V pondělí 26. března zemřel ve věku 79 let český a slovenský historik, pedagog, politik a signatář Charty 77 Ján Mlynárik. V osobní výpovědi, v níž rekapituluje jeho život a vliv nejen na slovenskou, ale i českou a československou společnost, na něho vzpomíná Milan Žitný.
Mírně nahrbený, obočí bojovně stažené, což byl jeho standardní, neutrální výraz, stál přede mnou v respiriu Federálního shromáždění ČSFR v září 1990. A vášnivě mi vysvětloval, že majetky, které komunisté lidem ukradli, musejí být vrácené původním vlastníkům. Slovům poslance Jána Mlynárika ze slovenského politického hnutí Veřejnost proti násilí (VPN) přitakával kolega z Občanského fóra (OF) a později předseda Křesťanskodemokratické strany Václav Benda.
Mlynárik nasupeně dodal, že největším problémem nebude odrážet útoky komunistů, nýbrž přesvědčit odpůrce restitucí ve vlastních řadách, a přitom se díval na Bendu. Ten dál přikyvoval a prohlásil, že bez restitučního zákona nelze zavádět nový politický systém, jenž má být založen na principech elementární spravedlnosti včetně nedotknutelnosti institutu soukromého vlastnictví.
Zeptal jsem se, kdo je proti restitucím, ale ani jeden z poslanců to nechtěl prozradit. Václav Benda se omluvil a odešel do jednací síně. Mlynárik se za ním díval a prohlásil: „Benda je v pohodě. On je vlastně jedním z duchovních otců restitucí. Ať ti řekne někdo z OF, kdo je ten arciodpůrce, my v tom prsty nemáme.“ Slovem „my“ mínil poslance za VPN.
Zarputilost a vnitřní nasazení
To bylo mé první setkání s Jánem Mlynárikem ve federálním parlamentu. Scéna mi utkvěla v paměti zejména kvůli tomu naléhavému tónu, jímž Jano o restitucích mluvil. Časem jsem si zvykl, že vášnivé zaujetí pro téma je jeho běžný projev – nejen mluvou, nýbrž i psaným slovem. Tu zarputilost a vnitřní nasazení jsem pak u něho vnímal během našich častých debat v kuloárech federálního shromáždění. A také v jeho knihách nebo na stránkách týdeníku Respekt, v němž tehdy stejně jako já publikoval.
Ján Mlynárik
- Narodil se 11. února 1933 ve Fiľakovu v rodině kováře.
- V roce 1957 absolvoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy.
- Poté učil historii na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě.
- V padesátých a šedesátých letech se zabýval především historií sociálních bojů na Slovensku v meziválečném období.
- Za politickou a publicistickou činnost v letech 1968 až 1969 vyloučen z Komunistické strany Československa a propuštěn z vysoké školy.
- Od roku 1970 se živil jako kulisák v pražském Národním divadle a topič v kavárně Slavia. Stále se věnoval historii, od sedmdesátých let především odsunu německého obyvatelstva z ČSR a historií česko-slovenských vztahů.
- Po podpisu Charty 77 v roce 1977 byl perzekvován komunistickým režimem.
- V letech 1981 až 1982 byl Mlynárik vězněn ve vyšetřovací vazbě v Praze-Ruzyni.
- Po propuštění byl donucen vystěhovat se do Spolkové republiky Německo.
- V letech 1983 až 1989 působil jako nezávislý historik a spolupracovník rozhlasových stanic Svobodná Evropa, BBC a Deutschlandfunk.
- Po listopadu 1989 se vrátil do Prahy.
- Převzal post docenta na Filozofické fakultě UK a v letech 1990 až 1992 byl poslancem Federálního shromáždění ČSFR za slovenské hnutí Veřejnost proti násilí (VPN).
- Od roku 1993 byl předsedou Svazu Slováků v Česku.
- V roce 1998 obhájil před Vědeckou radou filozofické fakulty profesuru novodobých českých a slovenských dějin.
- Zemřel 26. března 2012.
- Pohřeb se bude konat 3. dubna ve strašnickém krematoriu v Praze.
Měli jsme prakticky stejný, téměř totožný pohled na aktuální politické dění a historii 20. století. Odpor vůči totalitním systémům u Mlynárika byl přitom jiného původu. Narodil se v roce 1933, jeho otec byl chudým kovářem, tedy žádný kulakův syn jako já. Možná v tom spočíval důvod, proč v raném mládí vstoupil do komunistické strany. Ukázněným straníkem však nebyl, přestože zpočátku věnoval profesní pozornost historika poctivému studiu dělnického hnutí na Slovensku po první světové válce.
