Liberální demokracie se podobá komunismu

Ryszard Legutko, 67letý polský politický filozof a emeritní profesor na Jagellonské univerzitě v Krakově, je také politik – v roce 2005 byl zvolen senátorem za stranu Právo a spravedlnost, v roce 2007 byl ministrem školství ve vládě Jarosława Kaczyńského a od roku 2009 je poslancem Evropského parlamentu.

Jeho kniha The Demon in Democracy: Totalitarian Temptations in Free Societies (Démon v demokracii. Totalitní pokušení ve svobodných společnostech), jež je upravenou verzí polského vydání Legutkovy knihy Triumf człowieka pospolitego (Triumf společenského člověka), je nejradikálnější kritikou liberální demokracie od žijícího autora.

S profesorem Legutkem se znám od roku 2004 a zhruba jednou za rok se potkáváme na konferencích. V konverzaci si váží zdvořilosti a slušnosti, mluví jemně, když však někdo vysloví myšlenku, kterou považuje za hloupou, zajiskří, poposkočí a zvolá: „To je nesmysl.“ V roce 2004 mi řekl, že lidem jako my dva se v Polsku říká „kolibříci“, což je zkratka pro „konzervativní liberály“ – konzervativní společensky a morálně liberální politicky a ekonomicky. Od té doby „kolibříkem“ být přestal – „lib“ opustil a zavrhl.

Směřování k úpadkovým režimům

V minulosti se Legutko zabýval ústavními teoriemi amerických otců-zakladatelů a Listů federalistů, na přelomu tisíciletí však ztratil zájem o moderní politické myšlení začínající Machiavellim a „vrátil se do Atén“, ke klasikům Platónovi a Aristotelovi, protože klasické politické myšlení považuje za nadřazené modernímu. To je podle něho dějinným omylem, jenž vede k úpadkovým režimům.

Legutkova kritika liberální demokracie je platónsko-aristotelská a hlavní tezí jeho knihy podobnost komunismu a liberální demokracie. Nejsou sice totožné, stále je lepší žít v liberální demokracii než v komunismu, ale v mnohém se podobají. Legutko v úvodu konstatuje, že ho tato heretická myšlenka napadla v sedmdesátých letech, kdy se poprvé dostal na Západ.

Tehdy zjistil, že většina západních liberálních demokratů je mírná vůči komunismu, protože často považovala antikomunisty za nebezpečnější a bláznivější než komunisty. Tento jejich postoj ještě zesílil po pádu komunismu, kdy jak polští, tak západní liberální demokraté začali bývalé komunisty transformované v sociální demokraty považovat za vhodné partnery, zatímco antikomunisty za hrozbu.

A Legutko si všiml i dalších podobností – liberální demokraté chtějí měnit model rodiny stejně jako komunisté tok sibiřských řek, navíc jsou i proti tradici a historické paměti. Chtějí vytvořit nový svět, dobré podle nich začíná až s nimi. Po tomto úvodu Legutko rozvíjí podobnosti liberálně-demokratického a komunistického režimu v pěti kapitolách – historie, utopie, politika, ideologie, náboženství.

Pokroková teorie dějin

Komunismus sdílí s liberální demokracií lineární, pokrokovou teorii dějin – společnost se neustále zlepšuje. Klasičtí liberálové se domnívali, že důsledkem míru a obchodování národů bude lepší svět. Ti na přídi dějin – USA a západní Evropa – mají pokrokovější společnosti a my, střední Evropa, je musíme následovat.

Přitom mnozí liberálové v dějinách nedávali přednost svobodě, ale osvícenému despotismu, kterým chtěli přinutit lidi k rozumnosti a zastávat správné názory. V současnosti se projevuje ve snaze liberálních demokratů vše, například školy a církve, liberalizovat a demokratizovat.

Komunismus i liberální demokracie jsou přesvědčeny o konci dějin – nic lepšího než ony neexistuje. Liberální demokraté však nejsou jediní, komu vděčíme za svobodu, existovaly i jiné vlivy, jež vedly ke svobodě, například republikánské politické teorie, křesťanství a někdy i konzervatismus. Liberálové navíc ve 20. století ani nebyli nejlepšími obránci svobody – byli a jsou měkcí vůči komunistům a teroristům.

Utopie není stav, který nelze realizovat, ale je konečným a nejlepším řešením, V tomto smyslu jak pravicoví liberálové, jako byli američtí političtí myslitelé Robert Nozick (1938–2002) či Ayn Randová (1905–1982), tak ti levicoví, například John Rawls (1921–2002) utopisty jsou a k utopii se hlásí.

