V letním vedru se člověku do centra Prahy nechce, ale bylo to nutné. Naštěstí jsme před sebou měly vidinu „osvěžující oázy s nadčasovou atmosférou“, jak se podnik Le Patio charakterizuje na webu. To se pak úmorné pochůzky se hned jeví snesitelnější.
Taková byla alespoň naše idea. Ostatně Le Patio je vyhlášeným podnikem, kde se schází řada významných lidí a den tam lze začít už snídaní. Na tamní etno-poměry je to snídaně ryze kontinentální (vejce na různé způsoby, uzený losos, tyrolský speck či párečky...). My však míříme za obědem.
Už jste jedli Gado Gado?
Vedle klasických porcí (za 285 až 325 korun) se podávají i takzvané malé talíře v ceně do 185 korun, jež v den naší návštěvy zahrnovaly polévku, kalamáry, saláty či marinované maso – vše ve stylu asijské fúze, takže pozor na falešné představy.
Šéfkuchařka Sofie Smith nás svého času rozmazlovala v legendární restauraci Angel
Byť jsme v zásadě příznivkyněmi těchto trendů a vyloženě fanynkami chef-ové Sofie Smith, která nás svého času rozmazlovala v legendární restauraci Angel, hned na počátku jsme nenapravitelně uvízly v tenatech pro nás dosud nikdy nepoznaného salátu Gado Gado.
Sliboval mnoho druhů vařené a syrové zeleniny, listový salát, křupavé tofu, kasava lupínky a arašídový dresink. Skutečnost? Už na první pohled dost nevábná záležitost: lehlá kupka jakéhosi lupení posypaná čímsi, co nejvíce připomínalo jílovitou zeminu. „Mnoho druhů syrové zeleniny“ reprezentovala strouhaná mrkev a cuketa, vařenou zeleninu pak studená brambora ve slupce. Tofu bylo osmaženo už před hodnou dobou a vůbec nekřupalo, zato bylo odpudivě cítit po oleji. A vůbec nejlepší by bylo, kdyby dresink zůstal separován na povrchu salátu či zcela izolován ve fakultativní mističce, a ne byl rozblemcaný po každičké molekule této kreace. Celkový dojem byl dost neuvěřitelný: nedobré, neslušivé, mastné. Nutno však podotknout, že pokrm byl připraven autenticky, takhle to prostě asi má být – ale příště raději bez nás...
Ještě že reputaci vyrovnala hrášková polévka z denní nabídky, spíš krém, mixovaný s estragonem. Ten bychom naopak velmi pochválily. Šlo o vtipnou a poněkud nezvyklou kombinaci chutí, třebaže primárně působila jen jako zelený žabí rybníček bez jakékoli dekorace.
Je nám to líto
Původně jsme pošilhávaly po Tasting menu Sofie Smith, to ale v poledne bohužel vyzkoušet nelze. Rozhodly jsme se tedy zahojit alespoň na kokosové polévce s kuřecími knedlíčky (75 Kč) a indonéském biohovězím (295 Kč).
Polévky jemňounce narůžovělé barvy byl velký talíř, obsahovala tři kusy jemných knedlíčků z rozmělněného kuřecího masa, kokosové mléko, citronovou trávu, galangal, limetku, čerstvý koriandr a křupavou šalotku. Byla báječně aromatická, mírně nasládlá a zároveň nakyslá, opravdový ohňostroj delikátních chutí.
Prezentace hlavního chodu byla, jak jsme ostatně od šéfkuchařky zvyklé, bezchybná. Na skleněném talíři tvaru citrónu spočíval banánový list, na němž ležela žlutá hranička rýže, hromádka dušeného masa a pár tenoučkých plátků ananasu, pod nimiž jsme objevily oranžový sós. Mírně pikantní hovězí bylo díky pomalému dušení absolutně měkké, až se rozpadalo na jednotlivá vlákna, ve výsledku však působilo skoro příliš jako drť (bohužel jsme z generace, která si podobnou konzistenci asi už nikdy nezamiluje – při vzpomínce na masovou haši ze školní jídelny se člověku bohužel sliny nesbíhají). Toto hovězí k tomu ještě místy obsahovalo „tlusté“ - u nás opět palec dolů – a navíc bohužel nebylo v momentě servírování úplně horké. Ananas, mírně tepelně upravený, je naopak v této kreaci podáván studený, k tomu je na náš vkus příliš sladký. Euforie se tedy bohužel stále nedostavila.