Už v šedesátých letech patřil Ján Mlynárik k nekonformním mladým historikům, za což si v roce 1964 vysloužil pokárání od tehdejšího prezidenta Antonína Novotného, oficiálně za „politickou úchylku“
V šedesátých letech již patřil k nekonformním mladým historikům, za což si v roce 1964 vysloužil pokárání od tehdejšího prezidenta Antonína Novotného, oficiálně za „politickou úchylku“. To se již vezl ve vlaku „nesympatizantů“, jak to sarkasticky jednou komentoval. A dodával, že ani pozdější – v sedmdesátých a osmdesátých letech – generální tajemník KSČ a československý prezident Gustáv Husák ho nemiloval. Ten ho totiž v roce 1967 označil za stoupence čechoslovakismu, na což Mlynárik reagoval tím, že je proti jakémukoli extrémistickému „ismu“, lhostejno, zda má podobu separatismu nebo čechoslovakismu.
Na opačném břehu politické moci
Na opačném břehu politické moci již zůstal. Poté, co odsoudil okupaci Československa sovětskými vojsky, byl jako pedagog z Vysoké škole múzických umění v Bratislavě vyhozen, odešel ze Slovenska a stal se kulisákem v pražském Národním divadle, později topil v kavárně Slávia. Někdy v té době popsal své poznatky a zážitky ze Sudet, kde strávil ještě jako vysokoškolák v rámci vojenské přípravy několik měsíců.
Mlynárik jako budoucí historik byl zde konfrontován s omračujícím poválečným barbarským ničením šumavských vesnic po vyhnaných Němcích československou armádou. Stojí za zmínku odcitovat část z Mlynárikovy knihy Causa Danubius:
„Boli sme budúcimi kunsthistorikmi, etnografmi, historikmi, filozofmi, estetikmi. Boli sme kandidáti vied, ktorí práve tieto veci skúmali a poznávali. Kunsthistorici boli zo skazy barokového kostola, ktorý bol udivujúci svojím rozsahom, zdrvení. Etnografi tu v zachovaných zvyškoch nachádzali stopy kultúry, ktorú nepoznali, a ktorú (podlá ich hľadiska) bolo treba preštudovať. Prehistorici si začínali vytvárať celkom novú disciplínu archeológie: kde videli nahromadeniny vedľa zoskupenia stromov, určovali ľudské sídla, a radšej by vzali svoje ,nářadíčko‘, než pušku či guľomet a hrabali by sa v zemi.
Vznikal nový druh archeológie. Synkovia poctivých českých sedliakov, ktorí vedeli, čo je vybudovať a udržať hospodárstvo, poznajúci aj technickú vybavenosť hospodárstiev svojich otcov, sa jednostaj obšmietali okolo zvyškov zachovaných maštali a hospodárskych budov, preliezali pivnice a sklepy, určovali pôdorys jednotlivých dvorov, celých hospodárstiev, ako aj jednotlivých stavieb. Keby vojenské úrady vedeli, že namiesto prípravy vojakov dôjde k intenzívnemu štúdiu barbarstva, ktorého sa nedávno na tomto kraji dopustili, boli by vyhliadli vojenské priestory kdesi v stredných Čechách alebo na moravských výcvikových strediskách.
Takto, nechtiac, alebo vari naschvál, nechali mladým adeptom spoločenských vied, medzi ktorých sa naviac zamiešali aj herci z Akadémie múzických umení a muzikanti z fakulty tejže školy, ,vychutnať‘ dielo pustošenia. Dozvedeli sme sa, že nemecké sídla boli zničené po roku 1948 zámerne, aby sa do nich nikdy nevrátilo pôvodné obyvateľstvo, stavitelia ciest a príbytkov, aby svoju vlasť stratili aj takto a bola po nich, najmä na bavorských hraniciach, odkiaľ vraj striehlo najväčšie nebezpečenstvo, vymazaná aj posledná stopa.“
Porušení velkého tabu
Doporučuji přečíst celý příběh Causa Danubius. Jedna ukázka nestačí. A k tomu i jeho Tézy o vysídlení československých Nemcov, které vyšly v roce 1978 v pařížském exilovém časopise Pavla Tigrida Svědectví. V nich kacířsky zlomil jedno velké tabu.