Lepší forma vlády

Navíc demokratickou část liberální demokracie považují za nejlepší režim. Dokonce podle bývalého britského premiéra Winstona Churchilla (1874–1965) „je demokracie velice špatná forma vlády, ale lepší než všechny vyzkoušené“, čímž vlastně řekl, že demokracie je nejlepší formou vlády. A používají i frázi „řešením neduhů demokracie je více demokracie“, což je naprostým nesmyslem.

Přitom existuje lepší forma vlády než demokracie, již už dávno popsal Platón a Aristotelés – kombinuje prvek monarchistický, aristokratický a demokratický a říká se jí Res Publica. A tu měli na mysli američtí otcové-zakladatelé, když po napsání Ústavy tvrdili, že nejde o demokracii, ale o republiku.

Dnešní liberální demokracie není smíšeným režimem, neboť nenastala liberalizace demokracie, ale demokratizace liberalismu. Individuální práva byla nahrazena kolektivními a moc státu narostla – antidiskriminační zákony, například proti nenávistnému projevu nebo domácímu násilí zavádějí moc státu do soukromých vztahů, a proto dnešní liberální demokracie svobodu v jejím jménu omezuje.

Podpora rovnostářství

Komunismus i liberální demokracie chtějí zmenšit rozsah politiky (komunismus předvídal zánik státu), přičemž vše zpolitizovaly. Klasičtí liberálové, jako byli filozofové John Locke (1632–1704) a Benjamin Constant (1767–1830), považovali politiku jen za rámec, který nemá vyčerpávat či ovlivňovat celý lidský život, navzdory tomu je moderní společnost zcela zpolitizovaná. Demokracie navíc vede k uniformitě.

Názory politického mainstreamu v Evropském parlamentu – socialistů, křesťanských demokratů, zelených, levice, liberálů i mnoha konzervativců – se velmi podobají a podporují rovnostářství. Přitom otcové-zakladatelé Evropské unie se lišili od těch, kteří jí dnes vládnou – takzvaní osmašedesátníci, v šedesátých letech 20. století mladí, ale dnes staří účastníci společenské revoluce, která posunula západní Evropu výrazně doleva.

Dnešní EU odráží duch levicově liberální demokracie, který je opakem liberální demokracie v jejím původním smyslu. Současná liberální demokracie není jen formou vlády, ale i nástrojem k organizaci společnosti v zájmu určitých ideologií, jako je feminismus, LGBT či multikulturalismus. Projevuje se odporem k diverzitě názorů a snahou o jejich homogenizaci i nepřátelstvím k rodině a katolické církvi.

Falešné vědomí

Komunisté i liberální demokraté tvrdí, že lidé, kteří nesdílejí jejich názory, mají takzvané falešné vědomí – v důsledku předsudků nevědí, co je pro ně dobré, což vědí komunisté a liberální demokraté. Nepřipouštějí, že by s nimi mohl někdo legitimně nesouhlasit a mít jiný názor.

Liberální demokracie ideologizovala revoluce šedesátých let. Zatímco v komunismu byl trend od vypjaté ideologie na počátku k jejímu postupnému poklesu, u liberální demokracie ideologie časem narůstá. Proto je dnešní režim ideologičtější než komunistický v posledním stadiu před smrtí. Navíc komunismus měl jen jednu ideologickou kategorii – třídu –, zatímco liberální demokracie několik – třídu, rasu, pohlaví, sexuální orientaci.

Komunismus i liberální ideologie chtějí ve jménu rovnosti odstranit zděděné hierarchie, zvyklosti, tradice. Tato rovnostářská mánie naplňuje obavy a proroctví francouzského politického myslitele Alexise de Tocqueville (1805–1859) z třicátých let 19. století, že vášeň pro rovnost povede k nové měkké despocii. Navíc komunismus a liberální demokracie mají i stejné nepřátele – církev, národ, metafyziku, morální konzervatismus, rodinu.

Rozpor s křesťanstvím

Liberální demokracie prosazuje morálku, která je v rozporu s křesťanstvím. Filozofie dnešní politické třídy je nepřátelská ke křesťanství, protože je jedinou alternativou k liberální demokracii. Nebýt omezujícího vlivu křesťanství, moderní liberálně-demokratický člověk by své aspirace uskutečnil jako tyran.

