Petr Hůrka: Pracovnímu právu chybí teorie

Předseda komise pro pracovní právo a právo sociálního zabezpečení Legislativní rady vlády Petr Hůrka v rozhovoru mimo jiné říká: „Pracovní právo by měly soudit speciální senáty, což se děje na všech úrovních. Na té nejvyšší by to měli být lidé s dlouholetou zkušeností v oboru – i to je splněno. Ale na druhou stranu větší pluralita by byla žádoucí. Soudci si musí být vědomi změn v právu a společnosti, s čímž se mění i náhled na určité otázky.“

LIDOVÉ NOVINY: O pracovním právu se říká, že je zajímavé, protože vztahy vznikající při práci mohou být plné emocí. Advokátka Nataša Randlová ho přirovnala k právu rodinnému. Kde je emocí nejvíce?

HŮRKA: Souhlasím s tím, byť je to takový spíše mateřský přístup k pracovnímu právu. Vidím i hodně podobností s právem spotřebitelským. Nejvíce se to bezpochyby projevuje při jednostranných skončeních pracovního poměru a v situacích, kdy zaměstnanci žádají o pracovní úlevy a zaměstnavatel jim nehodlá vyhovět – třeba s žádostí o dovolenou, překážky v práci či pracovní volno.

LIDOVÉ NOVINY: Je zákoník práce opravdu „šitý na míru dělníkovi v ČKD v roce 1965“, jak jste jednou řekl?

HŮRKA: Ten výrok není jen můj a byl na účet starého zákoníku práce z roku 1965, ale i ten současný z roku 2006 má některé pasáže zastaralé. Určitě není špatný, ale nestíhá tempo vývoje flexibilního vztahu mezi zaměstnavateli a zaměstnanci. Neumí dobře reagovat na koncepce, jako je práce z domova, práce na zavolanou či na nepřetržitou dosažitelnost manažerů. Je ale otázkou, zda vůbec má šanci to „umět“.

Dnešní zákoník práce sice považuji za celkově dobrý, ale obsahuje některá rezidua minulé doby, která v něm už nemají co dělat. Příkladem může být institut převedení na jinou práci, který je zcela nepochopitelně konstruován tak, že když zaměstnanec práci dělat nemůže – zpravidla ze zdravotních důvodů –, je povinností zaměstnavatele převést ho na jinou práci bez jeho souhlasu. Nařídí mu tedy úplně jinou práci, než byla obsahem předchozího závazku. To hraničí s nedobrovolnou až nucenou prací, vždyť jsme stále v soukromém právu. Dále právo poskytnout odměnu při dosažení životního jubilea považuji z hlediska evropských předpisů za nepřímou diskriminaci na základě věku.

LIDOVÉ NOVINY: Jakby vypadal váš ideální zákoník práce?

HŮRKA: Měl by chránit tam, kde je třeba, ale zároveň nechávat volný prostor tam, kde je to možné. Měl by strany nechat žít a upravit si poměry dle svého, při garanci určitého minimálního standardu ochrany zaměstnance.

LIDOVÉ NOVINY: Za necelých deset let účinnosti byl zákoník práce více než 20krát novelizován. Je české pracovní právo velmi zpolitizované a proměnlivé?

HŮRKA: Většina novel byla legislativně-technického charakteru, kdy se reagovalo na změny pojmů v jiných zákonech. Stěžejní novely byly jen asi čtyři – a nešlo o politické tlaky, ale bylo to spíše vyvoláno soukromoprávní kodifikací. Dříve bylo politických tlaků více, minulý zákoník práce prošel mnoha desítkami novelizací. Představy politiků směřovaly buď více do rigidity a kontroly či směrem k flexibilitě a přiblížení k soukromému právu.

Na druhou stranu je třeba si uvědomit, že zákoník práce upravuje poměry milionů lidí, společenská a ekonomická situace se vyvíjejí, takže určité zásahy jsou nevyhnutelné, ale mělo by jich být co nejméně.

LIDOVÉ NOVINY: S novým zákoníkem práce se přepisování zákoníku práce podle vůle aktuální vlády omezilo?

HŮRKA: Zdá se mi, že toho ubylo. Dnes také panuje větší vůle ke kompromisu mezi sociálními partnery.

LIDOVÉ NOVINY: Je pracovní právo „rájem pro právníky“, protože se stále mění a klienti se potřebují neustále přizpůsobovat nové úpravě?