Nosnou tezí Mlynárikova textu je upozornění, že po druhé světové válce bylo z Československa vyhnáno „2,5 milionu československých občanů německé národnosti“. Mlynárik přirovnal tento akt ke Stalinovým zločinům nebo k nacistickému pronásledování Židů. Podobně jako jiné jeho práce ze sedmdesátých let, jež nerespektovaly komunistickou stranou kanonizovaný pohled na poválečné dějiny, mohly být vydány jen jako samizdat nebo v exilové literatuře.
Ani po listopadu 1989, kdy se Ján Mlynárik vrátil z exilu v Bavorsku, se Danubius, jak zněl jeho pseudonym, nestal miláčkem akademických salonů
Podpis pod prohlášení Charty 77 pak byl logickým krokem, a rovněž následný tlak režimu. Ten přivedl Mlynárika nejprve do vězení, když se pokusil propašovat do ciziny svůj archiv, a v roce 1982 do exilu, k němuž ho donutila Státní bezpečnost v rámci akce Asanace z přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. Ta si kladla za cíl přinutit signatáře Charty 77 k odchodu z Československa.
Návrat z exilu
Ani po listopadu 1989, kdy se Mlynárik vrátil z exilu v Bavorsku, se však Danubius, jak zněl jeho pseudonym, nestal miláčkem akademických salonů. Opět provokoval a sklízel kritiku. Nijak ho to netrápilo. Ani velká nenávist, které se mu dostávalo od slovenských nacionalistů, jimiž byl zaplaven tehdejší slovenský tisk. Nic jim nezůstal dlužen. Když kterýsi Hejslovák prohlásil pro zahraniční sdělovací prostředky, že Osvětim je lež, neváhal na autora výroku podat trestní oznámení.
Poté, co v roce 1992 vypršel jeho mandát federálního poslanec, zůstal v Praze, kde byl již stejně doma. A po rozdělení Československa na začátku roku 1993 pokračoval v tom, čemu se věnoval bez ohledu na politický režim, který zrovna vládl. Opět přednášel, psal, redigoval a vydával. Konečně mohly jeho práce vycházet oficiálně a bez úhony i doma.
V devadesátých letech jsme se v debatách o neaktuálních politických událostech vraceli někdy k spekulativně odlehčeným tématům, jež nás oba přitahovala. Vzpomínám si na jednu: jak by vypadala Evropa, kdyby Československo nevzniklo, kdyby třeba již tehdy vzniklo Slovensko jako samostatný státní útvar.
Jak by vypadala Evropa, kdyby Československo nevzniklo, kdyby třeba již tehdy vzniklo Slovensko jako samostatný státní útvar?
Mlynárik v tomto kontextu rád citoval ústřední postavu meziválečné slovenské politiky v Československu Vavra Šrobára, že na Slovensku v době vzniku československého státu žilo asi dvě stě vzdělanců hlásících se k slovenské národnosti. A dodal: „Z toho se přece nedala postavit státní administrativa, mohla být budována buď z Maďarů, nebo z Čechů. Jiný výběr prostě nebyl. Vždyť nebýt Čechů, ani ten Slovenský štát by neměli.“
Přirozený přístup
Ján Mlynárik celý svůj život takhle provokoval. Nebylo to účelové jednání. Byl to jeho přirozený přístup, způsob, jak odstranit cudnou roušku salonní konvence z nehezké skutečnosti.
Navzdory tomu je jeho dílo právě pro provokativní přístup i přes některé výhrady (například kritika používání nepřesné nebo nesprávné terminologie v publikacích věnovaných Židům na Slovensku) inspirativní. Příjemce nemusí s Mlynárikem souhlasit, ale nemůže ho odmítnout.
A Slováci (a nejen oni) vděčí Mlynárikovi ještě za jednu podstatnou službu: nebýt jeho, dnes bychom v kulturním dědictví neměli natolik rozsáhlý soubor rukopisů Dominika Tatarky, například trilogie Písačky, Navrávačky či Listy do večnosti. Mlynárik kdysi v sedmdesátých letech koupil od Tatarky jeho deníkové záznamy, postupně je editoval a později zveřejňoval v samizdatové Edici Petlice. Budiž Ti i za to velký dík, Janko.
