Konzumace alkoholu souvisí s kulturní tradicí země

Paul Skehan, generální ředitel Spirits Europe, instituce, která zastupuje osm výrobců lihovin a národní asociace jejich producentů z 26 států EU, v rozhovoru mimo jiné říká: „Myslím, že to, co Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj uvádí, co reprodukuje za data, je nesprávný pohled. Při srovnání a hodnocení úrovně konzumace je totiž třeba data z jednotlivých zemí posuzovat z více faktorů. Jedna věc je celková konzumace alkoholu, druhá věc je škodlivost příjímání alkoholu v té které zemi.“

LIDOVÉ NOVINY: Znáte rčení „pije jako Dán“?

SKEHAN: To slyším poprvé.

LIDOVÉ NOVINY: Opravdu? U nás tak označujeme člověka, který, kulantně řečeno, pije trochu nadmíru.

SKEHAN: To je zajímavé. O Dánech jsem to nikde ve světě neslyšel. Ale je zřejmé, že každá země má pro podobnou situaci nějaké rčení. U vás to možná vztahujete k některým zahraničním návštěvníkům, kteří sice přijíždějí za spoustou atraktivních míst, která máte, ale holdují, zejména ti mladí, i alkoholu. Podobně jsme to před lety zažívali i v Irsku. Ale musím říct, že nadměrné pití alkoholu a bez jídla je něco, co nedoporučujeme.

LIDOVÉ NOVINY: Liší se hodně trh a byznys s alkoholem v jednotlivých členských zemích Evropské unie? Nebo mají producenti přibližně podobné podmínky v rámci jejích pravidel?

SKEHAN: Nedá se říct, že by dvě země měly v něčem podobné podmínky, za jakých tamní výrobci na trhu fungují. Třeba v daňové oblasti nemají některé členské země EU, třeba Česká republika, zdaněné víno, jiné ho zdaněné mají. Když se podíváme na zdanění piva, některé země ho zdaňují velmi nízkou sazbou, jiné vysokou. Třeba ve Švédsku je pivo výrazně víc zdaněno než u vás.

Podobně velké rozdíly jsou v porovnání konzumace alkoholu. V tom jsou i výrazné rozdíly v kategoriích alkoholu. Někde je velký problém s konzumací mladistvými, jinde je zase veliký problém s binge drinking, tedy nárazovým pitím alkoholu, někde ten problém nemají. Rozdíly v podmínkách a způsobech konzumace jsou v Evropě obrovské.

LIDOVÉ NOVINY: Čím to je?

SKEHAN: Myslím, že záleží na historii nebo kulturních tradicích každé země.

LIDOVÉ NOVINY: Letos v říjnu zveřejnila Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) aktuální řebříček roční spotřeby alkoholu na osobu ve všech svých 35 členských zemích. Česko se nachází s údajem 11,9 litru čistého alkoholu na nelichotivém druhém místě za Rakouskem. Mimochodem, Dánsko je až osmnácté. Čím jsme si to druhé místo podle vás způsobili?

SKEHAN: Myslím, že to, co OECD uvádí, co reprodukuje za data, je nesprávný pohled. Při srovnání a hodnocení úrovně konzumace je totiž třeba data z jednotlivých zemí posuzovat z více faktorů. Jedna věc je celková konzumace alkoholu, druhá věc je škodlivost příjímání alkoholu v té které zemi.

Uvedu příklad. Takové Finsko má velmi restriktivní politiku v podávání alkoholu, žádná reklama, alkohol lze koupit jen v daných monopolních obchodech, spotřeba na hlavu je daleko pod průměrem EU, navzdory tomu má Finsko velmi nebezpečný způsob konzumace alkoholu. Když to porovnáme s Itálií, kde spotřeba alkoholu není nízká, kde vidíte reklamu na každém rohu, alkohol se dá koupit takřka všude, ale rizikovost pití je tam výrazně nižší než ve Finsku.

LIDOVÉ NOVINY: Narážíte na problém nárazového pití, tedy takzvaný binge drinking?

SKEHAN: Přesně tak. K tomu dochází velmi často právě v zemích, kde jsou velké restrikce prodeje alkoholu. Jde o to, že ve velmi krátkém okamžiku jsou lidé schopni vypít ohromné objemy alkoholu. Což je pro lidský organismus, ale i pro celou společnost velmi škodlivé.

LIDOVÉ NOVINY: Má nárazové pití nějakou hranici, limit, podle kterého se takto označuje a v průzkumech vyhodnocuje?

SKEHAN: Uvádí se zpravidla, že během krátké doby, nejčastěji dvou hodin, vypijete pět a více jednotek alkoholu.

LIDOVÉ NOVINY: Například pět velkých panáků?

