Kniha Dans la tête de Vladimir Poutine (V hlavě Vladimira Putina) Michela Eltchaninoffa, filozofa a odborníka na ruského spisovatele Fjodora Michajloviče Dostojevského (1821–1881), je netradičním pohledem na osobu a myšlení současného ruského prezidenta Vladimira Putina.
Eltchaninoff, který má zkušenosti z francouzské ambasády v Moskvě a výhodu ruského původu, hledá filozofické kořeny, jež tvoří základ Putinova budování impéria. A překvapí, že Putinovy projevy se hemží odkazy na prameny, jež nejsou Západě známé – jako národovec se většinou hlásí k málo překládaným ruským filozofům.
Ztělesnění dekadence Západu
Eltchaninoffova analýza je zajímavá především nezaujatostí a vzdáleností Ruska a Francie. Pro francouzskou společnost totiž Putin není hlavním zájmem a nerozděluje ji na dvě části jako v České republice. Tuto linii ve francouzském intelektuálním prostředí zaujímá nezávislost Palestiny.
Současný francouzský prezident François Hollande je pro Putina ztělesněním dekadence Západu a „pokrokových hodnot“, jež odmítá |
Bývalý francouzský prezident Nicolas Sarkozy a Vladimír Putin byli téměř přátelé díky empatii a společnému názoru na roli silného prezidenta, od prezidentských voleb v roce 2012 však francouzsko-ruské vztahy značně ochladly. Současný francouzský prezident François Hollande je pro Putina ztělesněním dekadence Západu a „pokrokových hodnot“, jež odmítá.
Hollande prosadil zákon umožňující sňatek osob stejného pohlaví, což je pro Putina znakem úpadku západní společnosti. Hollande nesportuje, Putin je naopak vášnivým sportovcem. A po aféře, kdy nebyly doručeny dvě již zaplacené vrtulníkové lodě Mistral, které si Rusko od Francie objednalo, a uvalení sankcí na Rusko, se navíc Hollande nečekaně ocitl v čele evropské protiputinovské koalice.
Kniha vyšla v době, kdy ruská intervence v Sýrii začínala, proto se o ní Eltchaninoff nezmiňuje, navzdory tomu se stěží najde jiná, v níž by bylo stejně detailně analyzováno současné ruské politické myšlení.
Nikoli intelektuál, ale hrdina
Jedním z podnětů pro Eltchaninoffa byla zpráva z Kremlu, že na začátku ledna 2014 darovali gubernátoři Putinovi sbírku ruských klasických filozofů – Ivana Iljina (1883–1954), Nikolaje Berďajeva (1874–1948) a Vladimira Solovjova (1853–1900). Tento dárek sportovci Putinovi západního pozorovatele překvapuje, ale málokdo ví lépe než jeho spolupracovníci, čím ruského prezidenta potěšit.
Putin se mediálně neprezentuje jako intelektuál, ale jako hrdina, který vyniká především fyzickou silou a neomezenými možnostmi a schopnostmi |
Putin se mediálně neprezentuje jako intelektuál, ale jako hrdina, který vyniká především fyzickou silou a neomezenými možnostmi a schopnostmi. Eltchaninoff několikrát upozorňuje, že bývalý příslušník KGB má mnoha tváří. Putin často mluví o své minulosti příslušníka tajné služby jako o specializaci na lidské vztahy. Pro ruskou veřejnost se zabývá teorií politického myšlení a historií země.
Ten, kdo se v politice pohybuje stejně dlouho jako Putin, a obzvlášť je-li hlavou jedné ze současných supervelmocí, nemůže odolat pokušení vytvořit si myšlenkový systém. Na tom s ním spolupracuje jeho mozkový trust – intelektuální zázemí vlivných lidí, jimiž se obklopuje.
Patří mezi ně obchodník čečenského původu Vladislav Surkov, politolog Gleb Pavlovskij, bývalý ředitel ruských železnic Vladimir Jakunin, mimo jiné osobní přítel českého prezidenta Miloše Zemana, či známý ruský scenárista, režisér a herec Nikita Michalkov. Ten Putina seznámil s dílem filozofa Iljina, o kterém natočil dokument, kde nešetří chválou a dokonce ho prohlašuje za největšího ruského filozofa. S pomocí tohoto intelektuálního zázemí se ruský prezident vyrovnává s problémy své vlády.
