Má Španělsko nakročeno k řeckému osudu?

Kdybychom brali v potaz politické a ekonomické ukazatele platné k dnešnímu dni, museli bychom řecký scénář na Pyrenejském poloostrově kategoricky vyloučit. Španělsko už se z hospodářské krize vzpamatovává, středopravicová lidovecká vláda provedla reformy, především mohutně seškrtala veřejné rozpočty na všech úrovních.

Státní dluh je sice stále obrovský (94 procent HDP, téměř trojnásobek než před krizí), ale ekonomika je na vzestupu. Podle posledních údajů z letošního května vzrostl HDP o téměř tři procenta, zatímco nezaměstnanost o dva procentní body v posledním roce klesla, ovšem na stále vysokých 23,7 procenta. Objem zahraničních investic do soukromého sektoru ale například stoupl v roce 2014 oproti roku předchozímu o 45 procent.

Vládní Lidovci (PP) Mariana Rajoye se snaží chovat vůči eurozóně na poměry jižní Evropy víc než zodpovědně. Od podzimu ale může být všechno jinak. Parlamentní volby můžou přivést do vlády lidi, proti kterým je Alexis Tsipras úplný břídil.

Lagardeová v nacistické čepici

Například Juan Carlos Monedero, vlivný člen hnutí Podemos politologa Pabla Iglesiase, které v květnu de facto vyhrálo komunální volby, a někdejší poradce venezuelských diktátorů Huga Cháveze a Nicoláse Madura, jehož režim ostatně nástup Iglesiasových neomarxistů k moci ve Španělsku financoval. V rozhovoru krátce po řeckém „NE“ podmínkám mezinárodních věřitelů Monedero například prohlásil, že Alexis Tsipras jedná s Němci tak, jak toho Chamberlain v roce 1936 nebyl schopen. „Ve 30. letech to byl fašismus a nyní je to finančnický terorismus,“ dodal.

Na otázku redaktorky deníku El Mundo Esther Estebanové, jestli si opravdu myslí, že „trojka“ (Evropská centrální banka, Mezinárodní měnový fond a Evropská komise) jsou esesáci v kravatách, odpověděl, že přece nejde o to představovat si Christine Legardeovou v koženém kabátě a s nacistickou čepicí na hlavě.

„Když ale ‚trojka‘ aplikuje mechanismy, které zabraňují Řekům vyjít do konce měsíce s platem, sráží je na kolena stejně, jako když někdo vojensky obsadí zemi a požaduje válečný tribut, který je nad možnosti obyvatel,“ řekl Monedero, kterého sice nedávno odvolali z tříčlenného nejužšího vedení Podemos kvůli podezření z daňových úniků, ale nadále má v hnutí velký vliv zejména mezi radikální základnou.

Podemos u moci...

Co ale nejen evropským politikům nahání mnohem větší strach než Monederovy nejapné historické paralely a chvástání, jsou slova šéfa (generálního tajemníka) hnutí Podemos a podle průzkumů nejdůvěryhodnější politika dnešního Španělska Pabla Iglesiase. Svoje plány předestřel v červnu před řeckým referendem naprosto jasně v rozhovoru pro levicový časopis New Left Review.

Syriza je prý „pro eurozónu obrovsky destabilizující faktor“, a když „Řecko, které se podílí na na HDP eurozóny třemi až čtyřmi procenty, vyvolalo v hegemonním evropském bloku takovou vlnu kontroverzí, tak Španělsko s 13procentním podílem na HDP eurozóny by mělo mnohem lepší podmínky jak vzdorovat převládajícímu evropskému ekonomickému modelu“.

Kdyby se neomarxisté z Podemos dostali na podzim k moci, podle Iglesiase by okamžitě zvedli veřejné výdaje jak v oblasti investic, tak v jednotlivých sociálních politikách, a následně by požádali o restrukturalizaci španělského státního dluhu. „Ukázali bychom tak mimo jiné na slabost sociálnědemokratického programu (čti programu španělských socialistů PSOE), v jejichž řadách bychom tak způsobili nepřekonatelné rozpory,“ dodává Iglesias.

Samozřemě, nejprve je třeba zničit menševiky – a ti si v podobě Pedra Sáncheze, mladého předsedy PSOE, nabíhají na vidle, jak jen můžou. Právě za pomoci socialistů ovládly v půlce června Madridskou a Barcelonskou radnici Iglesiasovy souputnice Manuela Carmena a Ada Colau z občanských hnutí Ahora Madrid (Madrid nyní) a Barcelona en común (Barcelona společně), jimž se od voleb přezdívá franšízy Podemos. Výměnou za to v některých krajích a městech podpořili Iglesiasovi lidé kandidáty PSOE.

