Macronova reforma Evropy Německo potřebuje

DEBATA JANA MACHÁČKA Komentátor Lidových novin Jan Macháček se každý týden ptá českých ekonomů, pedagogů a analytiků, co soudí o aktuálních a žhavých tématech ze světa ekonomiky a financí. objednat zasílání e-mailem

Po zvolení Emmanuela Macrona bude s obnovenou razancí na stole jedno odvěké téma. Francouzi budou žádat ekonomickou vládu pro eurozónu, ministra financí, společný dluhopis atd., Němci budou trvat na eurozóně, která stojí výhradně na pravidlech a zákazu veřejné pomoci bankám. Vnese nový francouzský prezident do celé věci něco nového? A proč by měl? Podaří se v eurozóně prosadit alespoň společné pojištění vkladů, tedy dokončení bankovní unie?

Lubor Lacina, think tank Mendelovo evropské centrum

Příliš brzy na odpověď

Zatím je příliš brzy na odpověď, a to ze dvou důvodů. Síla francouzského prezidenta je dána jeho schopnostmi spolupracovat s vládou a parlamentem. Problém je znám pod termínem kohabitace čili soužití. Označuje stav, kdy je francouzský prezident a premiér z odlišných politických táborů, takže se prezident nemůže opřít o většinu v parlamentu, především v dolní komoře, Národním shromáždění. Přestože má francouzský prezident rozsáhlé kompetence, jsou v případě kohabitace jeho schopnosti cokoliv prosadit značně omezeny na zahraniční a bezpečnostní politiku. Ve vnitřní politice státu je hlava státu nucena úzce spolupracovat s vládou a parlamentem. Síla a role Francie při vyjednávání o budoucnosti eurozóny bude silně záviset na výsledku plánovaných parlamentních voleb. Podobně až výsledek německých voleb rozhodne o pozici Německa v dalších diskusích o reformě eurozóny, případně o jejím směřování k podobě plnohodnotné politické unie.

Vítězství Emmanuela Macrona nebo snížení volebních preferencí Alternativy pro Německo je oslavováno jako vítězství demokracie nad populismem. Oproti předchozím volbám však došlo k výraznému posílení populistů a populistických stran. Jejich lídři ani voliči nezmizí ze světa den po prohraných volbách. Ve společnosti zůstávají i se svými názory. Jakákoliv budoucí politika bude brát ohled na voliče těchto stran a bude mít tendenci k větší opatrnosti.

Stále více je zřejmé, že Evropská unie se stává vícerychlostním projektem. Pokud má být zachována funkce eurozóny, bude vyžadovat dokončení bankovní unie, unie kapitálových trhů a s velkou pravděpodobnosti i nějaké formy nadnárodního zajištění, například formou rozpočtu eurozóny včetně legalizace již probíhajícího zajištění formou společných dluhopisů. Především Francie si však před jakoukoliv evropskou debatou bude muset vyřešit své domácí úkoly. Je stále nemocnou dámou Evropy a pouze politicky a ekonomicky silná Francie může být důstojným partnerem Německa a ostatních členských zemí při jednáních u budoucí podobě EU. Dokáže Francie překročit svůj stín a stane se jejím ekonomickým lídrem? Bude ochota směřovat Francii k více tržnímu modelu na úkor sociálních jistot a ochranářských opatření?

Tomáš Ježek, český ekonom

Za Macronem!

Eurozóna musí směřovat tam, kam ukazuje Emmanuel Macron. Nepůjde to hladce, ale jinak to možné není.

Helena Horská, hlavní ekonomka Raiffeisenbank

Nelze kázat vodu a pít víno

Vítězstvím středového kandidáta a bývalého investičního bankéře v jedné osobě Emmanuela Macrona volební maraton ve Francii ani v Evropě nekončí. Nacionalismus sice nezvítězil, ale zcela poražen nebyl. Francii v polovině června čekají parlamentní volby, které určí, s kým bude liberálně smýšlející středový prezident ve Francii vládnout. Nízká volební účast a čtyři miliony neplatných hlasů ukazují, že se Macronovi nepodařilo přesvědčit voliče, kteří chtěli změnu, ovšem nikoliv změnu destruktivní z rukou Marine Le Penové.