Národovectví a ruské myšlení
Putin se především musí vypořádat s dědictvím Sovětského svazu, přičemž jeho rozpad považuje za největší geopolitickou katastrofu pro ruský národ, ale současně chce ruskou duši očistit od teorie komunismu. Komunistická ideologie totiž pochází ze Západu – Karel Marx (1818–1883) a Bedřich Engels (1820–1895) byli přední západní myslitelé a ústředním znakem marxismu-leninismu je internacionalismus.
Putin se rozhodl svou politickou filozofii založit na principech národovectví a ruského myšlení a dal si za úkol objevit a znovu použít filozofii národního sjednocení |
Putin se proto rozhodl svou politickou filozofii založit na principech národovectví a ruského myšlení a dal si za úkol objevit a znovu použít filozofii národního sjednocení. Tento názor není v ruské tradici, která se neustále snaží reflektovat původní identitu, nijak nový.
Ideálním filozofem pro tento intelektuální krok je Ivan Iljin. Ten utekl před bolševickou revolucí na Západ, odkud se snažil organizovat odboj, a především vyvinul vlastní filozofii, která měla nahradit bolševickou doktrínu. Iljin odsuzuje každou ideologii a statní moc, jež zasahují do života občanů.
Putin uvedl Iljina v jednom projevu v dumě: „Státní moc, píše velký ruský filozof Ivan Iljin, má hranice, neboť je danému člověku přidělena zvnějšku.“ Proto se politická moc nemá plést do vědeckého výzkumu, náboženství a umění. Vzhledem k Putinově politické praxi to možná překvapuje, ale jde o vymezení se vůči bolševické ideologii, která se snažila ovládnout celého člověka.
Odlišnost od Iljina
Další významným rysem Iljinovy filozofie je důraz na vlastní cestu Ruska. Neustále nabádá k vytvoření nové myšlenky pro Rusko a ve svém díle Naše mise píše: „Tato myšlenka nebude založena ani na ,lidu‘, ani na ,demokracii‘, ani na ,socialismu‘, ani na ,imperialismu‘, ani ,totalitarismu‘. Bude to nová idea, jež bude nábožensky vycházet z vlastních duchovních zdrojů. Jen taková myšlenka může znovu obrodit a dát vznik novému zítřejšímu Rusku.“ Iljin navíc ovlivnil Putinův vztah k pravoslavné církvi.
Putin nepřebírá Iljina. Jeho radikální dekonstrukce sovětského myšlení totiž není konzervativní, zatímco se Putin snaží integrovat některé sovětské hodnoty, které považuje za pozitivní. |
Iljinova vize je radikální, navíc jako odborník na německého filozofa George Friedricha Hegela (1770–1831) přichází s nebezpečnou dialektikou – čím více kritizujete ruskou originalitu a sílu, tím méně chápete ruské myšlení. Iljin se ale z toho, že Západ odsuzuje jeho myšlení, v podstatě raduje, protože to ukazuje jeho malost, čímž vytváří základ Putinova myšlení – odmítnutí snahy o univerzální ideologii, odvrat od Západu a příklon k vlastní tradici, k duchovní společnosti, která se má opírat o náboženství většiny – o ruské pravoslaví.
Důležitou součástí Iljinova politického myšlení je nový vůdce, který povznese Rusko: „Vede, namísto aby se staral o kariéru, bojuje, namísto aby byl figurantem, udeří na nepřítele, namísto aby pronášel prázdná slova, vládne, namísto aby se prodával cizincům.“ Eltchaninoff si představuje, jak Nikita Michalkov čte tuto pasáž Putinovi, a dodává: „Putinův program je napsaný.“
Podle Eltchaninoffa Putin nepřebírá Iljina. Jeho radikální dekonstrukce sovětského myšlení totiž není konzervativní, zatímco se Putin snaží integrovat některé sovětské hodnoty, které považuje za pozitivní.
Leonťjev a Dostojevskij
Eltchaninoff věnoval jednu kapitolu Putinovým „falešným přátelům“ – Dostojevskému a Berďajevovi. Ruský prezident se rád chlubí, že si po nocích čte v dílech ruského klasika Dostojevského a filozofa Berďajeva. Podle Eltchaninoffa povrchně. Jednak proto, že Dostojevský usiluje, aby Rusko nebylo mimo evropský prostor, a jednak proto, ho chce začlenit do západního intelektuálního prostředí.