HŮRKA: Záleží, kdo tím právníkem je. Legislativec má sklon předpis stále zlepšovat, aby byl pokud možno ideální. Ten je za pokyn ke kvalitní novele rád a rád na ní také pracuje. Něco jiného by bylo, kdyby byl dán politický pokyn a legislativec by pracoval proti svému přesvědčení.

U advokátů to výhoda je – jsou to pracovní příležitosti, ale na druhou stranu nevím, jak si dnes právníci, co dělají občanské a obchodní právo, pochvalují nové soukromé právo… Klesá totiž právní jistota a rady se nedávají snadno. A pro ty, kteří pořádají školení, je opravdu každá novela dobrá.

LIDOVÉ NOVINY: Existuje „obecná část pracovního práva“ nebo zastřešující koncepce, kterou lze za změtí paragrafů vidět?

HŮRKA: Zejména jde o vymezení toho, co bude regulováno a jakým způsobem. V prvé řadě definice závislé práce a dále základní zásady pracovního práva, tedy hodnoty a ideje, o něž se obor opírá. Zajímavý je také rozbor takzvané flexicurity, tedy do jaké míry hodláme ponechat volný prostor pro vůli stran, aby si vlastním jednáním upravily své poměry, přitom aby zůstal zachován minimální standard ochrany zaměstnance.

Teoreticky zajímavý je i vztah občanského a pracovního práva – kdy má obecná úprava platit i v pracovním právu, kdy je namístě specifická úprava nebo dokonce vyloučení některého institutu pro pracovní právo. Potřeba teoretických základů je veliká, bez ní se koncepce pravidel těžko skládá. Například rozbor zásad nebo odůvodnění, proč některý institut vylučujeme, proč by měl náhradu újmy způsobené pracovním úrazem či nemocí z povolání upravovat zákoník práce, a nikoli občanský zákoník, nebo vymezení nelegální práce a švarcsystému – to všechno jsou důležité otázky, které by měly mít teoretickou oporu.

LIDOVÉ NOVINY: …a nejen zákonnou definici.

HŮRKA: Jistě. Ale ona ta zákonná definice je někdy nezbytná právě proto, že chybí teorie a nauka – vzhledem k politickým vlivům a přerušení tradičního kontinentálního vývoje původem z římského práva. V pracovním právu je zpřetrhání vazeb obzvlášť silné, navazovat na první republiku se dá málo, protože byla roztříštěná právní úprava, po roce 1948 sice byl velmi komplexní předpis s vysokou mírou ochrany, ale úplně pokřiveným pohledem, co je smyslem a účelem pracovního práva a jakou mají tyto vztahy povahu. Není příliš na co navazovat, takže se nauka pomalu vytváří, ale situace se postupně zlepšuje.

Považuji za velký úspěch, že se podařilo najít dobrý poměr koexistence zákoníku práce a občanského zákoníku, i když úplné sladění obou předpisů bude ještě chvíli trvat. Výborné je, že byla relativně dobře definována závislá práce jako předmět pracovního práva. A velký úspěch, ke kterému jsem sám snad trochu přispěl – vedle takových osobností pracovního práva, jako jsou Ludmila Tomandlová a Antonín Kottnauer z ministerstva práce a sociálních věcí (MPSV) – je vymezení základních zásad pracovního práva v zákoníku práce.

LIDOVÉ NOVINY: Dnes je aktuální vztah pracovního práva k novému soukromému právu. Které oblasti bude nutné vyjasnit legislativou či judikaturou?

HŮRKA: Jako legislativec bych měl být toho názoru, že to právo zvládlo samo a judikatura následně potvrdí. Ale vše je velmi čerstvé a nové, teprve čekáme na první soudní spory a judikáty. Je důležité, jak se bude judikatuře dařit vymezovat závislou práci. Dnes je forem výdělečné činnosti řada a jsou na pomezí mezi pracovním, občanským a korporátním právem.

Důležité bude stanovit, nakolik mají soudy brát v úvahu vůli člověka, ve vztahu k jeho plošné ochraně. S tím občanský zákoník přichází velmi silně a přijímá i zákoník práce – právo by mělo pomoci člověku svou vůli, představy a sny realizovat, a je-li to přínosné slevit z někdy přílišných formálních požadavků. To je velká změna a velmi ji kvituji, protože pracovní právo bylo formalismem velice zatíženo. Jen doufejme, že tento trend potvrdí i judikatura.

