Poslední dějství kauzy Babiš versus Ústav paměti národa

Začnu krátkým nářkem nad snahou politiků zabavovat veřejnost čímkoliv, co by odvedlo pozornost od nich samých. Specificky českou a slovenskou je pouze forma tohoto obecného jevu, kterou bychom mohli po klausovsku nazvat „comingoutismem“, neboli snahou luftovat na veřejnosti prádlo, ovšemže nikoliv vlastní.

To vše pod heslem „vypořádávání se s minulostí“, které se však odehrává v orwellovském kontextu uzákoněného hodnocení minulosti. Strašidelnost této situace je korunována zveřejňováním písemností zpravodajských služeb, které jinak každá rozumná a historií poučená země drží pod zámkem desítky let. Tento český comingoutismus se proto podobá spíše comingautismu.

Popis sporu

Navrhovatel požádal, aby soud určil, že je neoprávněně registrován v materiálech bývalé StB jako agent, což zdůvodnil prohlášením, že nikdy jako agent StB nepůsobil, závazek spolupráce nepodepsal, ani neudržoval konspirativní kontakty s příslušníky StB. Označení navrhovatele za agenta StB je podle něj v rozporu se skutečným stavem a zveřejnění této evidence neoprávněně zasahuje do jeho osobnostních práv, cti, vážnosti a důstojnosti, protože veřejnost tyto informace citlivě vnímá.

Odpůrce ÚPN namítl, že zveřejněním evidenčních údajů z materiálů bývalé StB pouze splnil dikci zákona, který mu přitom neumožňuje zkoumat jejich správnost. Za důsledky tohoto konání ÚPN činí zodpovědným stát, zastoupený ministerstvem vnitra.

Osoby, dotčené takto zveřejněnými materiály, však mají právo chránit svou osobnost. Činí tak žalobami na ÚPN. Konstrukce je to trochu násilná, v tom má ÚPN pravdu, je ale asi jediná možná (nadto podložená judikátem slovenského Nejvyššího soudu). Žalovat zákonodárce, že schválili comingautistický zákon, stejně jako žalovat ministerstvo vnitra, jehož federální předchůdce měl StB kdysi v rezortu, by bylo už poněkud výstřední.

Vykonavatelem rozhodnutí soudu (zveřejnit výrok rozsudku na internetových stránkách ÚPN, kde byl zveřejněn i napadený údaj z evidence StB) totiž může být pouze a jedině ÚPN.

Podstata a nezbytnost odosobnění sporu

V čem tkví vlastní podstata sledovaného případu? V tom, co mají a co nemají příslušné materiály StB společného s realitou. Jinými slovy, spor byl o (ne)schopnosti číst svazky StB a porozumět jim.

Zde je vhodné učinit poznámku, navazující na navrhovatelovo vyjádření, že „veřejnost citlivě vnímá“ zveřejněné informace o spolupráci s StB. „Vnímání“ je totiž v zásadě intelektuálním výkonem první signální soustavy, což tuto situaci výstižně charakterizuje. Navrhovatel se pak logicky dožaduje, aby jeho případ nebyl vnímán, ale souzen.

Před zákonem jsou si všichni rovni. Proto je nutno eliminovat podvědomý vliv, pojící se s osobou protagonisty. Sympatie či antipatie k němu, obzvláště ty pozdějšího data, nesmějí kontaminovat posuzování třicet let starých záznamů.

Pro lepší porozumění sledovanému případu je nutné ho rekapitulovat pouze v té rovině, v níž ho řešil soud. Budu tedy důsledně oddělovat ve svazku používané krycí jméno BUREŠ od skutečné osoby Andrej Babiš, protože o to šel spor. A protože soudy rozhodly, že reálná souvislost mezi oběma nebyla průkazně doložena.