Jeden z Putinových hlavních inspirátorů Konstantin Leonťjev ostře kritizoval Dostojevského, neboť se jeho křesťanství podobá západní formě katolictví, čímž „mate své pravoslavné souvěrce“ |
Navíc jeden z Putinových hlavních inspirátorů Konstantin Leonťjev (1831–1891) ostře kritizoval Dostojevského, neboť se jeho křesťanství podobá západní formě katolictví, čímž „mate své pravoslavné souvěrce“. Dostojevského vývoj je i opačný než Leonťjevův – od původního revolučního národovectví se na konci života stal umírněným. Proto se Eltchaninoff domnívá, že „kdyby se Dostojevskij dnes objevil na scéně, byl by nejspíš obviněn, že je bývalým západním špiónem, který se chce stát národním hrdinou“.
Ještě komplikovanější je odkaz na filozofa Nikolaje Berďajeva. Ten klade důraz na osobní svobodu, která má přednost před racionalismem, a proto ho lze považovat spíše za voluntaristu. Tento intelektuální postoj činí z Berďajeva součástí evropské tradice, což však Putin odmítá a kritizuje, neboť podle něho vede západní společnost k bezbřehému individualismu. Navíc opozice často používá Berďajeva proti Putinovi.
Úpadek Západu
Putinův „filozof číslo 1“ Ivan Iljin není jedinou inspirací pro jeho filozofii. Další důležitou postavu je podle Eltchaninoffa zmíněný Konstantin Leonťjev, jemuž se říká „ruský Nietzsche“. Ten na začátku intelektuálního života patřil ke stoupencům nihilismu, ale jeho pobyty na Západě ho přivedly k radikálnímu odsouzení západní společnosti a k obratu k ruskému pravoslaví jako ochránci konzervativních hodnot – těsně před smrtí byl dokonce mnichem v pravoslavném klášteře.
Leonťjev vidí úpadek Západu v jeho postupné sekularizaci. Jeho intuice se potvrdila, přestože v 19. století ještě nebylo jasné, kterým směrem se západní společnost vydá, což z něho podle Putina dělá výjimečnou postavu. |
Leonťjev vidí úpadek Západu v jeho postupné sekularizaci. Jeho intuice se potvrdila, přestože v 19. století ještě nebylo jasné, kterým směrem se západní společnost vydá, což z něho podle Putina dělá výjimečnou postavu, protože je nejen myslitel, ale i prorok, jehož funkce je v pravoslaví dosud živá.
Leonťjevova předpověď se nezastavila u sekularizace západní společnosti, předpověděl i alianci proti Rusku, která se v současnosti naplňuje ve formě ekonomických sankcí. Ve svém díle Byzantinismus a slovanský svět z roku 1885 napsal: „Francie, Německo, Itálie, Španělsko se stanou regiony nového státu. Říkáte mi: ,To se nikdy nestane.‘ Odpovídám: ,Šťastný je ten, kdo tomu věří...‘“
Nejen pravoslaví
Dalším důležitým prvkem Leonťjevova myšlení je teorie státu. Každý stát nebo civilizace podle něho procházejí třemi stadii – vznikem, rozkvětem a úpadkem. Úpadek západní civilizace podle Leonťjeva začal renesancí, která postupně prosazuje sekularizaci, jež se projevuje například v architektuře.
Putin je navzdory náklonnosti k pravoslaví přesvědčen, že ruská společnost vyznává více náboženství, především islám, ke kterému se hlásí 30 milionů Rusů zejména na ruském Kavkazu a jižním Uralu, či tradiční šamanská náboženství na Sibiři |
Zatímco ve středověku byly nejkrásnější umělecké stavby a nejvyšší finanční prostředky vyhrazeny katedrálám, v novověku jsou to především bankovní domy a výrobní haly. Podle Leonťjeva je posláním ruské společnosti udržet nebo nastolit trvalý rozkvět a poučit se z chyb Západu.
Putin se k této ideji veřejně přihlásil v projevu 19. září 2013 na zasedání Valdajského klubu: „Rusko, jak řekl velký filozof Konstantin Leonťjev, se vždy vyvíjelo jako kvetoucí komplexita, jako stát a společnost, které se opírají o ruský lid, jazyk a kulturu i o pravoslavnou církev a další tradiční náboženství Ruska.“ Z toho je zřejmé, že Putin nepřijímá Leonťjevovu vizi bez výhrad, protože Leonťjev viděl budoucnost pouze v pravoslavné církvi, která je pro rozvoj ruské společnosti nezastupitelná.
Putin je navzdory náklonnosti k pravoslaví přesvědčen, že ruská společnost vyznává více náboženství, především islám, ke kterému se hlásí 30 milionů Rusů zejména na ruském Kavkazu a jižním Uralu (pro Moskvany z těchto regionů Putin nedávno otevřel v Moskvě největší v Evropě mešitu pro deset tisíc věřících) –, či tradiční šamanská náboženství na Sibiři. Pro náboženskou a národnostní diverzitu Ruska ale má Putin jinou sjednocující myšlenku, než je západní multikulturalismus.