Kromě podpory doma bude Macron k prosazení svých plánů na ozdravení ekonomiky a na reformu Evropy potřebovat Německo, v němž budou volby na podzim. Bez podpory ekonomicky a politicky silného Německa, vůdčí síly v Evropě, Macron bohužel moc nezmůže. Zasedne do čela národa, který má pověst chronických stávkujících a který spolyká nejvíce peněz z evropského rozpočtu, přičemž 60 procent všech prostředků skončí v zemědělství.

Francii ujíždí vlak. Zatímco Německu se díky bolavým, avšak úspěšným reformám (tzv. Hartz reformy omezující štědrost sociálního státu) podařilo zvýšit náskok v růstu ekonomické úrovně oproti ostatním zemím eurozóny, Francie se pomalu, ale jistě propadá pod průměr eurozóny. Francie potřebuje především reformu sebe sama (především trhu práce, státní správy a veřejných rozpočtů). Těžko může kázat vodu a pít víno. Jen úspěšné prosazování reforem doma posílí pozici Francie při vyjednávání se silným Německem, které odmítá společnou fiskální politiku, společné eurodluhopisy či přerozdělování německých přebytků navrhované právě Macronem. Chápu, že francouzským voličům by se líbilo, kdyby si s Německem mohli rozdělit jeho rozpočtové přebytky, ale nikoho asi nepřekvapí, že se Německu nechce.

Edvard Outrata, státní úředník ve výslužbě

Rozhodnou volby

Zvolení Emmanuela Macrona významně posiluje integrační tendence v Evropě, což bude časem vyžadovat, aby se všechny členské země EU včetně nás rozhodly, zda se chtějí integrace zúčastnit, či zůstat opodál. Jak se to bude dít, není zatím zřejmé, protože to záleží, jak je v EU bohužel zvykem, na mnoha drobných rozhodnutích, jejichž výsledek není jistý a může překvapit.

Integrace versus periferie

Především půjde o nastávající volby do Národního shromáždění ve Francii, po nichž se teprve ukáže síla prezidenta Macrona, popřípadě s kým a jaké kompromisy bude muset udělat či jaké proměny ještě tento nový politik udělá. Dále se v EU nic vážně nepohne do německých voleb na podzim. Teprve po nich se vyjasní, bude-li jejich vítěz v Německu dost silný, aby změnil populární dogmatickou, ale dnes již v podstatě neudržitelnou německou eurovou politiku.

Bude-li výsledkem těchto voleb dostatečně silná vláda v obou zemích, bude větší integrace eurozóny možná a pravděpodobně nastane. Jak však bude vypadat, může záležet i na situaci v řadě jiných členských zemích EU a rozhodnutí asi bude muset počkat i na výsledek italských voleb příští rok.

Pravděpodobně se tedy blíží okamžik, kdy se budeme muset rozhodnout, zda budeme aspoň střednědobě součástí integrující se části EU, nebo dáme-li opět přednost váhání, které nás dovede na evropskou periferii a ještě v nás zvýší pocit bezmoci. Začíná být jasné, že jde o rozhodnutí politické a principiální a že se bude výrazně zužovat prostor pro postoj chytré horákyně, který značně vyhovuje některým našim národním instinktům.

Zbavme se obojetnosti

Je dobře, že se budeme muset rozhodnout, protože naše dosavadní obojetnost nás zbavuje vlivu na evropská jednání a nutí ostatní, aby rozhodovali bez našeho vlivu o podstatných evropských záležitostech. Tuto obojetnost je třeba opustit a zařadit se zřetelně a nedvojsmyslně do skupiny členských zemí EU, která se integruje, protože tam leží všechny naše zájmy politické i ekonomické.

Zatím se však bohužel zdá, že se budeme raději zabývat hádáním a urážením a že nám tato „zábava“ zabrání připravit se na zásadní jednání o naší budoucnosti. Doufám proto, že dvoje naše volby, které nás čekají, tuto situaci napraví, a proces v EU bude dost pomalý, takže to nebude příliš pozdě. Pamatujme na to, až k těm volbám půjdeme.