Postavení a sebepochopení odpůrce (ÚPN)

Zákon číslo 553/2002 zbierky zákonov Slovenské republiky uložil ÚPN evidovat, shromažďovat, zpřístupňovat, zveřejňovat, spravovat a využívat dokumenty bezpečnostních orgánů Německé třetí říše, SSSR a též bezpečnostních orgánů státu, které byly vytvořeny v období od 18. dubna 1939 do 31. prosince 1989. Zajímavý rozsah, zajímavá data – to ale není předmětem článku.

ÚPN při zveřejňování těchto materiálů není oprávněn zkoumat jejich pravdivost. Zákonodárce předpokládal spory o pravdivost materiálů (§17/2 cit. z.), proto určil ÚPN roli neutrálního správce, nikoliv obhájce správnosti a pravdivosti těchto materiálů.

ÚPN však zaujal těžko pochopitelný aktivistický postoj „ďáblova advokáta“ (StB je zákonem označena za nemorální organizaci). Stal se paradoxně pokračovatelem (notně idealizovaných) tradic StB. Vychází z „presumpce správnosti úřední evidence“ a tvrdí, že „evidenci je nutno považovat za správnou a pravdivou“. Dogmaticky hájí, že vše, co obsahují písemnosti StB, se stalo, a stalo se tak, jak je to napsáno.

ÚPN tak ve sledované kauze nepřispěl k poznání minulosti, aby se s ní bylo možno vyrovnat, jak předpokládá zákon (§ 8/1 cit. zák.: „vykonávať úplné a nestranné hodnotenie doby neslobody“). Soudu ani nepředložil svou studii o XII. správě ZNB Bratislava, která je ale významným příspěvkem k pochopení celého případu! Představitelé ÚPN nerespektují základní princip zpravodajské práce, že kvalitně cosi potvrdit či vyvrátit je stejně dobrý výsledek.

Hannah Arendtová kdysi napsala, že poznávacím znakem ideologického myšlení je vysvětlení všeho na základě a pomocí jediné premisy, tedy přizpůsobováním reality představám. Tak by se dala charakterizovat pozice ÚPN, s níž před soudy – naštěstí – neuspěl.

Argumenty odpůrce (ÚPN)

ÚPN předložil soudu pouze takové materiály, které podle jeho interpretace potvrzovaly správnost a pravdivost evidence StB.

Podle ÚPN byl navrhovatel v materiálech StB popsán jako spolehlivý a důkladně prověřený tajný spolupracovník StB, který dobrovolně a bez výhrad podepsal závazek ke spolupráci (ačkoliv se nedochoval).

Svazek BUREŠ údajně prošel desíti kontrolami, aniž by byla s navrhovatelem ukončena spolupráce, což podle mínění ÚPN potvrzuje, že ho StB považovala za aktivního, spolehlivého, prověřeného tajného spolupracovníka, který poskytoval pravdivé, hodnověrné a podstatné informace.

Vedení svazku na fiktivního agenta bylo podle ÚPN vyloučeno prohlášením svědka Šumana v jeho personálním spise, že si není vědom, že by v době svého služebního zařazení na FMV překročil své pravomoci či porušil právní normy. (Svatá prostoto! Co si ti „badatelé“ na ÚPN myslí, že by na tak blbou otázku dobrovolně odpověděl jakýkoliv příslušník jakékoliv zpravodajské služby?)

ÚPN je přesvědčen, že prověrka osoby, na níž byl veden svazek BAUER, probíhala v roce 1988 mj. i pomocí agenta BUREŠe. (Babiš však byl od roku 1985 v Maroku.)

Ve svazku KOSEK je zmínka o Babišovi (nikoliv BUREŠovi), z čehož ÚPN vyvozuje Babišovu spolupráci s StB, ačkoliv jde o informace o Babišovi od pramene KOSEK.

Pro zvýšení počtu předložených materiálů (oficiálně pro „lepší porozumění problematice“) argumentoval ÚPN i svazkem DELEGÁT, kde je jméno navrhovatele zmíněno bezvýznamně, a svazky NOSIČ a ZUZANA, kde není zmíněno vůbec.

