Kdyby se nesčítali mrtví, dalo by se vtipkovat, že nezodpovědný kmen enterohemoragické bakterie Escherichia coli mutuje rychleji, než si občané stačí všimnout, že jejich druh paniky už není v módě a je třeba přepřáhnout. Ještě včera odpoledne se dotykem bakterie nepřenášela, dnes ráno už ano. Takže ve čtvrtek jsme si po evropsku třásli rukama a líbali osoby k tomu vhodné na rty, pátek budiž ve znamení japonských zdvořilostních úklon a masturbací. Přičemž, když je ten pátek, by bylo dobré zároveň dodržovat úplný zeleninový půst, neboť, jak už naznačeno, paniky v tom fofru nezvládáme měnit jako trenýrky, nýbrž je kumulujeme.
Dokud je však v podezření zelenina, považuji za povinné se jí zastat. Dočítáme se, že prodeje zeleniny i její cena se v Česku propadly o desítky procent. Zelená panika mimo jiné svědčí o specifice evropského a severoamerického gastronomického stereotypu a vůbec není jisté, zda v tomto světě neprozkoumaných biologických hrozeb je to stereotyp inteligentní. Útok bakterií E. coli by měl inspirovat k podrobnějším analýzám, proč se v Evropě rozmohla salátová móda, tedy zvyk pojídat zeleninu převážně ve stavu syrovém, údajně kvůli chuti, ochraně vitamínů či nedotknutelnosti přírodních sil.
Žádný plezír
Větší část lidstva větší část zeleniny tepelně upravuje a tento obyčej nevznikl z plezíru. Je to bezpečnější, výsledky bývají chuťově delikátnější a zkušeností lze dospět k postupům, které jsou citlivé k zachování hodnotných složek. Některé druhy zeleniny jako chřest, artyčoky nebo špenát si ani většina Evropanů nedokáže představit v jiné než teplé podobě. Anebo kontrolní otázka: kdy naposledy jste si pochutnávali na syrovém květáku? A na bramboře? Ostatně i v tradicích velké evropské gastronomie je standardem tepelná úprava zeleniny: podle Augusta Escofiera se luxusně tepelně zpracovává i listový salát. Mezi vyhlášené italské lidové pochoutky patří pečené ředkvičky. A tak dál.
Jenže typický Středoevropan dnes se zeleninou nakládá na úrovni paleolitického primitiva, tím že ji rozmašíruje na kousky, polije více či méně ušlechtilým olejem a octem a chroustá s osvíceným pocitem, že udělal něco pro své zdraví. V Hamburku či Kielu si to dnes už možná pár lidí nemyslí. A čím jižněji a východněji do světa pojídač salátů zavítá, tím dřív ho takové oduševnění přejde, obvykle po zajímavých gastroenteriálních prožitcích. To je pak najednou chvíle času pro racionalitu.
Oáza paniky ovšem není pro rozkvět rozumu příhodným biotopem. A tak se objevují perly jako na serveru lidovky.cz, který se vytasil s obdivuhodným závěrem: Bojíte se nákazy? Nejezděte do Německa. Teď bychom snad měli ještě zabarikádovat hranice.
Modleme se při pátku, aby se co nejdříve uvolnila mozková kapacita Evropanů pro účelnější úvahy, třeba o radikálních příčinách pogromu na zeleninu. Cestu k jednomu z kořenů, možná nechtě, naznačil pan prezident Klaus. Jeho vyjádření („Je to uměle vytvořený cirkus, který se opakuje se železnou pravidelností a vždy postihne někoho jiného. Teď to zrovna postihlo výrobce okurek.“) lze rozdělit na dvě teze. S tou první cirkusovou není problém. Ta druhá míří na solar. „Výrobci okurek“. Celá staletí se mělo za to, že okurka je živý organismus, s nímž jiné živé organismy, jako například člověk, koexistují. Jako taková se pěstuje, to sloveso prosím nevnímejme jen jako zemědělský terminus technicus. Dnes Evropan soudí, že se vyrábí… Jedna bakterie nám zase nepříliš decentně připomíná, že nejsme na planetě sami.