Gumiljov a teorie Eurasie
Hlavní propagátorem Eurasie je současný filozof Alexandr Dugin, přezdívaný občas „Putinův Rasputin“. Eltchaninoff se snažil zjistit, zda Putinovo spojování s extravagantním myslitelem je oprávněné, a z rozhovoru s jeho bývalým poradcem Andrejem Illarionovem, který nyní žije v USA, se dozvěděl, že přepjatá Duginova prohlášení Putina urážejí. Dugin proto není důvěryhodným zdrojem pro úvahy o Eurasii, jak ji vidí Putin.
Gumiljovova teorie Eurasie se opírá o antropologická a etnologická fakta, z nichž vyplývá, že Rusko bylo vždy složeno z mnoha etnik a tato multietničnost ospravedlňuje ruské zájmy v Asii |
Velkým teoretikem Eurasie byl historik a antropolog Lev Gumiljov (1912–1992), k němuž má Putin blízko. Gumiljov má zajímavý původ – jeho matka byla carevna ruské poezie Anna Achmatovová a otec básník Nikolaj Gumiljov. Lva Gumiljova několikrát zatkli bolševici a strávil řadu let v sovětských gulazích.
Putinovy sympatie ke Gumiljovovi podpořilo i osobní setkání, jež se podle politologa Alexandra Mozorova odehrálo v roce 1990 v Petrohradě. Tehdy se mladý Putin účastnil setkání zájemců, jež Gumiljov zasvěcoval do své teorie Eurasie. Ta se opírá o antropologická a etnologická fakta, z nichž vyplývá, že Rusko bylo vždy složeno z mnoha etnik a tato multietničnost ospravedlňuje ruské zájmy v Asii.
Rusko nemá vzhlížet k Západu, ale snažit se posílit svou roli v bývalé sovětské Střední Asii, především v Kazachstánu a Uzbekistánu, což se například v Kazachstánu setkává s velkou vstřícností – kazašský prezident Nursultan Nazarbajev nechal v novém hlavním městě Astaně pojmenovat nově založenou univerzitu podle Lva Gumiljova.
Nová ideologie
Na základě analýzy filozofů, kteří se nejčastěji objevují v projevech Vladimira Putina, Eltchaninoff dospívá k závěru: „Zdroje Putinovy filozofie navzdory odlišnosti autorů mají dva pilíře – myšlenku impéria a obhajobu války. To je společné jádro sovětismu, Iljinova bílého imperialismu a Leonťjevova konzervatismu.“
Vladimir Putin kritizuje komunismus především proto, že se pokoušel vytvořit ideologii, ale současně překládá svou novou ideologii |
Putinovy koncepce však neobhajují válku útočnou, ale obranou, která počítá s tím, že ideje silného Ruska se nebudou líbit Západu. Ruská identita předpokládá střet, a proto Putin buduje silnou federaci. Co se týká budoucnosti, Eltchaninoff předpovídá, že nejnosnější bude vize Eurasie. Pravoslaví podle něho nemůže hrát v impériu sjednocující roli, protože řada zemí bývalého východního bloku má jen menšinu pravoslavných věřících.
Panslovanství je také v podstatě neprůchodné. Eltchaninoff poukazuje na komplikovaný vztah dvou podobných a historicky spjatých slovanských zemí Ruska a Bulharska. Eurasie mnoha národností a náboženství oproti tomu není omezená na jednu kulturu nebo jazyk a navíc Putinovi umožňuje nabídnout sousedním státům alternativu k Evropské unii. Její největší výhoda je však v tom, že je mlhavá, což může ospravedlnit její jakékoliv použití a sloužit k rozšíření impéria od Bulharska až po Afghánistán.
Eltchaninoffův paradoxně tvrdí, že Putin kritizuje komunismus především proto, že se pokoušel vytvořit ideologii, ale současně překládá svou novou ideologii. Eltchaninoff ji formuluje následovně: „Společný konzervatismus, jenž je majákem pro všechny národy Ruska. Konzervativní mobilizace iniciovaná a řízená Kremlem nemá hranice. Sovětský svaz nebyl zemí, ale konceptem. S Putinem Rusko znovu začíná jednat ve jménu ideje.“
Dans la tête de Vladimir PoutineV hlavě Vladimira Putina AUTOR: Michel Eltchaninoff VYDAL: Coédition Actes Sud 2015 ROZSAH: 171 stran |