LIDOVÉ NOVINY: Jak vypadá aktuální vývoj úpravy újmy na zdraví v pracovním právu?

HŮRKA: Bude nezbytný legislativní zásah. Pracovní právo by rádo šlo současnou cestou při zohlednění trendů náhrady újmy na zdraví v občanském právu, tedy individuální posuzování vzniklé újmy, zohlednění hodnoty lidského života, zdraví i štěstí a úspěchu – to dříve v takové míře nebylo.

Trendem je, že náhrady podle pracovního práva při újmě na zdraví by neměly být horší než podle občanského zákoníku. Zaměstnanec je v podřízeném postavení a nemůže se svobodně rozhodnout, jestli sfárá do dolu nebo vyjede na pracovní cestu, či nikoliv. Oba předpisy by měly plně nahradit vzniklou újmu. Zákoník práce se snaží jít cestou garance minimálních standardů náhrad, s možností jejich zvýšení dle individuální újmy na straně poškozeného.

Vytváří se nařízení vlády, které minimální standardy bolestného a snížení společenského uplatnění garantuje s tím, že bude v individuálním případě možné požadovat vyšší náhradu. Jde o oblast, kde by se mohla výborně doplňovat judikatura občanskoprávní a pracovněprávní.

LIDOVÉ NOVINY: Dominantním tvůrcem české pracovněprávní judikatury je senát č. 21 na Nejvyšším soudu. Je správné, že jen několik soudců drží „myšlenkový monopol“, jak úzké specializace nazval v LN Tomáš Richter?

HŮRKA: Pracovní právo by měly soudit speciální senáty, což se děje na všech úrovních. Na té nejvyšší by to měli být lidé s dlouholetou zkušeností v oboru – i to je splněno. Ale na druhou stranu větší pluralita by byla žádoucí. Soudci si musí být vědomi změn v právu a společnosti, s čímž se mění i náhled na určité otázky. Ve světle základních zásad a nového občanského zákoníku by některé věci mohly být posuzovány trochu jinak, s větší ingerencí na vůli stran.

LIDOVÉ NOVINY: Jsou rezervy v tom, jak Nejvyšší soud přijímá aktuální vývoj?

HŮRKA: To nemohu říci, na posouzení je brzy. Už v judikátech z poslední doby, například v oblasti skončení pracovního poměru, je zohledňován v míře porušení povinností úmysl jednajícího. Když chtěl zaměstnanec úmyslně poškodit zaměstnavatele nebo sebe obohatit, je to důvod pro okamžité zrušení pracovního poměru. To se mi líbí, je z toho cítit důraz na vůli člověka.

LIDOVÉ NOVINY: V souvislosti se služebním zákonem má od 1. července 2015 přejít asi 80 tisíc státních zaměstnanců z pracovněprávního poměru do služebního poměru, tedy do oblasti správního práva. Co to pro ně bude znamenat?

HŮRKA: Je problematické, že se vztah uzavřený podle soukromého práva najednou vlivem nového právního předpisu dostává ex lege do zcela jiného právního režimu, do práva veřejného – to je nevídaná situace, a co přinese, lze v tuto chvíli těžko odhadovat.

Státní zaměstnanci musejí očekávat mnohem větší míru rigidity práv a povinností, vše bude určovat předpis bez možnosti odchýlení, měla by jim být garantovaná větší míra ochrany a stability, na druhou stranu poměry nebude možné odchylně sjednat se zaměstnavatelem. Režim to bude více „vojenský“ než založený na vůli. Ono to ale jiný charakter mít nemůže, nezvyklá je spíše náhlá transformace. Je tu však dlouholetý požadavek, aby poměry státních zaměstnanců byly upraveny v rámci státní služby, což je na místě.

Výraz „vojenský režim“ je nadnesený, protože jsme byli zvyklí dívat se na to prizmatem soukromého práva. Jde především o kontrast vůči současnému stavu. Vezměte si, že právní jednání je nahrazeno rozhodnutím – to je velký rozdíl. Je to nutný krok pro dobré fungování státní správy, ale postavení dotčených zaměstnanců bude velmi odlišné.

Pojem „služba“ signalizuje mnohem větší rigiditu, ze strany státu bude větší prostor s pracovní silou nakládat. To by mělo být zaměstnancům kompenzováno určitými benefity ve formě větší stability zaměstnání, příjmu, možnosti dalšího vzdělávání a kariérního růstu.