Takto jasný a srozumitelný plán Pabla Iglesiase, který bohužel ani nevypadá moc utopicky, musí v Bruselu dělat vrásky nejednomu politikovi či bankéřovi.

Vnější nepřítel

Signifikantní pro dnešní situaci je také to, že řecká dluhová krize a následné referendum se staly ve Španělském království velmi významným předvolebním tématem. Snad vůbec poprvé v historii, protože ve Španělsku zahleděném do sebe nemají zahraničněpolitické otázky tradičně na volby ve srovnání s tématy domácími téměř žádný vliv.

„V Řecku dnes zvítězila demokracie,“ napsal na twitter bezprostředně po řeckém NE Pablo Iglesias. „Syriza a Podemos jsou jedno a totéž, jsou nadějí,“ tvrdil španělský politik během Tsiprasovy volební kampaně, na niž ho přijel do Atén osobně podpořit.

Vůdce Lidovců a současný premiér Mariano Rajoy se dokonce pokouší s odkazem na Řecko získat podporu pro odsunutí voleb na jaro 2016. Tvrdí, že s nástupem radikální levice hrozí stejný scénář jako na Peloponéském poloostrově, a neváhá si přisadit, že díky jeho reformám se Španělsko nejen dostalo z krize, ale bude dále součástí eurozóny, ať se děje, co se děje.

Iglesias si ve stejném rozhovoru, kde prohlásil, že masivně zvýší výdaje státního rozpočtu a požádá EU, aby to de facto zaplatila, stěžuje, že jeho političtí protivníci straší v předvolebním boji voliče, když jim tvrdí: „Chcete volit Podemos, tak se nejdřív podívejte, co se děje v Řecku.“

V aténách za Madrid?

A bojuje se i v rovině symbolů. V Zaragoze, kde se Podemos dostali po komunálkách k moci, vyvěsili na radnici řeckou vlajku. Co tím mysleli? Že obyvatelé severošpanělského města fandí Tsiprasovi a nenávidí Merkelovou? Iglesias také v rámci předvolebního boje ještě před referendem tvrdil, že EU „se nelíbilo, že by řecká vláda chtěla škrtat těm nahoře, zdaňovat velké majetky, aby si nemuseli utahovat opasky jen ti nejzranitelnější“. A že zeptat se lidu bylo tím nejzodpovědnějším řešením.

„Stejně jako starý Franco i neokomunisté (Podemos – pozn. red.) hledají vnějšího nepřítele,“ napsal v reakci na Iglesiasovy výroky v deníku ABC novinář Luis Ventoso s odkazem na caudilla Franciska Franka, který v posledním období své vlády trpěl představou, že jeho země je obětí mezinárodního spiknutí.

Řecké NE pak přivítal Iglesias jako novou šanci pro demokracii v celé Evropě, protože skutečnost, že by mělo Řecko splatit dluh, zřejmě považuje za nehorázný komplot velkokapitálu a útok na evropskou demokracii. „Tuto neděli nejde jen o Řecko, ale o nás všechny Evropany,“ řekl Iglesias. „V Aténách se bojuje za Madrid,“ mohli by dodat kluci a holky z Podemos...

Umírněná tvář

Jenže současně s tím se Pablo Iglesias snaží ukázat španělským voličům i vlídnější, umírněnější tvář. Nedávno prohlásil, že jeho hnutí zve zástupce občanské společnosti, ale i podnikatele a odborníky z různých oborů, aby kandidovali pod jeho hlavičkou do parlamentu.

Čerstvá starostka Madridu Manuela Carmena, jež sice vyhrála s hnutím Ahora Madrid, ale bez podpory Podemos by se na radnici nedostala, zase přijala Mitzy Caprilesovou, ženu vězněného opozičního venezuelského politika Antonia Ledezmy. Ještě donedávna přitom bylo hnutí Podemos k Madurově režimu připoutáno pupeční šňůrou, respektive spolehlivým penězovodem a Juan Carlos Monedero s vážnou tváří tvrdí, že ani Ledezma ani Leopoldo López nejsou politickými vězni, ale de facto zločinci.

Tyto dva příklady z mnoha dalších by mohly vzbudit zdání, že Iglesias ustupuje z pozic radikálního marxismu, že jsou to jen slovíčka a jakýkoliv řecký scénář se Španělsku obloukem vyhne. Jenomže podle všeho je to jen taktika.

Podle profesora práva a lidoveckého poslance Josého Maríi Beneyta je tato dvojjakost přímo politickou strategií hnutí Podemos. Na jedné straně silná prohlášení o tom, že chtějí změnit celý systém, zatočit s kastou a zanést spory do řad nepřátel, a na straně druhé až jakési hypertaktizování. Beneyto tvrdí, že Podemos stejně jako jiná radikální populistická hnutí se odvolávají na jakousi novou vyšší legitimitu, která jim dovoluje nerespektovat legální rámec ani ustálených demokratických pravidel politického zápasu. Že právní stát a ústavní pořádek jsou jen prostředky, které lze využít k vlastním cílům.