V seznamu dokumentů svazku OKO jsou uvedeny dvě informace, pocházející „od OP BUREŠ“. „OP“ znamená „operativní pracovník“, tedy kádrový příslušník zpravodajské služby. Na tomtéž seznamu (před i po inkriminovaných dvou záznamech) jsou jiné agenturní zprávy vždy připsány přesně: buď „TS“ (tajným spolupracovníkům, agentům), nebo „D“ (důvěrníkům), nebo „R“ (rezidentovi). ÚPN se výkladem, že „OP BUREŠ“ rovná se „TS BUREŠ“, dopouští hrubé chyby, nebo cílené desinterpretace.

V jedné informaci, připsané v objektovém svazku CHEMAPOL zdroji BUREŠ, šlo o nákup videozařízení v Tuzexu rakouským obchodníkem, který pak přístroje používal jako úplatky. Soud však poukázal na rozpor, neboť datum zapsání informace předchází datu údajné schůzky, na níž měla být získána. Nadto na rozdíl od Babiše, který neměl možnost získat informaci o tom, kdo co kupuje v Tuzexu, se tehdejší správce svazku BUREŠ velmi dobře znal s ředitelem Tuzexu. Na základě těchto skutečností lze důvodně soudit, že správce „připsal“ autorství získané informace fiktivnímu zdroji BUREŠ, aby informaci „legalizoval“ a mohl ji poskytnout do informační databáze StB, přičemž zakryl skutečný původ informace (tedy fakt, že ředitel Tuzexu je konfidentem StB).

Úsměvná je argumentace ÚPN, že „finanční výdaje za rok 1982 byly napsány jinou barvou, než finanční výdaje za rok 1983, což vylučuje, že by byly napsané ve stejném čase“.

Ani bývalí příslušníci StB, na návrh ÚPN předvolaní jako svědci, před soudem spolupráci navrhovatele s StB nepotvrdili. ÚPN se pak dostal do dvojité logické vývrtky. Nejprve napadl jejich výpovědi před soudem (přičemž jejich písemné záznamy v dresu StB pokládal za důvěryhodné!) a současně tvrdil, že prvostupňový soud tyto (podle ÚPN nedůvěryhodné!) výpovědi nesprávně vyhodnotil, protože tyto výpovědi ve vzájemné souvislosti a se zřetelem na další provedené důkazy podle ÚPN svědčí o oprávněnosti evidence navrhovatele coby agenta StB!

Ještě jednou – podle ÚPN výpovědi nedůvěryhodných svědků, vyhodnotí-li se „správně“, jsou důvěryhodné. Ještě jinak, zkratkou: vše, co svědčí proti navrhovateli, je důvěryhodné, i kdyby to jinak důvěryhodné nebylo.

ÚPN se přitom odvolával na článek doyena slovenské zpravodajské komunity Igora Cibuly, který napsal, že svědectví bývalých příslušníků StB před soudy, týkající se osob v registrech StB, nejsou hodnověrná, protože dekonspirování agentů je obecně v rozporu se zpravodajskou etikou. Předpojatost ÚPN ční jako sláma z bot, protože si neuvědomuje (či nepřipouští), že bývalí zpravodajci budou negativně vypovídat o dotyčných osobách, ať již spolupracovaly, anebo ne. A že se z toho opět nedá nic vyvodit jiného, než že opravdoví profesionálové prostě nepromluví.

Další dosti krkolomnou konstrukcí chtěl ÚPN dosáhnout převahy nad navrhovatelem, když operativní materiály, které nikdy neměly spatřit nepovolané oči (a to ani v rámci StB!) navrhl považovat za „listiny vydané státními orgány při výkonu jejich pravomocí, tedy za listiny, požívající statutu veřejné listiny“ a tak jim připsat náležitou důkazní sílu!