LIDOVÉ NOVINY: Často se hovoří o větší flexibilitě zaměstnávání. Nakolik jí české pracovní právo vychází vstříc? Ve kterých oblastech vidíte rezervy?

HŮRKA: Vždy se o českém pracovním právu říkalo, že je rigidní a neflexibilní. I já jsem ten pohled zastával a snažil se podnikat legislativní kroky, aby se flexibilita zvýšila. Sociální partneři – například Vít Samek – ale na různých grafech ukazovali, že naopak patříme k zemím s flexibilnější právní úpravou. Musím říct, že při posledních srovnáních se nedá říci, že by české pracovní právo bylo v evropském kontextu nadmíru rigidní. Nelze ho však srovnávat s pracovním právem mimo Evropu, které funguje na bázi volnosti a ochranu zaměstnance příliš neřeší.

Řekl bych, že u nás chybí možnost pracovní poměr ze strany zaměstnavatele ukončit za odpovídající odstupné nebo možnost vykoupení se ze zaměstnání. Je-li totiž vztah narušen, právo jej neudrží, protože to není k faktické spokojenosti stran, které v tom vztahu musejí koexistovat. Držet za každou cenu pracovní vztah nemá smysl.

Je-li to však z důvodu, za který zaměstnanec nenese odpovědnost, pak by mu měla náležet odpovídající peněžitá kompenzace… Zde by pomoc zaměstnanci měl poskytovat spíše veřejný systém ve formě sociálního zabezpečení, rekvalifikace, vzdělávání a určitého pracovního restartu, aby se mohl co nejdříve vrátit do pracovního procesu.

Je třeba zmínit, že Česká republika má dohody o pracích mimo pracovní poměr, což je až neuvěřitelně flexibilní forma zaměstnání, unikátní pro nás a Slovensko. Dohody balancují na pomezí směrnice EU a zřejmě bude na místě jejich modifikace, abychom si je vůbec mohli ponechat. Na druhou stranu nemáme upraveno sdílení pracovního místa, práci na zavolanou a další moderní režimy. Otázkou však je, zda je vůbec mít chceme.

LIDOVÉ NOVINY: V některých odvětvích je pracovní právo notoricky nerespektováno, například v pohostinství. Jak byste podnikatele přesvědčil, aby se podřídil? V čem je to pro něho výhodné?

HŮRKA: Přesvědčování by nemělo být jen negativní – sankční –, ale i pozitivní. Zcela idealistický pohled je, že spokojený a zajištěný zaměstnanec bude podávat lepší výkony. Zaměstnavatel zase bude mít větší klid, nebude-li se muset obávat sankcí. Bylo by hezké, kdyby se zapojila i stavovská čest: „chci to dělat řádně podle práva“ a vytvářet si vizitku ve vztahu ke klientům – já to dělám dobře, a proto oni využívají mých služeb.

Ale ani sankční rovině se nelze vyhnout. Chce-li stát do těchto vztahů zasahovat – jakože musí –, měl by plnění svých norem vynucovat. Je hezké, když na školení vidíte účastníky, kteří chtějí pracovní právo naplňovat, což stojí peníze, přičemž víte, že by to s předpisy chtělo seznámit spíše ty, kteří na tomto školení nejsou, ale pracovní právo obcházejí nebo ignorují. Zaměstnavatelům, kteří pracovní právo dělají dobře, by se to mělo vyplatit. Kontrolní orgány musejí opravdu kontrolovat a udělovat tvrdé sankce, tam kde je to namístě, ale aby ti, kteří to dělají po právu, nebyli znevýhodněni.

LIDOVÉ NOVINY: Podnikatelé někdy říkají, že pracovní právo chrání jen ty, kteří nechtějí pracovat. Jak byste je přesvědčil, že to tak není?

HŮRKA: Hodně se opomíjí organizační funkce pracovního práva. Bez zákoníku práce by nebylo například možné rozumně uspořádat pracovní kolektiv, rozdělit úkoly či řídit zaměstnance. Takto silná míra subordinace v občanském právu není. Pracovní právo v prvé řadě dává možnost plně využít práce zaměstnance a řídit ho. Pracovní vztah by měl být dlouhodobý – nejde o jednorázové vytěžení člověka na jeden týden – pracovní právo je běh na dlouhou trať.

LIDOVÉ NOVINY: Bývalý ministr práce a sociálních věcí Jaromír Drábek (TOP 09) prosazoval tvrdé postihování švarcsystému. Bylo to správné rozhodnutí?