V Angelu totiž Sofia Smith kouzlila samé – pro nás v Praze dosud nepřekonané – lahůdky. Proč se tento zážitek nepodařilo zopakovat – je to snad odlišným konceptem restaurace? Nedostatečným zázemím pro kulinární kouzla? Šetřením na surovinách? Nevíme, pouze spekulujeme, ale je nám to zatraceně líto. Zřejmě však i v tomto případě platí, že dvakrát do téže řeky neradno vstupovat, byť jsme si to toužebně přály!
I takové „kluby“ jsou potřebné, jenže...
Mezi jednotlivými chody jsme navíc musely konstatovat, že bývalá útulně etnická atmosféra podniku poněkud vyvanula; že by na vině bylo právě probíhající stěhování suterénního obchodu? Fakt je, že vizuální bariéra mezi interiérem a ulicí, sestávající z pohádkových drapérií a dalších textilií a objektů, zcela zmizela, dveře byly navíc dokořán, aby jimi mohli procházet řemeslníci se všemi možnými prkny a trámy, takže k nám plynule doléhalo řinčení nepříčetných tramvajáků i pouliční halas. Zkrátka jako by náhle Le Patio vzala útokem celá Národní třída.
Vlivně vyhlížející „boss“, pár lidí z byznysu a jeden bývalý politik s prezidentskými ambicemi...
U sousedního stolu bylo ovšem také živo – nacházel se tam jakýsi hlavní štáb vlivně vyhlížejícího „bosse“ totálně kmotrovského vzezření, u něhož se postupně vystřídalo hned několik „klientů“. U dalších stolů jsme mohly pozorovat pár lidí z byznysu včetně jednoho bývalého politika s prezidentskými ambicemi.
Ambiente podniku tomu ovšem odpovídá: z našeho pohledu se tu vyprofilovalo podivně snobské místo, kam širší škála hostů od umělců, studentů až po babičky očividně nechodí, jako je tomu třeba v případě o patro výše se nacházejícího Louvru. Le Patio již od začátku své existence nasadilo takovou cenovou hladinu, že v zásadě eliminovalo kohokoli, kdo nevydělává patřičné sumy.
Takovéto „kluby“ jsou jistě také potřebné, jen pak těžko pochopit, proč si zdejší vedení aspoň nevycepuje obsluhu. Ta je v Patiu totiž skrznaskrz líná. Číšníků je tam sice jako much, ale většinu času klábosí za barem, takže když něco potřebujete, trvá drahnou chvíli, než vás vůbec zaregistrují. Ani v objasňování jednotlivých pokrmů zrovna neexcelují. (Další mohutný rozdíl oproti Angelu, kde obsluha byla profesionální a výkonná, a navíc velmi milá.) Na druhé straně je sympatické, že s kohoutkovou vodou tu nedělají žádné obstrukce – donesou vám jí hned celou karafu.
Tak ještě cenová rekapitulace: za jednu polévku, salát, hlavní jídlo, minizákusek (moc dobrou křupavou trubičku obalenou v griliáši a plněnou pařížskou šlehačkou), pivo, skleničku vína a jedno espresso jsme zaplatily 817 korun. Neměly jsme zrovna pocit vydařené investice. Možná štěstí zkusíme ještě jednou, doufajíce, že jsme si třeba jen špatně vybraly den. Anebo z jídelního lístku.
Le Patio
Praha 1, Národní třída 22
tel.: 775 385 405
www.lepatio.cz
Otevřeno: PO-PÁ 8.00-23.00, SO-NE 9.00-23.00
