Přísně střežený poklad české armády: „Fakové“

Mezinárodní vojenské cvičení Ample Strike patří mezi největší v Česku. Navenek upoutává pozornost především zapojením letectev několika států včetně amerických strategických bombardérů B-52 a B-1. Jeho nejdůležitější účastníci však zůstávají objektivům kamer a veřejnosti skryti. Armáda jejich totožnost i tváře přísně tají.

Mají elitní výcvik u britských a amerických kolegů i bojové zkušenosti z Iráku a Afghánistánu a jde o českou jednotku předsunutých leteckých návodčích, kteří navádějí letouny a vrtulníky na cíle, jež mají být zničené. Vysloužili si pro někoho trochu hanlivé přezdívky „fakové“ či „fakáči“ podle anglického označení (FAC, Forward Air Controller). Navádějí v boji piloty na cíle určené ke zničení. V misích fungují pro piloty bojových letounů, vrtulníků i dělostřelce jako oči. Rozhodují a zodpovídají za to, že letecká munice dopadne přesně na zaměřený cíl.

Utajovaná identita

Nepočetná jednotka a prakticky „profese“ vznikla v české armádě relativně teprve nedávno, v roce 2001. Od té doby se stala díky bohatým bojovým zkušenostem a získanému renomé pro armádu malým zlatým pokladem se schopností špičkové úrovně, již oceňují i spojenci. Návodčích jsou v malých armádách, jakou je i ta česká, jen desítky, tedy často méně než příslušníků speciálních jednotek.

„V přeneseném smyslu jsme nejtěžší zbraní na bojišti, když navádíme leteckou munici na pozemní cíle, a tím pádem způsobujeme i největší škody v řadách protivníka. Tím se z návodčího stává cíl nejvyšší důležitosti jak v boji, tak mimo něj,“ říká jeden z členů jednotky D. B. „Odhalení identity v době, kdy je možné přes sociální sítě a internet obecně najít data téměř o komkoliv, tedy není žádoucí,“ vysvětluje jedním dechem, proč musí jeho jméno zůstat v anonymitě a tvář se neobjeví na stránkách tištěných médií nebo v televizi.

Jejich odbornost patří v armádě k nejrizikovějším a kvůli tomu, jejich bezpečnosti i budoucím misím velení jejich identitu úzkostlivě tají. V současných asymetrických konfliktech, jako je v Afghánistánu, jsou návodčí přímo v boji v sestavě pozemní jednotky nebo v takzvané zajišťovací skupině na předsunutém stanovišti.

Pro případ tradičního konvečního válečného konfliktu jsou však systematicky cvičení i k práci na území nepřítele. Musejí umět třeba v civilu proniknout na nepřátelské území, orientovat se v neznámé zemi i splynout s místními lidmi, najít cíl a zaměřit jej. „Je to jedna z disciplín, ve kterých jsou návodčí trénováni. Můžou splynout s davem a následně skrytě odvést svou práci,“ konstatuje D. B.

Přesný dopad munice

Ve spojeneckých armádách NATO mají letečtí návodčí dlouholetou tradici, v Armádě České republiky jsou však poměrně novou odborností. Často přitom nepozorovaně a z úkrytu rozhodují o výsledku střetu i celé bitvy. Stručně řečeno, jsou klíčovým prvkem, který zajistí, že smrtící a drahá munice dopadne přesně tam, kam má. Letouny a jejich piloti jsou v tomto ohledu na moderním bojišti nosičem, který zbraň na místo bleskově dopraví.

Pomyslným tlačítkem na spoušti je však návodčí. Letci bitevníků, stíhaček i bombardérů proto často uvádějí, že návodčí je pro ně tím nejdůležitějším prvkem v prostoru boje, protože má přímý kontakt s cílem, s nepřítelem. V ostré akci působí návodčí navíc jako veledůležitý bezpečnostní prvek, který situaci neustále hodnotí. Když se velitel rozhodne zničit cíl, návodčí je garantem, že vše proběhne, jak má – že zasažen bude nepřítel, a nikoliv vlastní jednotky v bezprostřední blízkosti. Pokud to z nějakého důvodu nejde, má návodčí povinnost úder zastavit.

Případů, kdy museli návodčí včetně těch českých například v Afghánistánu útoky letounů nebo vrtulníků zastavit, je bezpočet. Návodčí musí misi „stopnout“, objeví-li se v okolí cíle nečekaně například civilisté nebo nebojové jednotky, dostanou-li se do prostoru přátelští vojáci nebo by situace na bojišti mohla ohrozit naváděný letoun. Piloti jim bezmezně věří. Vědí totiž, že jsou tam někde pod nimi na zemi a celou situaci zblízka vidí.

Bojové zkušenosti

Návodčí jsou v novodobém způsobu vedení války nenahraditelní. Týmy návodčích působily ve všech konfliktech, v nichž bylo použito velké letecké bombardování strategických cílů. Přitom první pokusy takto řídit údery na nepřítele byly uskutečněny už v první světové válce. Naplno se způsob „osvědčil“ navzdory tehdejším technickým nedostatkům spojení za válek v Koreji a ve Vietnamu.

