Není divu, že se veganská a raw (to jest syrová) restaurace Plevel před pár měsíci zahnízdila právě ve vršovické alternativní enklávě v Krymské ulici. Název podniku patrně nejlépe osvětlí citace z webových stránek: „Mezi specifikum restaurace Plevel patří příprava jídel z planých rostlin, které nám v danou roční dobu nabízí sama příroda a jejichž dřívější popularita v našich končinách byla zapomenuta s příchodem moderní civilizace.“
To zní sympaticky, ne? Soudě podle fanouškovské základny na facebooku a dalších internetových objevů, které jsme v této souvislosti učinily, se zdá, že pro nemalé množství mladých lidí se zdravá strava na bázi vystopovatelných a samozřejmě čerstvých surovin stala jedním ze svébytných způsobů sebevyjádření a že rozhodně stojí za námahu se jí věnovat. Ukazuje se, že kdo není moc nápaditý a do vaření se sám pouštět nechce nebo jen nemá čas se přes poledne točit kolem sporáku, chodí na oběd právě do Plevele a jemu podobných podniků, jichž je už v Praze – zaplaťpánbůh – celá řada.
V Krymské si při pěkném počasí můžete sednout i na miniterásku (i když tato ulice půvabem zrovna neslyne), uvnitř vás uvítá velký bar, dřevěné lavice a stoly strohého gusta a pozoruhodné množství květinových zátiší. Při nedostatku místa lze po schodech vyšplhat do patra a – pokud vám nevadí nízký strop – uvelebit se tam. Menu, které se obměňuje každý den, můžete s předstihem konzultovat na facebooku anebo se nechat překvapit na místě. Inspiruje se často cizokrajnou kuchyní, italskou, indickou, thajskou, mexickou a podobně.
Předkrmy jsou zato konstantnější – máte na výběr většinou mezi hummusem s olivami a pita chlebem, marinovanými žampiony, pohankovou kaší s ovocem, míchaným salátem a polévkou. My se dnes vrhneme na hummus a avokádovou polévku.
Chvála syrovosti
Pokud jste se s konceptem raw food ještě nesetkali, jedná se o syrojedení / vitariánství. Čili formu stravování bez tepelné úpravy. Příprava jídel probíhá spíše mixováním, klíčením, případně vysoušením do 42 stupňů Celsia. Živou stravou lze údajně léčit fyzické nemoci, ale i získat duševní rovnováhu. Na náš vkus je tato „filozofie“ poněkud extrémní (nejde přece jen o to, co člověk jí, ale i jak žije, navíc o zdravé výživě existuje řada jiných, často si protiřečících teorií, takže zdravý rozum spíš velí požívat všeho s mírou), rozhodně se ale nechceme uzavírat novým kulinárním zážitkům - třeba nás čeká příjemné překvapení!
Podnik na nás zpočátku působil spíše ospalým dojmem, v čase naší návštěvy ale dorazilo hned několik mladých alternativců (na kole) a rozesazeni tu venku, tu uvnitř, vehementně se hlásí o polední menu. Štamgasti?
I my jsme se dočkaly – hummus (80 korun) čili u nás již značně zdomácnělá cizrnová pasta je správné konzistence, vychlazená a chutná, kadeřavý salát, který ji zdobí, neobsahuje ani zrníčko písku (pravidelně na něj míváme smůlu), jen ta pita je obyčejná sámošková, bůhví, kdo ji kdy a kde upekl. Studená a tuhá, jako byste hryzali polystyren. Tip do kuchyně: když už si neděláte vlastní placky (chápeme, je to otročina a práce navíc), alespoň cizácký produkt rozpečte nebo minimálně ohřejte, bude k zákazníkovi přátelštější a on k němu též.
Studený avokádový krém (60 korun), optimisticky svěže zelený, našlehaný a nadýchaný (možná byl ještě zjemněn trochou sojové smetany?), chutná skutečně po avokádu a navíc i po bylinkách, hlavně petrželce a koriandru, ty ostatně v sekané podobě zdobí i hladinu. Polévka je velmi chutná, svěží. Navíc výchozí surovina je pro koncept raw food jako stvořená, tepelně upravovat se ji rozhodně nedoporučuje.
Napůl raw
Byla kompromisní varianta ideovým záměrem, anebo jen nechtěným faux-pas? Obě hypotézy bohužel hovoří spíše v neprospěch kuchaře.
U kapitoly hlavních chodů jsme se rozhodly experimentovat s lilkem a cuketovými těstovinami (raw). Lilek po neapolsku v nás totiž vzbudil touhu po středomořském létě, ale popravdě řečeno i mírné obavy ohledně tepelné úpravy (syrový lilek obsahuje jedovatý solanin, který se rozloží až vařením). Poznámka „raw“ se ale v jeho případě nevyskytovala, a tak převážilo radostné očekávání. Skutečnost vzápětí přinesla hned směsici dojmů: vůni – libou, chuť rajčatového přelivu a čerstvé bazalky – úžasnou, konzistenci lilku – tuhou, ba nepřátelskou. Je sice pravda, že dvě z asi osmi koleček, která kuchař natenko nakrájel, šlo pozřít bez větších výhrad, zbytek ani náhodou. A tak nevíme: byla tato napůl raw-varianta ideovým záměrem, anebo jen nechtěným faux-pas? Obě hypotézy bohužel hovoří spíše v neprospěch kuchaře.
