„Jde o jasné vyhlášení války kurdskému lidu,“ uvedlo ve svém prohlášení vojenské velení separatistického křídla Kurdů s tvrzením, že na armádním tažení se vedle vládních jednotek podílejí také šíitské milice. Bagdád přitom uvedl, že tyto oddíly do sporného města nevstoupí.
„Situace v Kirkúku se musí uklidnit a musí se obnovit dialog v rámci irácké ústavy,“ apeloval prezident Iráku Fuád Masúm, který je sám Kurd.
Blízkovýchodní televize mezitím ukazovaly, že vládní jednotky v Kirkúku vítali jak arabští, tak turkičtí obyvatelé, kteří nyní tři roky žili pod kurdskou správou. Televize al-Džazíra večer uvedla, že spolu s obsazením sídla guvernéra a symbolickým odstraňováním kurdských vlajek obsadily probagdádské síly prakticky celé město. „Zdá se, že pešmergové, kurdští bojovníci, se zcela stáhli,“ hlásil z metropole kurdské autonomie Arbílu zpravodaj al-Džazíry. „Ve vedení Regionální vlády Kurdistánu jistě budou padat zásadní otázky, jak k tomu mohlo dojít, po tak silných slovech z poslední doby, že Kurdové zůstanou jednotní a uhájí Kirkúk za každou cenu.“
Vysvětlením předvčerejších událostí připomínajících, jak rychle může v regionu vzplát další konflikt, je přitom právě vnitřní nejednota Kurdů. Její roznětkou bylo zářijové nezávazné referendum o nezávislosti iráckého Kurdistánu. Jeho zastánci ho sice prezentovali jako celonárodní zájem, v praxi za ním však stál především prezident autonomie Masúd Bárzání a jeho Demokratická strana Kurdistánu (PDK), zatímco srovnatelně silný Vlastenecký svaz Kurdistánu (PUK) byl o poznání vlažnější a před otevřenou roztržkou s Bagdádem upřednostňoval vyjednávání. Z Kirkúku stáhly hlavně jednotky pešmergů podléhající PUK.
Město s temnou minulostí
Kirkúk neleží v oficiální kurdské autonomii, ale asi 40 kilometrů za jejími hranicemi. Kurdské síly město spolu s dalšími severoiráckými oblastmi formálně podléhajícími centrální vládě obsadily v létě 2014 v rámci tažení proti hnutí Islámský stát (IS). Nešlo přitom jen o boj proti džihádistům – kurdská reprezentace se nikdy netajila snahou o rozšíření svého území o oblasti s významnější kurdskou populací a Kirkúk hrál v této politice prim.
Ještě v 70. letech tvořili Kurdové ve městě zhruba polovinu populace. Tehdejší irácký viceprezident Saddám Husajn, zodpovědný za kurdskou politiku, však nařídil odsun desítek tisíc Kurdů do oblastí ležících severně od města amísto nich byly do Kirkúku svezeny desítky tisíc Arabů z jižních regionů země.
Příznačné pro současnou blízkovýchodní situaci je, že v okolí Kirkúku proti sobě stojí dvě strany, které se v posledních letech obě těší podpoře Západu. |
Po svržení Saddáma – nyní už prezidenta – v roce 2003 americkou invazí se budoucnost Kirkúku stala jednou z třecích ploch mezi novým bagdádským režimem a kurdským vedením. Podle nové ústavy by se mělo v referendu rozhodnout, zda bude Kirkúk začleněn do autonomního Kurdistánu. Kurdové však trvají na tom, že plebiscitu musí předcházet alespoň administrativní návrat původních národnostních poměrů, takže k hlasování dosud nedošlo. Město od té doby připomíná časovanou bombu – i autor článku se v něm musel v roce 2010 pohybovat postupně v doprovodu kurdských, arabských a turkmenských ozbrojenců.
Příznačné pro současnou blízkovýchodní situaci je, že v okolí Kirkúku proti sobě stojí dvě strany, které se v posledních letech obě těší podpoře Západu – hlavně proto, že všechny spojuje společný nepřítel, Islámský stát.
Západ podporuje obě strany
Například Spojené státy oběma stranám poskytují nejen zbraně, peníze a vojenský výcvik, ale i zpravodajské informace. „Teď se Američané působící jak na kurdské straně, tak u vládních složek snaží situaci uklidňovat,“ uvedl v pátek americký ministr obrany James Mattis.
Pro české zbrojaře byl loni Irák – bagdádské ústředí i pešmergové – dokonce největším zahraničním odběratelem.
Teprve zářijové referendum rozeznělo ve světových metropolích varovné signály, že kurdské aspirace mohou přidat další rovinu do už tak spletitých blízkovýchodních problémů. Kurdy se marně snažili od hlasování odradit evropští politici, Rusové, Američané i Íránci nebo Turci.
„Považovali jsme referendum za špatně načasovanou politickou událost,“ zopakoval v pátek šéf Pentagonu Mattis.
Jedinou zemí, která se otevřeně postavila za kurdské separatistické hnutí, byl paradoxně Izrael, který právě letos oslavil 50 let okupace palestinských území. |
Jedinou zemí, která se otevřeně postavila za kurdské separatistické hnutí, byl paradoxně Izrael, který právě letos oslavil 50 let okupace palestinských území.
„Izrael podporuje legitimní snahy kurdského lidu o získání vlastního státu,“ prohlásil před měsícem premiér židovského státu Benjamin Netanjahu. Izraelské vedení tak následně vyvracelo tvrzení tureckého prezidenta Recepa Tayyipa Erdogana, že referendum v zákulisí zosnovala tajná služba Mosad.
Zpravodajsko-analytický blízkovýchodní server Al-Monitor přitom přede dvěma dny shrnul, že pokud někomu může krize vyvolaná referendem a prozatím jen šarvátkami u Kirkúku v Iráku pomoci, bude to Írán. Právě ten stojí za šíitskými milicemi, které mají lví podíl na vytlačování IS a o nichž se nyní mluví v souvislosti se stažením kurdských oddílů z Kirkúku. I PUK, který měl město podle separatistů před centrální vládou uhájit, má totiž velmi blízko právě k Teheránu.