Až první konflikt v Perském zálivu na začátku devadesátých let 20. století pak zcela ukázal, že lidské oko je navzdory technologickému pokroku a detailním družicovým průzkumům stále nejspolehlivějším identifikačním nástrojem. Spojenci tehdy nasadili do role návodčích britské jednotky SAS, které křižovaly pouští v terénních automobilech a na motocyklech.

Vyhledávaly a pomáhaly zničit desítky odpalovacích ramp pro rakety SCUD, jimiž Iráčané ostřelovali Izrael. Jen vojáci s naváděcími laserovými systémy dokázali rozeznat, jde-li o skutečné rakety, nebo jen o neškodné atrapy, které měly spojenecká letadla zmást. Úspěšnost navedení letounu k cíli ke zničení je dnes prakticky maximální. Například někdejší šéf skupiny dánských návodčích Jimmy Mogensen mi před časem skromně popisoval, že jeho muži v Afghánistánu mají úspěšnost zasažení cíle asi 95 procent.

Podobně jsou na tom jejich čeští kolegové. V Afghánistánu přitom Češi „působili“ na faktické cíle. Nebyly to operace typu najdi a znič, ale řešili většinou případy, kdy by kanóny 12,7 milimetru na vozidlech humvee situaci nezvládly, tedy útok na patroly a konvoje, kdy se podpora ze vzduchu stala životně důležitou. Bojových zkušeností nasbírali čeští návodčí během svého působení v Afghánistánu mnoho. Naváděli na cíle americké letouny F-15, F-18, legendární bitevníky A-10 Thunderbolt nebo bezpilotní letouny Predator se střelami naváděnými laserem.

Špičková úroveň

Ve skutečné operaci prý jde podle nich oproti cvičením vše jednodušeji a rychleji. Návodčí mají k dispozici mnohem více nástrojů a získávají velký pocit jistoty, že je člověk schopný řídit prostor tak, aby to bylo bezpečné. O špičkové úrovni českých návodčích může napovědět i skutečnost, že jeden z nich jako první Čech obdržel nedávno vysoké americké vyznamenání Air Force Commendation Medal udělované i zahraničním vojákům za výjimečnou službu nebo zásluhy.

Nadpraporčík P. E. působil 3,5 roku jako první český a zároveň jediný zahraniční instruktor ve výcvikovém středisku pro předsunuté letecké návodčí AGOS u německého Ramsteinu a se podílel na výcviku více než 500 předsunutých leteckých a dělostřeleckých návodčích. Takřka 200 předsunutých leteckých návodčích také připravil před nasazením v zahraničních operacích. A on sám byl dvakrát návodčím na nebezpečném jihu Afghánistánu.

Dostat se k elitní jednotce návodčích není jednoduché. Kromě výborné angličtiny nad rámec aliančních norem je hlavním předpokladem také bezpečnostní prověrka na stupeň tajné. Samozřejmostí je pak logické myšlení, výborná kondice i fyzická zdatnost. Návodčí se musí totiž při své práci vyrovnat s širokým spektrem témat včetně technického vybavení.

Jeho nejdůležitějším vybavením je vysílačka, protože musí mít perfektní spojení jak s letounem, který navádí, tak se svým velitelem, jenž zadává úkoly. Kromě ní je vybaven různými laserovými dálkoměry, GPS, měřiči úhlů a zařízeními pro průzkum a zaměřování cílů v noci – třeba brýle pro noční vidění návodčích mají větší dosah než ty ve výstroji tradičních jednotek.

Velká „odchodovost“

Většina nových návodčích se k jednotce dostává z průzkumných jednotek. V Náměšti na Hané si však pečlivě vybírají. Výběrovým řízením projde jen zlomek uchazečů. „Uchazeč musí být vyrovnanou osobností s nadprůměrným inteligenčním i sociálním kvocientem, schopný flexibilně reagovat a správně se rozhodovat pod časovým i fyzickým stresem,“ konstatuje D. B.

Výběrové řízení se skládá ze dvou kol. V prvním komise posuzuje životopisy uchazečů, jejich odbornou kvalifikaci a pracovní zkušenosti. Ve druhém jsou pak vybraní uchazeči pozváni k praktickému přezkoušení, které se skládá z testů fyzické kondice, anglického jazyka, talentových testů a osobního pohovoru. Úspěšnost uchazečů ve výběrovém řízení je jen asi desetiprocentní – z deseti zájemců projde jeden.

Nákladný výcvik trvá obvykle dva roky. Teprve pak může být návodčí nasazen do mise. Předpokladem ale je, že zájemce o takovou práci už z dřívějška dokonale ovládá například techniky maskování, taktiku, pozorování, skryté přesuny nebo infiltraci. K jednotce se ale hlásí i vojáci z jiných oborů, kteří se takové dovednosti musejí teprve naučit, a proto výcvik trvá déle.

V operačním nasazení je návodčí pouze několik let. Jednotka má velkou „odchodovost“, a proto velení stále nabírá nové členy – po šesti nebo sedmi letech v akci je změna nutná. Zkušenosti návodčích se pak zúročí při výcviku dalších nováčků. „Práce je především časově a psychicky náročná, tím mohou trpět – a mnohdy i trpí – rodinné a mezilidské vztahy obecně,“ dodává D. B.