Proč některá práce vyvolává frustraci a pocit nesmyslnosti?

Studentům a nezaměstnaným je vštěpováno, že v životě je nejdůležitější najít si zaměstnání, přičemž těmi, kdo měli štěstí prosadit se na trhu práce, často zmítají pochybnosti, je-li smysluplná. Tomuto dilematu se věnuje ve svém eseji On the Phenomenon of Bullshit Jobs (O fenoménu práce k ničemu) americký profesor antropologie David Graeber.

Tvrdí v něm, že někteří renomovaní ekonomové první poloviny 20. století, například John Maynard Keynes, sice očekávali 15hodinový pracovní týden a ve zbytku času rozvíjení vlastních zájmů, ale pracovní zatížení neustále roste. Navíc se od Keyenesovy doby rapidně zvýšil počet povolání, jejichž náplň Graeber označuje za „práci k ničemu“.

Nárůst pracovního zatížení

Podle Graebera jde o „rozsáhlou hypertrofii ani ne tolik ,služeb‘ jako administrativního aparátu, který vytváří a pohlcuje řadu nových odvětví, například finančnictví nebo telemarketingu. Kromě nich expandují odvětví, jako je firemní právo, akademická nebo zdravotní administrativa, lidské zdroje a public relations.“ Graeber tvrdí, že jsou-li jejich zaměstnanci upřímní, považují svou práci za nesmyslnou. Podle něho jsou lidé jednak v práci drženi stále déle, jednak nuceni dělat, co je nesmyslné.

Graeber identifikoval velký problém současné ekonomiky, přičemž potvrzuje svou příslušnost k levici, protože hledá příčiny ve spiknutí vládnoucí třídy. Je totiž o ní přesvědčen, že vytváří zmíněné pracovní pozice, aby ovládala lidi – jde o zlomyslnost kapitalistů, kteří stále déle drží lidi v nesmyslné práci.

Mnohem lépe nárůst pracovního zatížení západní populace vysvětluje americký sociolog Robert Reich ve své knize V pasti úspěchu. Podle něho si na jedné straně můžeme jako spotřebitelé koupit prakticky cokoli, kdekoli a kdykoli, za což jako producenti platíme tím, že musíme být připraveni tomuto neomezenému nároku zákazníka dostát.

Právě tento samopohyb ekonomického systému vytváří fenomén, který jde proti Keynesově předpokladu, že se radikálně zkrátí pracovní doba. A pokud nezasáhne politika, lze očekávat spíše nárůst pracovní zatíženosti. Lidé nejsou v práci drženi stále déle ze zlomyslnosti kapitalistů, ale v důsledku neustále se zrychlujícího samopohybu ekonomického systému. Graeberova kritika nesmyslností mnoha dnešních zaměstnání je však opodstatněná. Co rozhoduje o „smysluplném zaměstnání“?

Kompenzace deficitu smysluplnosti

Existují dva faktory pro smysluplné zaměstnání – pocit, že rozvíjí jak pracovníky, tak celou společnost. Odhlédneme-li od seberozvoje pracovníka, protože každého člověka rozvíjí něco jiného, pak smysluplné zaměstnání je takové, kterým se podílíme na rozvoji společnosti.

Toto tvrzení například dokládá průzkum Sociologického ústavu z roku 2013 o prestižnosti povolání. Bez ohledu na to, kolik se v nich vydělá, nejprestižnější či nejsmysluplnější jsou lékaře, vědce, zdravotní sestry a učitelů na vysoké škole a základní škole. Přitom čtyři z nich (kromě vědce) se vyznačují přímým kontaktem s lidmi, který má povahu pomoci: lékař a zdravotní sestra uzdravují, učitel rozvíjí. Z toho vyplývá, že čím konkrétnější je povolání, jímž společnost rozvíjíme, tím smysluplnější se jeví.

Povolání, která přímo nepomáhají konkrétním lidem, si své deficity smysluplnosti mohou kompenzovat různými způsoby. Například vědci, tedy druhé nejprestižnější či nejsmysluplnější povolání, pomáhají společnosti pouze abstraktně – svými objevy. Jeho součástí je tedy určitý deficit smysluplnosti.

Povolání vědce je současně intelektuálně velmi náročné a strhující, někteří vědci jím doslova žijí. Prostor, který toto povolání poskytuje, a přesvědčení, že vědci společnosti sice abstraktně, ale přece jen pomáhají, kompenzují nedostatek kontaktu s lidmi. Další kompenzací může být výroba něčeho konkrétního. Truhlář, který není v kontaktu s lidmi, vyrábí například skříně – něco, na co si „lze sáhnout“.

„Abstraktní“ a „konkrétní“ povolání

Povolání, která Graeber odsuzuje, neposkytují pomoc konkrétním lidem, ani nevyrábějí něco konkrétního, na co si lze sáhnout. A kromě zmíněných druhů pracovníků uvádí například výkonné ředitele fondů soukromého kapitálu, lobbisty, pojišťovací agenty, exekutory nebo právní poradce.

To jsou „abstraktní“ povolání, jež nepomáhají konkrétním lidem, ani neprodukují konkrétní výrobky. Podle Graebera jde většinou o „placené posunovače papíru“. Zatímco „konkrétní“ povolání jsou považovaná za smysluplná, „abstraktní“ za nesmyslná. Pokud člověk pociťuje nedostatek smyslu práce, tento deficit kompenzuje pozitivně, nebo negativně. Mezi pozitivní kompenzace patří například rodinné soužití, kontakt s přáteli či koníčky, mezi negativní kupříkladu alkohol, únik do virtuální reality počítačů a sociálních sítí či drogy.

Negativní kompenzaci ukazuje film Vlk z Wall Street o jednom z nejabstraktnějších povolání, tedy burzovního makléře. Jeden z těchto makléřů pak o své práci zhruba říká: „Nevytváříme nic, nic nebudujeme... Zajímá nás pouze, jak se napakovat.“ Mezi jejich kompenzace patří zejména alkohol, drogy, sex a peníze.

Otázka nesmyslné práce

Posun ekonomiky k abstraktním povoláním, na nějž žehrá Graeber, nezpůsobilo žádné spiknutí, ale zřejmě pouze její samopohyb, kdy již ani zdaleka nevytváří tolik zaměstnání, jež umožňují sáhnout na výrobek, ale současně mnoho takových, jež žádný konkrétní výrobek ani pomoc konkrétním lidem neprodukují. Za tento vývoj sice nenese nikdo konkrétní vinu, ale představuje problém – mnoho lidí musí vykonávat abstraktní práci, která vyvolává frustraci a pocit nesmyslnosti.

Vzhledem ke Keynesově předpovědi 15hodinového pracovního týdne pak zůstává otázkou, zda je třeba za současného ekonomického blahobytu držet jednu část populace v nesmyslné práci 40, 50 i více hodin týdně, a druhou, která v práci nestráví ani hodinu, přičemž je odsuzována za neschopnost a příživnictví, živit ze sociálních dávek.