SKEHAN: Zhruba tak nějak. Italové, podle toho mého příkladu, ale nekonzumují alkohol v tak nárazových dávkách. Na rozdíl od zmíněných Finů. Netvrdím, že celková konzumace není problém, ale není možné se dívat na spotřebu alkoholu jednostranně.

Když ještě zůstanu u srovnání Itálie a Finska. V Itálii si při obědě nebo večeři dáte nejprve aperitiv, k jídlu sklenici vína a nakonec digestiv. A postupně během týdne vypijete třeba 22 jednotek, ale každý den přiměřené množství. Kdežto ve Finsku jdete až v pátek do hospody a těch 22 jednotek vypijete za jediný večer. To je to, co bychom měli brát také v úvahu a nesrovnávat jen hodnotu průměrné spotřeby na osobu.

LIDOVÉ NOVINY: Jak je tedy na tom podle vašeho názoru Česko a čím to je, že jsme v hodnotě celkové spotřeby na hlavu dlouhodobě na předních příčkách? Nehraje u nás roli i nízká cena nebo dostupnost alkoholu?

SKEHAN: Co se týče úrovně binge drinking, tu neumím u vás objektivně posoudit. Pokud bychom se bavili o dostupnosti a míře zdanění, cena určitě roli hraje. Když se podíváme na spotřebu lihovin v České republice za uplynulých deset let, vidíme, že klesla o nějakých 15 procent. Spotřeba piva zůstává přibližně na stejné úrovni nebo jen mírně klesá, zatímco spotřeba vína signifikantně rostla.

Když si to spojíte s úrovní spotřební daně, vidíme, že víno ji má nulovou, je pro zákazníka atraktivnější. V Evropě obecně jsou země, které víno více podporují, jiné méně. V některých zemích také zdaněno není, podporují ho stejně jako Česká republika.

LIDOVÉ NOVINY: A jak jsme na tom v porovnání s Evropou v regulaci a dostupnosti alkoholu?

SKEHAN: Nejste žádná výjimka. Regulace prodeje a dostupnost je u vás přibližně srovnatelná s většinou z 28 členských zemí EU. Výraznou výjimkou jsou severské země, kde je prodej v monopolních obchodech zcela odlišný od většiny evropských zemí.

LIDOVÉ NOVINY: Co si tedy myslíte o nadnárodních statistikách o průměrné spotřebě, které prezentuje kromě OECD také třeba Světová zdravotnická organizace – WHO?

SKEHAN: Je to složité. Hlavní problém je podle mne v tom, že prezentovaná data, například od WHO, jsou ve skutečnosti velmi stará – například z let 2008 nebo 2009. Nejsou schopní zajistit, aby měření proběhla ve všech zemích ve stejné době a stejným způsobem. To je podobný problém, jaký má OECD nebo Evropská komise.

LIDOVÉ NOVINY: Lze tedy brát jejich žebříčky vážně? Jsou objektivní?

SKEHAN: Neukazují přesně a objektivně míru závažnosti problémů s alkoholem. Vidí to poněkud zjednodušeně. Říkají – zamezte přístupu k alkoholu, zvyšte daň, tedy cenu, a to je cesta k omezení pití. Ale podívejme se na situaci reálně. Co je podstatné pro rozhodnutí člověka omezit konzumaci alkoholu? Nebo se k němu chovat jinak? Podstatné je, aby změnil svoje chování.

Když se podíváme, jak se chovají někteří čeští zákazníci v oblasti on-trade, tedy v restauracích, barech, jak se chovají cizinci, kteří přijíždějí na víkend do Prahy vyloženě za jednorázovou a vysokou konzumací alkoholu, to je problém, na který je třeba se zaměřit. Řešení, které nabízí OECD a podobné organizace, tedy zakázat, omezit, zdražit, je krátkodobé. Tím, že se zvýší restrikce, lidé chování nezmění, vždy si nějakou cestu najdou. Je to spíš věc výchovy a osvěty, aby lidé sami své chování změnili.

LIDOVÉ NOVINY: Vy jako výrobci nepotřebujete, aby lidé pili méně. Je to tak?

SKEHAN: To není přesné. Když se podíváme na celkovou spotřebu alkoholu v Evropě, pak má dlouhodobě sestupnou tendenci. To mohu potvrdit i na svém příkladu. Když porovnám, jakým způsobem jsem pil ve věku mladých lidí a jakým způsobem nyní pijí moje děti, pak je to velký rozdíl. Rozdíl mezi generacemi je především v tom, že se dnes pijí alkoholické nápoje, které jsou kvalitnější a dražší.