Užší odpovědí na to, proč se liberální demokracie natolik podobá komunismu, je, že liberální demokracie nepochopila komunismus a nepoučila se z něj. Podle širší odpovědi pak oba režimy mají stejný původ v modernitě. Moderní člověk netouží po nejvyšších morálních aspiracích, jeho cílem života nejsou ctnosti a morálka, nýbrž seberealizace. Moderní projekt proto ústí v průměrnost člověka, který se za ni ani vulgaritu nestydí.

Legutkova teze o modernitě se podobá (není-li totožná) těm politických filozofů Lea Strausse (1899–1973) a Erika Voegelina (1901–1985). Strauss se také domníval, že klasické politické myšlení – Platón, Aristoteles – je nadřazené modernímu – Machiavelli, Hobbes, Locke, Rousseau, Hegel, Marx, Nietzsche, Heidegger –, ale rozlišoval tři modernity: anglicky osvícenskou (Hobbes, Locke), francouzsko-německy romantickou (Rousseau, Hegel) a nihilistickou (Nietzsche, Heidegger), přičemž každá následující byla horší.

Strauss a Voegelin

Americký režim lockovského anglosaského liberalismu sice nedosahuje vznešenosti klasiky (antiky a středověku), ale byl pevnou a jedinou realistickou hrází proti sovětskému totalitarismu. Lockovskou svobodu a individuální práva by však měl být doplňovat důraz na ctnosti prostřednictvím náboženství – na Západě židovského a křesťanského – i na klasické univerzitní vzdělání, jež z nejchytřejších vytvoří elitu, přirozenou aristokracii.

Liberální politický režim plus židovsko-křesťanské náboženství plus klasické vzdělání činí společnost jakžtakž dobrou, jak tomu bylo ještě v padesátých letech 20. století. Voegelin se také domníval, že modernita je vůči klasice úpadková, ale za dobu nárůstu gnosticismu (utopismu) se podle něho odehrály tři gnostické revoluce: anglická (puritáni), francouzská (jakobíni) a německá (komunisté a nacisté).

Anglická se ještě uskutečnila v křesťanském prostředí, a proto nebyla stejně ničivá jako následující dvě sekularizované. Z tohoto důvodu není anglosaská demokracie pouze moderní, ale má i středověké kořeny, což je na ní pozitivní. Strauss a Voegelin sice stejně jako Legutko považovali klasické myšlení za nadřazené modernímu, ale mnohem více tolerovali liberální demokracii své doby. To však bylo 50 let před tím, než se na Západě odehrála neomarxistická revoluce a postupně ovládla západní instituce.

Je zřejmé, že se profesor Legutko zatvrdil a zradikalizoval, k čemuž nepochybně přispěla i jeho zkušenost s politikou. Neférový postoj evropského levicově-liberálního mainstreamu k polské politické straně Právo a spravedlnost, klišé, fráze a ideologický newspeak, jejž musel v Evropském parlamentu poslouchat, zřejmě byly pro Legutka, jenž má klasické vzdělání, přespříliš.

Nešťastný vývoj

Legutko však nerozlišuje mezi tradiční liberální demokracií a její současnou podobou. Určitě by neměl problém s liberální demokracií (republikou) amerických otců-zakladatelů ani s liberální demokracií v západní Evropě do roku 1968. Má problém s dnešní liberální demokracií, již ovládá ideologické pokrokářské hnutí, které chce kontrolovat soukromí státní mocí a na základě ideologie a utopického projektu transformovat všechny společenské instituce.

Legutko není liberálním demokratem v původním smyslu – dává přednost smíšenému režimu, jímž liberální demokracie bývávala, před demokracií a jeho koncepce státu je větší než klasických liberálů (navzdory trhu a pravidlům EU musí stát pomoci gdaňské loděnici kvůli jejímu historickému významu při pádu komunismu).

Kdyby však žil v režimu, jenž ctí klasický liberální koncept omezeného státu, který se nevměšuje do rodiny, církví a společenských tradic, a ve společnosti s křesťanskou kulturou vládla demokracie, tuto knihu by možná nenapsal. Pokud jde o dnešní liberální demokracii, Legutko má v mnohém pravdu.

Politický a kulturně-morální vývoj v uplynulých 50 letech byl nešťastný, v tomto tisíciletí se však zradikalizoval nad všechny meze. Proto je nutná vzpoura proti němu, reakce, jejíž náznaky se objevují v USA i v Evropě. Otázkou je její razance a forma – bude-li se více podobat konzervativní restauraci v západní tradici, nebo nacionalisticko-populistické rebelii. Na konzervativní kontrarevoluci je však Západ zralý. Je jí těhotný.