Vraťme se do velikonočního pondělí 1. dubna, kdy v Událostech zaznělo cosi velmi neaprílového. Jakoby se totiž z popela vynořil neustále pohřbívaný, coby konspirační teorie vysmívaný, zatím cípeček „pravdy“ o polomýtickém 17. listopadu 1989.
Jak to rozhodně nebylo
Zatím byla historie novodobými „popularizátory“ (dříve se jim říkalo „politruci“) zjednodušeně („aby to lidi pochopili“) vykládána v tom smyslu, že jak skončila druhá světová válka, nastala v Československu demokracie. Dnem „Vítězného února“ (25. února 1948) však potáhla naší zem z ničeho nic a jedním vrzem těžká deka totality, která tu nepřetržitě (pri sám baču! je na to zákon!) trvala až do 17. listopadu 1989. Byla tak těžká, že 99 procent národa pod ní úpělo a „muselo“ volit komunisty. Pak ale nějak ti voliči zjistili, že ten hrůzný režim stojí na hliněných nohách. A stal se zázrak. Poprvé od stvoření světa nikdo s nikým nic nepiklil, neintrikoval, nevyjednával, nekonspiroval, nedomlouval ani nesmlouval, všichni ustali se svými čachry a čekali, až přijdou do sametu oblečení hrdinové a zazvoní klíči na Václaváku. A hnedle bylo po režimu!
Jenže hrdinům práce nekončila, museli nás ještě uchránit od nepřátel vnitřních i vnějších, a co jich bylo! Byli tu dokonce sovětští vojáci. A hodně jich tu bylo, že by nás čepicemi umlátili. Jeden z těch hrdinů-osvoboditelů proto prozíravě ty čepice od Rusů vykoupil, a pak je s mírným ziskem prodával na Karlově mostě a v přilehlých buticích. Tím vtipně odzbrojil sovětskou armádu a ta musela s hanbou táhnout domů. Od té doby je tu zase demokracie.„(...) pokud by ze strany Lidových milicí mělo k něčemu dojít, tak sovětská posádka u nás silou proti nim zasáhne (...)“
Pak byly vytvořeny všelijaké vyšetřovací komise, aby osvětlily, co se vlastně toho 17. listopadu 1989 událo. Pak vznikl dokonce úřad na vyšetřování onoho předchozího režimu. Pak byl – zřejmě z nejistoty, jak se ty věci budou vyvíjet – uzákoněn pohled na minulost. Pak ještě pro zabezpečení ideologicky správného pohledu na minulost (a na občasné hrátky s kompromitujícími materiály) vznikl dokonce samostatný státní výzkumný ústav. Čtvrt století se dařilo chválit císařovy nové šaty, až – zase to proklaté Rusko! – se začaly v zahraničí, mimo působnost našich politruků, publikovat archivní materiály, které leccos odkrývaly i o naší uzákoněné minulosti.
A tak bylo třeba chytit tygra za ocas a konat.
Velikonoční šoking
Na velikonoční pondělí, v hlavní zpravodajské relaci veřejnoprávní televize, uvedl moderátor „nové informace o 17. listopadu 1989“ těmito šokujícími slovy:
„Pokud by v roce 1989 došlo v Československu k ozbrojeným střetům mezi komunisty a opozicí, byla prý sovětská armáda připravena zasáhnout. Na rozdíl od osmašedesátého roku ale překvapivě na straně reformních sil. I tato informace se objevuje v dokumentech vyšetřovací komise pro objasnění událostí 17. listopadu. Kdysi tajné materiály teď vydává Ústav pro studium totalitních režimů.“
Na obrazovce se dokonce objevila příslušná citace z oněch nyní publikovaných materiálů: „(...) pokud by ze strany Lidových milicí mělo k něčemu dojít, tak sovětská posádka u nás silou proti nim zasáhne (...)“.
Poté se na obrazovce objevil Pavel Žáček, protagonista (bývalý ředitel) onoho státního ústavu na výzkum jedině správného pohledu na minulost a autor inkriminované publikace Vypovídat pravdu a nic nezamlčet. Z Žáčkovy dosavadní činnosti soudě, dalo by se předpokládat, že případný zásah sovětských vojsk na ochranu československých obyvatel popře, odmítne a vysměje se tomu coby spikleneckým teoriím, a svět bude zase takový, jaký býval.
Jenže saturninovské „uvedení na pravou míru“ se nekonalo, a šok pokračoval, neboť takto pravil Žáček: „S poměrně dlouhým odstupem můžeme konstatovat, že zapadají do kontextu těch materiálů archívních, které už byly publikovány v Rusku (...)“.
