Je tvrzení o křesťanském původu Západu oprávněné?

Španělský inkvizitor, kterého navštívil Ježíš, si v románu Bratři Karamazovi Fjodora Michajloviče Dostojevského (1821–1881) povzdechl: „Proč jsi nás přišel rušit?“ Tváří v tvář spasiteli neváhá ani na okamžik – zavře ho do žaláře, aby ho příštího dne nechal upálit jako nejnebezpečnějšího kacíře.

Ježíš inkvizitora nenapomíná, nevyčítá mu vraždy, nelituje obětí. Učiní jedinou věc: muže políbí. Poté inkvizitor Ježíše propustí, ale požádá ho, aby se už nikdy nevracel. I z tohoto Ježíšova příběhu je dle německého evangelického teologa a religionisty Jörga Laustera utkán moderní, takzvaný odkouzlený svět.

Lausterovu knihu Die Verzauberung der Welt: Eine Kulturgeschichte des Christentums (Začarovaný svět. Kulturní dějiny křesťanství) lze číst jako itinerář po stopách křesťanské zvěsti v dějinách. Poněkud stereotypně by bylo možné knihu označit za příspěvek k bádání o křesťanských kořenech Západu. Je však tvrzení o křesťanských kořenech oprávněné? Nejde o metaforu, která byla v lepším případě pravdivá, ale v současnosti je beznadějně vyčpělá, neřku-li nevzkřísitelná?

Obměna kořenů

Lauster tuto možnost – ač nikoliv explicitně – připouští. Vyjadřuje totiž obdiv knize Quand Notre Monde Est Devenu Chretien (Když náš svět přijal křesťanství), v níž se jeden z nejuznávanějších současných francouzských klasických filologů Paul Veyne věnuje fascinujícímu zrodu křesťanské víry, která povstala ve vesnickém ústraní dějinných tepen, aby si během relativně krátkého období podmanila Římskou říši.

Veyne přirovnává působení křesťanské zvěsti k bestselleru. Křesťanství totiž vystihlo dosud neznámý životní pocit, který se začal jevit jako samozřejmý, jakmile byl jednou vyslovený. Tento nový pocit byl dokonce natolik nevyhnutelný, že nejbrutálnější pronásledování činilo na první křesťany, kteří se dle Veyna stali úchvatnými protagonisty v příběhu lásky Boha a věřících v Něho, pramalý dojem.

S tím Lauster souhlasí. Jen kdyby Veyne nepřipojil jedno mocné „ale“. Velkolepé začátky nemění nic na skutečnosti, že křesťanskost současné kultury nelze natolik přeceňovat, jak je dnes běžné. Denně sice míjíme mnoho kostelů, ale máloco je nám stejně vzdálené jako tyto památky křesťanské minulosti.

Pro Veyna to znamená jediné – žijeme ve starém domě. Jazyku dávných obyvatel nerozumíme. Vyrostli jsme sice z křesťanských kořenů, jenže ty nejsou na věky věků dané, obměňují se stejně jako koruna stromu. A strom moderny vyrostl z křesťanství.

Problém vtělení

Veyne vystihl dvě podmínky události, která rozlomila dějiny na poloviny – Ježíšovu výjimečnost i výjimečnou víru Ježíšových následovníků. Obě podmínky Lauster zpřesňuje. Ježíšova výjimečnost spočívala ve schopnosti učinit výjimečným druhého člověka, kterému poskytl moc nad jeho životem.

Nikomu bláhově nesliboval, že nakonec všechno dobře dopadne. Místo toho dal lidem šanci získat svůj život, anebo jej ztratit. Právě v tom spočívala schopnost křesťanství okouzlit svět. Každému, kdo přijal Ježíšovu zvěst, se svět proměnil v obrovské světodějné divadlo, v němž osudově záleží na jeho rozhodnutí.

V Ježíšově zvěsti přichází ke slovu obrovské vítězství života nad smrtí i nemalé selhání, neboť není schopný přesvědčit druhé o své cestě. Nejen Ježíšův příběh se však týká selhání a vítězství. Píšou jej i dějiny křesťanství. Za vítězství lze označit jeho úchvatný růst v prvních stoletích našeho letopočtu, za selhání křížové výpravy či upalování heretiků.

Lauster připomíná, že bychom si věc příliš usnadňovali, kdybychom tato selhání pojímali jako nahodilý jev, který není křesťanství vlastní. Křesťané věří, že se Bůh vtělil do člověka, kterého tím uctil a povýšil. Jenže v tomto povýšení se člověk ponížil. Vtělením totiž byly rozpoutány nejtemnější lidské síly.

Obrat duše

Křesťanství, v jehož středu stojí bohočlověk, sice pojednává o vztahu lidství a božství jedinečným způsobem, ale na vztah lidského a božského či posvátného je založeno každé náboženství. Právě toto sepětí však představuje nebezpečí, neboť se jím věřící může cítit natolik povýšen, že bude chtít přistoupit k nápravě nejen sebe, ale i druhých a jejich světa.