HŮRKA: Ignorace zásadních předpisů pracovního práva by měla být výrazně sankcionována. Je ale třeba odlišit na jedné straně práci na černo a režim takzvaného švarcsystému, tedy vztah podle jiného právního odvětví. Zařadili svůj vztah do špatného právního odvětví, a přitom to byla závislá práce. Je to špatně, zejména když je to činěno úmyslně za účelem prospěchu, ale mnohem tvrdší by měl být postih nelegální práce, práce bez jakéhokoli právního základu, kdy se peníze platí na černo, na ruku.

Velice diskutabilní byla horní hranice pokuty – deset milionů korun. Ta ale dává smysl a je nejen výchovná, ale i sankční, pro zaměstnavatele, kteří by desetitisícovou pokutu ani nepocítili. Problém byl v minimální hranici pokuty, kdy kontroloři nemohli dát pokutu nižší a pokuta 250 tisíc mohla být likvidační třeba pro malého živnostníka, který jen užil jiného živnostníka k závislé práci. V tomto duchu rozhodl i Ústavní soud a nastala změna právní úpravy.

LIDOVÉ NOVINY: Působíte i jako zprostředkovatel v kolektivním vyjednávání. Jakou roli dnes hrají odbory?

HŮRKA: V kolektivních sporech hrají významnou roli. Je třeba rozlišovat odborové svazy a centrály, které řeší zejména legislativu. Kolektivní spory jsou obvykle na úrovni podniků, kde vystupují místní odborové organizace. Se zprostředkováním mám dobré zkušenosti, byť není jednoduché najít řešení schůdné pro obě strany.

Na této úrovni vidíte, že nejde o žádnou ideologii, nýbrž o pracovní vztahy v daném podniku, o benefity, pracovní podmínky apod. Na jedné straně je snaha chránit zaměstnance, ocenit dobré zaměstnance, poskytnout jim dobré pracovní podmínky, na druhé pak ekonomické zájmy zaměstnavatele.

LIDOVÉ NOVINY: Češi příliš nestávkují. Může se to nějak změnit?

HŮRKA: Stávka je krajní prostředek, který přichází v úvahu, až když selžou všechny ostatní způsoby řešení kolektivních sporů. Každý způsob vyřešení sporu, který je ve vzájemné dohodě, je lepší než stávka. Tu vidím jako extrémní způsob, kterému se někdy nelze vyhnout, ale je to prohra pracovního práva.

LIDOVÉ NOVINY: Jakou roli hraje v pracovním právu evropská legislativa? Nakolik se nové instituty daří přijímat do praxe?

HŮRKA: To je obecný problém, který se týká harmonizace s právem EU. V legislativních orgánech je patrné, že se předpisy často jen bezmyšlenkovitě překlápějí – nikoli právnicky, ale spíše překladatelsky. To není dobře.

U směrnic jde o myšlenku a účel, konkrétní provedení je na národním státu, mělo by být citlivé a v duchu národních předpisů. V praxi se to někdy daří více, jindy méně. Třeba u pracovní doby a dovolené se to povedlo, ale u informování či evropských rad zaměstnanců je to ona „překladová metoda“. Chápu, že Evropa chce garantovat minimální standardy, ale národním státům by měl být ponechán potřebný prostor, aby například v rámci sociálního dialogu mohli svá specifika vtělit do předmětné úpravy.

LIDOVÉ NOVINY: A co judikatura Soudního dvora EU?

HŮRKA: Často hodně předbíhá směrnice. Judikatura vždy vychází z kauzy státu, kde se mísí národní předpis a evropská směrnice. Některé judikáty jsou našim poměrům poněkud vzdálené a jsou spíše signálem pro evropskou legislativu než pro národní státy. Například u přechodu práv a povinností jde judikatura někdy velmi daleko, například až do roviny změny dodavatele, což už je pro soukromé právo příliš.

LIDOVÉ NOVINY: Zdá se vám, že mají studenti zájem o pracovní právo? Jak byste je nalákal?

HŮRKA: Zdá se mi, že zájem mají, ze seminářů mám radost, jsou hojně navštěvované a studenti se snaží pracovat. Snad je to pro ně právo živé, mají s ním většinou i osobní zkušenost. Existenci a úroveň oboru nesou lidé – kontinuita být musí, když na ministerstvu někteří kolegové odejdou do důchodu, je tam cítit obrovská ztráta. Je třeba předávat zkušenosti, stejně jako nadšení a musí to začít na právnické fakultě.