Dalším záporem je, že jsme se z hladu nacpaly přiservírovanou celozrnnou bagetou, která ve spojení s úvodní pitou zafungovala jako beton, takže jsme se pak celý den cítily jako vlk z pohádky o Karkulce, kterému lstivý myslivec do břicha zašil kamení. Raw food je sice fajn, ale zničit si zažívání lepkovou bombou není zrovna vyvážené počínání!
S „raw“ cuketovými špagetami (119 korun) jsme naštěstí měly při výběru šťastnější ruku. Jak se ukázalo, nejedná se o těstoviny s cuketami, ale špagety z cuket – ty jsou díky tomu, že neprošly tepelnou úpravou, báječně křupavé. Spočívají na lůžku z listů baby špenátu, a jsou přelité výbornou hlaďounkou rajčatovou omáčkou, v níž kromě výchozí suroviny cítíme i cibuli a česnek. Celou (studenou) kreaci završují nasekané bylinky. Jídlo je nejen velmi chutné, ale i pěkně prezentované. Palec nahoru! Ovšem při konzumaci nás zároveň napadla (pro zastánce raw food jistě kacířská) myšlenka, že v chladnějším počasí bychom tento pokrm příliš neocenily.
Pochvala a doporučení
Opustit Plevel bez raw-dezertu by bylo nedůstojné naší mise. Odhodlaně objednáváme domácí jablečný závin s ořechy (30 korun) a dort Plevel (60 korun) – prý ze zdejších sladkostí to nejlepší. Jsme napjaté k prasknutí. Štrůdl prý vůbec není to, co si představujeme! A skutečně, na keramickém talířku sice leží cosi dost štrůdlu podobného, chuť je však odlišná.
Doporučovaly bychom mnohem důkladnější zasvěcení personálu do toho, co se zrovna podává
Nejprve tenká vrstva „těsta“, o jehož původu nám servírka nedokázala nic říct (kuchyně se podle všeho nenachází v těsném sousedství restaurace, a tak odskočit si přeptat se na ingredience je zřejmě dost namáhavá akce...) – trochu připomínalo špaldovou nebo pohankovou palačinku. Těsto skrývalo syrová nastrouhaná jablka s ořechy. Eventuální palčivou touhu po cukru si mohou mlsné jazýčky zchladit na loužičce javorového sirupu. Celé to vlastně nebylo špatné, jen jsme si tenhle originální dezert po už zmíněné „šňůře“ pokrmů nedokázaly patřičně užít.
Dort Plevel představuje zelený, už od pohledu tuhý trojhránek. Základnu tvoří rozdrcené datle a patrně další sušené ovoce, na nich spočívá pastelově zelená, značně kompaktní matérie, která chutná hlavně po kokosu. Barvu má na svědomí v poslední době mezi vyznavači zdravé výživy tak populární zelený ječmen. Celkový dojem je opět poněkud rozpačitý – shrnuly bychom ho asi následovně: docela zajímavý experiment, ale dezert je příliš hutný a sladký – nápad navršit na hodně sladkou základnu (sušené ovoce není zrovna bez cukru, byť jde jen o fruktózu) další sladkou hmotu nebyl zrovna šťastný.
Oba zákusky doprovodila káva – se sojovým mlékem. Informace o původu přišla, až když už stálo před námi, mělo nás to ale trknout dřív... Chápeme zoufalý boj alergiků s laktózou, díky Bohu za náhražku sojového mléka, skalní kávomil by si ho však do kávy asi nenalil, dodává jí zvláštní cizorodou pachuť. Stran dalších nápojů je nutno zmínit poličské nefiltrované pivo a pšeničný ležák Herold, dostanete ale i rozlévané víno, domácí šťávy, mošty, freshe, mladý ječmen a bylinné čaje. Kohoutková voda je sympaticky zdarma.
Za náš oběd platíme 585 korun. Ohledně hodnocení nás napadá následující: Plevelu rozhodně patří pochvala za iniciativu (kromě kuchyně nabízí i přednášky, výstavy, promítání filmů a muzicírování). Doporučovaly bychom však důkladné zasvěcení personálu do toho, co se zrovna podává (ingredience, příprava), aby nepůsobil zbytečně lajdácky a chaoticky, jakož i dotažení konceptu raw food – co se jako syrové snese a čemu by naopak prospělo delší vaření či pečení, v případě ideologických zábran (tepelná úprava nad 42 stupňů) položku z jídelníčku raději vyškrtnout. Navzdory výtkám si ale rozhodně přejeme, aby se nákaza Plevelem na pražské kuliscéně šířila dál a dala vzniknout mnoha dalším alternativním podnikům!