Iglesias se opravdu cítí avantgardním vůdcem „lidu“, který vede do ráje a prostředky, jež mu to umožní, jsou podružné. Ostatně v tomto duchu reagoval před časem i na nabídku radikální levicové strany Izquierda Unida, aby se spojili a vytvořili silný politický subjekt nalevo od sociální demokracie. „Mocní se nebojí levice, mocní se bojí lidu,“ řekl tehdy starým komunistům prorocky.

Obratné taktizování

Baskický spisovatel a esejista Jon Juaristi, jeden z mála relevantních varovných hlasů mezi intelektuály, napsal v komentáři pro deník ABC, že dnešní antisystémová levicová „koalice“ není jako ta z roku 1931 nebo těsně před španělskou občanskou válkou, ale že se přesto jedná o ostudnou výbušnou směs. Jak píše Juaristi v závěru komentáře: „Podemos, ačkoliv jsou financovaní z Venezuely a z Íránu, nejsou teroristé (a to i přesto, že se snaží ospravedlňovat ETA). Ale je to strana – hnutí protidemokratické a proti ústavnímu systému.

Ostatně taktizování se Iglesiasovi vyplatilo již při komunálních volbách. Podemos nikde nepostavilo kandidátku pod vlastím jménem, ale vždy podpořilo nějakou lokální politickou formaci. Po komunálních volbách, které 24. května sice těsně vyhráli Lidovci, se na radnice a do vedení jednotlivých regionů dostali lidé s bohatou zkušeností – často bývalí členové Komunistické strany Španělska, extrémní levice Izquierda Unida, sympatizanti a někdejší spolupracovníci ETA.

Optimisté – a není jich málo především mezi mladými lidmi z měst – nazývají tyto formace občanskými platformami, ostatní je následně označili za již zmíněné franšízy Pabla Iglesiase a spol.

Jen rétorická cvičení?

K tomu, aby mohli vládnout, ale budou tak jako tak potřebovat podoru socialistů z PSOE. Podle volebních průzkumů jsou nyní síly všech tří stran – Lidovců, PSOE a Podemos – vyrovnané. Staří socialističtí lídři, jako třeba mnohaletý premiér Felipe González, varují Pedra Sáncheze, aby se nepaktoval s „Madurovými ministranty“, čímž měl na mysli podporu Podemos ze strany Nicoláse Madura.

Alternativou k vládě socialistů s neomarxisty, která by klidně mohla nějaký dramatický scénář nakonec probrat k životu, by ale byla jen pravolevá koalice dávných rivalů PSOE a PP, a to by asi byla v dosud převážně bipartijním Španělsku až příliš velká novinka. Navíc s antisystémovými Podemos v opozici možná i časovaná bomba, která by za pár let tak jako tak vybouchla.

Jistá umírněná rétorika je i podmínkou, aby Podemos výrazně uspěli v podzimních volbách a mohli s PSOE jednat o vládě. Jejich členové jsou sice často radikální neokomunisté, ale voličská základna nikoliv – tvoří ji převážně mladší lidé ze středních vrstev a z větších měst.

Na výhrady, že Podemos mají v programu vyloženě bolševické nápady, jako je konfiskace půdy či zakládání kolektivních farem v již tak intenzivním zemědělstvím vyčerpané Andalusii, kde budou povinně pracovat nezaměstnaní, nebo zestátnění některých bank, reagují jejich sympatizanti tak, že jsou to jen rétorická cvičení a že tyto body stejně nakonec Iglesiasovi lidé nebudou chtít dotáhnout do konce. Hlavní je, že zatočí s prohnilou kastou, tedy se současnými politiky, kteří kradou, nechají se uplácet, a poté, co způsobili ekonomickou krizi, ještě mají tu drzost škrtat ostatním jejich zasloužené benefity.

Co bude dál?

Kdyby se Španělsko vydalo po vítězství Podemos řeckou cestou, mohlo by to otřást nejen Evropskou unií, ale přivodit i změny například v Latinské Americe. Řecké NE již nyní ocenili nejen Nicolás Maduro, ale i argentinská prezidentka Cristina Fernández de Kirchner. Přitom v Latinské Americe vědí jen zasvěcení, jaké je hlavní město Řecka, zato Madrid tam pochopitelně znají všichni.

Udrží EU španělskou levici na uzdě, když si zatím moc neporadila ani s podstatně menším a ekonomicky slabším Řeckem? Vše se uvidí po volbách. I kdyby se Podemos dostali k moci, budou na své rétorice i konkrétních krocích muset jednoznačně ubrat. Španělské tíhnutí k levici je totiž do značné míry dost salónní.