Ježíš proto nepřestával upozorňovat, aby si každý hleděl vlastní třísky v oku a nehledal ji v oku druhého. Odtud také pramení Ježíšova víra v hříšníky, v ty, kteří si prožili selhání a znají svou nedokonalost. Toho nejvíce božského, čeho můžeme dosáhnout, je obrat duše. Naopak podstatou křesťanských herezí či násilí je snaha o dovedení do konce toho, co Ježíš zanechal nezavršené.

Právě tuto stránku zla vystihl Dostojevskij ve své postavě inkvizitora, který pozná, že Ježíšovy cíle byly pro slabého člověka příliš vysoké, načež se ujímá opravy Ježíšovy zvěsti. Inkvizitor je přesvědčen, že člověk není dost silný, aby toužil po přesáhnutí sebe samotného. Touží po slávě a zázracích či – současným slovníkem – po nevšedních zážitcích.

Překonání vlastní omezenosti

Ježíš projevil svou božskost, když odmítl ďábla, který ho pokoušel vládou nad Zemí. Jenže člověk není božský a neodmítne. V inkvizitorovi se kříží obě ohrožení víry. Nejprve opravuje Ježíšovu zvěst tak, aby byla proveditelná již tady a teď. Jenže taková proveditelnost a jednotnost není s lidstvím slučitelná.

Inkvizitor usiluje o to, aby byl božštější než bohočlověk. Zároveň však Ježíšovi namítá, že po člověku žádá nelidsky příliš. Laťku proto sníží, aby byla člověku přirozená. V tomto nároku chce být lidštější než bohočlověk. Výsledkem inkvizitorova úsilí je, že se míjí s lidstvím i s božstvím. Obojí je totiž dosažitelné jen prostřednictvím svého opaku. Plně lidskými se stáváme, když se snažíme překonat vlastní omezenost, a Ježíš stvrdil své božství nikoliv zázraky, ale tím, že přijal nedokonalého člověka.

V tomto prolínání konečnosti a přesahu tkví smysl křesťanského naplnění. Lauster ho ukazuje na Františku z Assisi, který bývá považován za druhého muže křesťanství. Jako syn bohatého kupce se vzdal pozemských statků. Jeho askeze nebyla výrazem tvrdé disciplíny, kázně a odříkání a jeho život nebyl poznamenán úzkostlivou touhou po dokonalosti druhých ani sebe.

Františkova víra a život, jimiž inspiroval nespočetné zástupy věřících, vyplývaly z nadbytku, důvěry a z pocitu osvobození. Víra je projevem lehkosti, jíž povzneseme druhé, nikoliv tíže, kterou na druhého hodíme jako černou deku.

Moderna

Lauster namítá všem popíračům „křesťanských kořenů“ západní civilizace, že příběh pokračuje. Právě moderna je nejlepším důkazem, že máme jen to, čeho jsme se vzdali. Stačí se podívat na osudy ctnostného i nectnostného papežství. Ježíš sice pohrdl ďáblovou nabídkou světovlády, ale papežství se snu o světovládě mnoho století nevzdávalo. Je příznačné, že se sen splnil, když jej papežové odmítli.

V ojedinělých okamžicích se pak stalo zjevné, že moderna není jen synonymem pro úpadek křesťanství, ale i pro znovu okouzlený svět. Toto nové okouzlení ztělesnil papež Jan Pavel II., který plně respektoval, že křesťanství se stává pouze jedním z mnoha hlasů v moderním světě.

Sám však promluvil natolik jasným hlasem, že se jeho pohřeb stal příležitostí, při níž před papežem poklekl – jen s malou nadsázkou – celý svět. A zůstává paradoxem odkouzleného světa, že bychom v současnosti obtížně hledali instituci, která by se těšila srovnatelné úctě jako Svatý stolec.

Dostojevského inkvizitor a Ježíš

Hranice moderny vymezuje zpráva o smrti Boha a Dostojevskij byl jedním z prvních, kteří tento náhled ztvárnili ve velkých dílech. Jeho inkvizitor je přesvědčen, že si Bůh za svou smrt může sám: po člověku chtěl příliš a selhání bylo nevyhnutelné. Ježíšovo mlčení na inkvizitorovy výtky lze číst jako odpověď: nic z toho jsem nežádal. Žádné pronásledování sebe sama ani druhých, žádné vypínání k nedostižné dokonalosti.

Tváří v tvář zmaru inkvizic, smrti a křesťanského pronásledování doloží Ježíš svou božskost mlčením a polibkem. Znechucený inkvizitor se Ježíše otáže: „Rozhlédni se a uvaž: Koho si povznesl až k sobě?“ Lausterova kniha se čte jako Ježíšova troufalá a zároveň vyzývavá odpověď: pár jich bylo a na několik dalších mám vsazeno.