Ke svazku BUREŠ vypracovali svá stanoviska čtyři odborníci. Milan Žitný, Bohumil Radvan, Karel Kotačka a Václav Hromas se shodli v tom, že ze současné podoby svazku lze vyvodit pouze závěr, že byl účelově založený a formální, a tudíž z něj nelze dovodit, že by Babiš byl agentem či důvěrníkem StB.

Svědek Jerguš Sivoš, pracovník ÚPN, se naopak domníval, že svazek BUREŠ je po formální stránce veden správně, byť s určitými nedostatky. Na otázku, jaký má vztah k realitě svazek, vedený po administrativní stránce třeba dokonale, Sivoš odpověď pochopitelně dát ani nemohl.

Příznačná byla výpověď dalšího svědka v linii ÚPN, Radka Schovánka, který se dlouhá léta šťourá v archivech StB. „Během své praxe jsem přečetl tisíce spisů. S tím, že by důstojníci StB falšovali záznamy, jsem se setkal jen v jednom případě. Byla to snaha StB krýt svého agenta po roce 1990,“ tvrdil tento badatel autoritativně, aniž by si byl vědom, že to spíše vypovídá o úrovni jeho odbornosti. S jeho uhlířskou vírou v neposkvrněnost záznamů StB zřejmě nepohnul ani případ zakladatele skupiny Plastic People Milana Hlavsy.

Tomáš Schilla, violoncellista skupin Plastic People a Půlnoc, podává osobní svědectví o tom, jak byl počátkem devadesátých let s Mejlou Hlavsou v Horních Počernicích navštívit příslušníka StB Švece. Hlavsa se ho byl zeptat, jak je možné, že se objevil v registru svazků jako agent, když StB nic nepodepsal. Podle Schilly byl Švec bledý a nervózní, a říkal něco ve smyslu „to víte, já jsem tam byl páté kolo u vozu, jen jsem plnil rozkazy, s tím svazkem si mohl dělat každý, co chtěl“. Osobně si vzpomínám na Hlavsovo líčení této návštěvy, které vyznělo ve stejném smyslu, ještě s douškou, že Švec přiznal, že něco za Hlavsu podepsal, ale že to nikdy před soudem nepotvrdí.

Šetření inspekce ministra vnitra

Na rozdíl od tvrzení ÚPN, že svazek BUREŠ prošel hladce deseti kontrolami, napovídá vše tomu, že zjištění Inspekce ministra vnitra z roku 1986 o zneužívání zvláštních finančních prostředků se týkala také tohoto konkrétního případu.

O inspekčním šetření a následných kádrových změnách kvůli zneužívání zvláštních finančních prostředků na XII. správě ZNB v roce 1986 je obsáhlá zmínka ve studii ÚPN (editor Jerguš Sivoš, s. 35):

„V druhej polovici roka 1986 ... komplexná kontrola Inšpekcie ministra vnútra ČSSR zistila, že náčelníci a niektorí vedúci starší referenti špecialisti operatívnych odborov neoprávnene nakladali s tzv. zvláštnymi finančnými prostriedkami určenými na agentúrno-operatívnu činnosť XII. správy ZNB. Prepustení, resp. na vlastnú žiadosť uvoľnení boli ... mjr. Milan GREGUŠ ... kpt. Rastislav MÁTRAY.“

Žádost o odchod do civilu tedy podali oba nadřízení správce svazku BUREŠ (Mátray a Greguš), kterých se podvody bezprostředně týkaly s takovou intenzitou, že jim hrozilo trestní stíhání. Proto šli radši sami, aby zachránili příspěvek za službu a ostatní náležitosti.

V rámci podvodů se zvláštními finančními prostředky bylo založeno mnoho fiktivních agenturních svazků, na což inspekce přišla a následoval masakr. Za skutečné agenty jich byla uznána necelá polovina. Čtvrtina „agentů“ byla zrušena bez náhrady. A zbytek byl převeden z agentů zpět na důvěrníky (jelikož původní převod svazků z „důvěrnických“ na „agenturní“ byl fiktivní, mohl být tento úřednický podvod vyřešen též administrativně, aniž by to mělo jakékoliv reálné konsekvence).