Ondřej Jonáš, investiční bankéř

Ticho na západní frontě

Němci budou trvat na pravidlech a bez pragmatických Britů se v Evropské unii nic zásadního rozumným směrem nepohne. Až po parlamentních volbách ve Francii v červnu a Německu v září, bude možné odhadnout úspěch francouzských reforem, bez kterých budou ostatní státy myšlenky Emmanuela Macrona ignorovat. Dozrávání EU vyžaduje čas, možná století.

Petr Zahradník, člen Evropského hospodářského a sociálního výboru, Brusel; ekonom České spořitelny

Prostor pro naše rozhodnutí

Přestože se do funkce právě vstupujícímu novopečenému francouzskému prezidentovi podařil v podobě velmi přesvědčivého volebního vítězství husarský kousek, není pochyb o tom, že tento nutný a nenahraditelný krok je jen slaboučkým odvarem toho, co Emmanuela Macrona v následujícím období čeká.

Komentáře jeho předvolební rétoriky se hojně točily kolem postoje k Evropě a její budoucnosti. Logicky, neboť jeho úhlavní soupeřka si vybrala téma destrukce Evropské unie jako své nosné téma. Než se však Macron pustí do naplňování evropských výzev, nevyhne se zásadnímu domácímu úkolu – bude nucen velmi brzy sjednotit de facto dvě Francie opět v jeden celek a tomuto celku znovu vdechnout evropský étos a entusiasmus. Zakládající země projektu evropské integrace se totiž během chvíle stala jednou z nejvíce euroskeptických zemí. Teprve pak se může pustit do důsledného naplňování svých snah o prohlubování Evropy, jež dávají hluboký smysl a jsou většinou velmi racionální. A též otevírají možnost pro Českou republiku buď na dlouho vstoupit do tvrdého ekonomického jádra Evropské unie, anebo se na stejně dlouho ještě dále periferizovat.

Témata posílení ekonomické správy eurozóny, vytvoření autonomního rozpočtu eurozóny řízeného ministrem financí eurozóny, oživení tématu společného dluhopisu eurozóny nikoli náhodou opětovně rezonují. Po brexitu se bude eurozóna podílet na HDP Evropské unie nějakými 87 procenty. Veškeré další kroky pro posílení ekonomické governance v EU se budou primárně zaměřovat na země eurozóny, teprve ve druhém sledu na ostatní. V podmínkách otevření stavidel nebezpečnému tématu vícerychlostní Evropy a plíživého rozšiřování zásadních témat (pilíř sociálních práv, energetická unie) do obsahu evropského semestru se může stát, že se jednoho dne dveře zavřou a Evropa se v klíčových rozhodovacích záležitostech komplexně pojaté hospodářské politiky rozdělí na „my“ a „oni“. Eurozóna rovněž vykazuje silné propojení s projekty bankovní unie a unie kapitálových trhů. Budoucí eurozóna (s nynějším termínem završení v roce 2025) se tak pravděpodobně stane mocným uskupením s klíčovým vlivem na naplňování ekonomických priorit EU.

I kvůli tomu, že optikou evropského semestru jsme zemí s nejmenší mírou makroekonomických, fiskálních a strukturálních poruch (zkrátka máme na to se ctí a za dobrých podmínek do eurozóny vstoupit), měli bychom být velmi obezřetní. Mají pravdu ti, kteří říkají, že eurozóna roku 2008 je konstrukčně něco zcela jiného než eurozóna roku 2017. Nicméně furiantské paušální pohrdání o tomto tématu diskutovat je přesně to, čeho bychom se měli vyvarovat.

Dopadnou-li podzimní volby v Německu podle nynějších očekávání, lze v podobě dua Macron a Merkelová očekávat tandem ochotný eurozónu posunout dál. A právě zde by se měl projevit dlouhodobý cíl naší hospodářské politiky reflektující i teritoriální rozložení naší ekonomické otevřenosti, tzn. mít stejnou měnu jako Německo. V následujících čtyřech až pěti letech budeme mít příležitost se na tomto poli ukázat. Macronovo vítězství by mělo naší snaze jednoznačně prospět.