Důležité je také vědět, že export lihovin je nejúspěšnější součástí zemědělského odvětví EU za uplynulých deset let. Například v roce 2004 byla hodnota exportu lihovin do zahraničí mimo EU na úrovni nějakých pěti miliard eur. Zatímco v roce 2014 to bylo už deset miliard eur. To znamená stoprocentní zvýšení.

LIDOVÉ NOVINY: Jenže do Evropy se lihoviny také dovážejí...

SKEHAN: Samozřejmě. Ale porovnání je takové, že vyvážíme za deset miliard, ale dováží se do Evropy za 1,5 miliardy eur, třeba americký bourbon nebo japonská whisky Kirin. To znamená, že evropský alkoholový byznys má kladnou bilanci ve výši 8,5 miliardy eur. A na tento nárůst nemá evropská spotřeba žádný vliv. Zvyšujeme výrobu, ale stále větší její část se uplatňuje mimo EU. Vezměte si, že za tu hodinu, co se bavíme, vyveze Evropa lihoviny za 1,1 milionu eur.

LIDOVÉ NOVINY: Nelze na to pohlížet i tak, že zdejší výrobci vyvážejí za hranice EU i problém se škodlivým alkoholem?

SKEHAN: To by platilo, pokud bychom dumpovali ceny a dělali to tak, že alkohol, který vyvážíme z Evropy, je levnější než tamní lokální alkohol. Pak byste měl pravdu a bylo by to špatně. Ale situace je obrácená. Nápoje, které vyvážíme, jsou často několikanásobně dražší než lokální značky.

Pokud před několika lety platilo, že hlavním odbytištěm exportu z Evropy bylo Rusko, Čína a USA, pak v současnosti je to do zemí, jejichž ekonomika roste, a tam vychází lahev alkoholu dovezeného z Evropy, třeba Johnnie Walker nebo Chivas, několikanásobně dráž než místní alkohol. V těch zemích lidé uvažují stylem – já na to mám a můžu si to dovolit. Takže místo aby se sešli u stolu u deseti lahví místní levné kořalky, sejdou se dnes na nějakém pěkném místě, kde je jen jedna lahev Chivasu a vypijí toho méně. Řekl bych, že export z Evropy omezuje v těchto zemích nadměrné pití.

LIDOVÉ NOVINY: Rozhodující podíl na ceně lahve lihoviny mají daně, zejména spotřební. Jak je na tom Česko v porovnání s mírou zdanění v jiných zemích Evropy?

SKEHAN: To není jednoduchá otázka. Máte země, kde je daň o hodně nižší, ale také země, kde je vyšší než v České republice. Ale chtěl bych upozornit na důsledky extrémního zvýšení daně, ke kterému například před nějakými pěti lety došlo v Řecku. Tato země tehdy zvedla spotřební daň jednorázově o 129 procent. V podstatě to ale byl trest pro oficiální výrobce lihovin, protože během jednoho roku klesla oficiální výroba o 50 procent, ale na celkové spotřebě se to nijak neprojevilo. To znamená, že se otevřely brány ilegálnímu trhu.

LIDOVÉ NOVINY: Takže byste doporučil snížit spotřební daň z lihu jako lék na černý trh s nezdaněnými lihovinami?

SKEHAN: Odpověděl bych s dovolením trochu jinak. Byl bych pro to, aby se spotřební daně v České republice rozprostřely spravedlivěji. Jako reprezentant lihovarnického byznysu, který je v České republice zatížen nemalou spotřební daní (285 korun v přepočtu na každý litr čistého lihu – pozn. red.), soudím, že není spravedlivé, když máte na víno nulovou spotřební daň a velmi nízkou na pivo. Teprve pokud by se daň rozprostřela spravedlivě mezi lihoviny, víno a pivo, bychom se mohli bavit dál a porovnávat.

LIDOVÉ NOVINY: V jedné oblasti ale máme daň z lihu výrazně nízkou – pěstitelské pálení pro vlastní potřebu konkrétního pěstitele ovoce. V takovém případě stát vybírá poloviční daň oproti průmyslovým výrobcům. Je to běžné i jinde v Evropě?

SKEHAN: Pro tento region je to velmi specifická záležitost. Pěstitelské pálení alkoholu a jeho daňové zvýhodnění se týká v takové míře ještě Maďarska a Slovenska. Ale například v Irsku nebo Velké Británii je něco takového zcela ilegální. V jiných zemích, jako je Rakousko nebo Německo, domácí pálení není úplně nelegální, ale prakticky vůbec se nepraktikuje.

Pokud Česká republika umožňuje tak velkou slevu na spotřební dani pro tento typ alkoholu, měla by se stejnou měrou zvýšit i pozornost a kontrolní činnost, kterou pěstitelskému pálení stát věnuje. V těchto případech je velké riziko obcházení zákonů.