Této situaci přesně odpovídá „návrh na D“, nejpodivnější záznam v seznamu dokumentů svazku BUREŠ. Převedení spolupráce z vědomé (A) na nevědomou (D) směrnice totiž vůbec neznají (muselo by jí předcházet nějaké vygumování paměti agenta, zatím známé pouze z holywoodských veseloher).

Ve studii ÚPN (s.74-75) se o tom píše:

„[V] roku 1986 [došlo] k druhému prehodnoteniu agentúry, ktoré tentoraz smerovalo k odstráneniu nedostatkov vytknutých vedeniu III. odboru inšpekciou ministra vnútra ČSSR v septembri 1986. Na základe kritéria ‚prínosu každého agenta‘ bolo prehodnotených 127 agentov a 1 rezident. V ďalšej aktívnej spolupráci ostalo po preverení 54 agentov a rezident ... 36 agentov bolo vyradených z agentúrno-dôverníckej siete, spolupráca s nimi bola ukončená a ich agentúrne zväzky archivované. Ďalších 30 agentov, ktorí v minulosti nedosahovali ‚výslednosť na úrovni agenta‘, ale pôsobili v záujmových objektoch, bolo preradených na úroveň dôverníka.“

Kdy vznikají skutečné škody

Zajímavá je argumentace ÚPN, že evidence navrhovatele (Babiše) coby agenta byla vedena v režimu přísně tajné a tudíž nebyla přístupná třetím osobám a tak nemohla snížit nebo narušit čest, vážnost a důstojnost navrhovatele a nemůže představovat zásah objektivně způsobilý narušit nebo ohrozit práva chráněná § 11 Občianského zákonníka.

Ano, kdyby operativní materiály StB, které nikdy nebyly určeny ani pro soudní, správní či jiné řízení, zůstaly utajeny v archívech, nemohla by nikomu být způsobena újma na osobnostních právech. Pouze jejich zveřejnění způsobilo újmu dotčeným osobám.

Podobný případ se stal kdysi v Čechách, když novináři vyšťourali jakési pomlouvačné materiály o jisté političce, které ležely v čímsi počítači, sice potenciálně nebezpečné, ale u ledu. Skutečná škoda však oné političce nastala až v okamžiku, kdy novináři ony pomlouvačné materiály zveřejnili.

Slovenské soudy odvedly excellentní práci, když se dokázaly vypořádat nejen s velmi složitou problematikou, ale i s předpojatým postojem ÚPN. Ten v rozporu se svou zákonnou úlohou provádět úplné a nestranné hodnocení minulosti totiž předložil soudu pouze materiály, které se mu zdály být interpretovatelné k tíži navrhovatele, a snažil se přesvědčit soud, že Babiš coby BUREŠ tajně a vědomě spolupracoval se zpravodajskou službou.

ÚPN přitom prokazatelně z vlastní činnosti (viz studii sestavenou Jergušem Sivošem o XII. správě ZNB Bratislava) již dávno věděl o rozsáhlých finančních a administrativních podvodech, konaných nejen předmětným svazkem probíhajícími příslušníky StB, ale i jejich nadřízenými, až po vedení XII. správy ZNB.

ÚPN tedy úmyslně „nevzal v potaz“ svá vlastní zjištění, která jeho tendenční interpretaci soudem projednávaného případu zásadně zpochybňují!

Tuto skutečnost pokládám za skandální. Nebudu asi sám, koho napadne, že by se měla příslušná slovenská místa vážně zamyslet nad fungováním této instituce, zda odvedená prezentace opravdu odpovídá intencím zřizovatele.

Jan Schneider se kauzou zabývá na webu ČESKÉ POZICE dlouhodobě:

Andrej Babiš versus ÚPN: O vicepremiéra jde až v poslední řadě

„Lustrační“ kauza: Podle práva vymazaný Babiš

Babiš nebo Bureš?