Takže toto byl ten zcela pragmatický důvod náhlého prozření Pavla Žáčka. Člověka, který měl dlouhodobě přístup k většině materiálů, které nyní tak pozoruhodně – téměř po čtvrt století! – vyvzlínávají na světlo boží.Bylo třeba prodloužit ono „bilakovsko-husákovské“ ticho a z něho vytvořený černobílý obraz světa o zlém Východě a dobrém Západě
Proč to tak dlouho trvalo? Nu, předběhneme dobu, a nabídneme jednu „konspiračně“ tradovanou odpověď: „Ono to totiž s tím strašákem komunismu tak krásně fungovalo, když bylo třeba.“
Jenomže nyní se v zahraničí objevují materiály, v jejichž světle už nebylo možno ony hloupoučké teze o zvoněních klíči udržet. A protože by se docela trapně ukázaly všechny nedostatky ve „vědecké“ práci ústavu, bylo třeba chytit vítr do plachet.
Jak v oněch televizních Událostech pravil člen vyšetřovacích komisí Milan Hulík, „ (...) půl roku, rok předtím, z jiných materiálů, se ví, že Sověti měli zájem na změnách tady (...) nějaký vliv na převrat u nás měli (...)“.
Prostě jedna etapa skončila a bylo třeba přehodit výhybku.
Jistě se ozvou hlasy, že historici dělají, co mohou, a že určité závěry vyžadují určitý čas. Obecně je to pravda, ale neplatí to v tomto případě. Naprostá většina skutečností týkajících se Československa, které teď zmiňují v Rusku, byla vypovězena přímými účastníky ve slyšeních před oněmi komisemi, úřady a ústavy. Je dohledatelné, že byly řečeny v podstatě již bezprostředně po onom „sametovém“ listopadu.
Proč už dávno nebyly zveřejněny? Zřejmě proto, že bylo třeba prodloužit ono „bilakovsko-husákovské“ ticho a z něho vytvořený černobílý obraz světa o zlém Východě a dobrém Západě. To aby se podařilo počátkem devadesátých let bez zbytečného přemýšlení prudce překlopit společnost zleva doprava.
Dobový kontext změn
Jak to vidí bývalý aktivní účastník oněch stydlivě odkrývaných dějů, bývalý příslušník zpravodajské služby a diplomat Miroslav Polreich? Sovětská okupace Československa v srpnu 1968 nebyla vedena geostrategicky, byť měla samozřejmě důsledky i v tomto směru. Byla motivována ideologicky, k likvidaci něčeho, co bujelo nejen v Československu, ale co rezonovalo po celém světě. Množily se totiž pokusy o nové vidění problémů světa, když se obě strany studené války ocitly v těžké ideové krizi.
Mnozí sovětští diplomaté a zpravodajci tehdy v osmašedesátém soukromě vyjadřovali společenskému pohybu v Československu nejen pochopení, ale i podporu. Smutnou podporu, protože si uvědomovali, že doba pro takové změny ještě nebyla příhodná a že to prostě nemůže dopadnout dobře. Měli pravdu. Invaze v srpnu 1968 zabránila mnohému přemýšlení nad „třetí cestou“, a vrhla společnost hodně doleva.
Měli pravdu i v tom, že příhodný čas nastal později. V polovině osmdesátých let se něco podobného začalo odehrávat v Sovětském svazu. Rázy z tohoto pozoruhodného vývoje se začaly přenášet z mocenského centra na střední Evropu, kde způsobily či přispěly k vytvoření vhodných podmínek pro změny režimů. A opět – aby se zabránilo zbytečnému přemýšlení nad variantními (tentokrát možná již „čtvrtými“ a dalšími) cestami, byla společnost onou „sametově revoluční změnou“ rychle vržena, tentokrát hodně doprava.
Kontakty mezi reformně uvažujícími lidmi v Československu a v Sovětském svazu nikdy zcela neustaly
Dobře utajená milovická jednání
Důležité pro osvětlení pozadí oněch listopadových událostí je pak to, že kontakty mezi reformně uvažujícími lidmi v Československu a v Sovětském svazu nikdy zcela neustaly, byť byly udržovány velmi zřídka a s maximální obezřetností. Je však také pravdou, že v druhé půli osmdesátých let byli takzvaní „eurokomunisté“ v Československu precizně informováni o dění v Sovětském svazu někdy ještě dříve než politbyro KSČ.
Tyto kontakty byly vázány (nikoliv přímo prováděny) na dvě osoby. Jiřího Hájka zde a Zdeňka Mlynáře v emigraci. O kontaktech se (zřejmě zpravodajskými) složkami sovětské armády v Milovicích píše zcela jasně Miroslav Polreich (Utajená zákulisí, 2009). Bylo při nich domluveno, že sovětská reprezentace (perestrojkového Gorbačovova režimu) dá československé reprezentaci (Jakešovu konzervativnímu režimu) zcela jasně najevo, že by v případě zásahu československých ozbrojených sil sovětská vojska chránila československé obyvatele.
Vladimír Čermák (Operace listopad 1989, 2012) pak cituje zmínky Milouše Jakeše o dopise sovětské vlády z 20. listopadu 1989, v němž právě toto stanovisko zaznělo.
Veřejná pochvala Žáčkovi
A nyní – jak říkají Francouzi, s hořčicí po večeři – najednou ÚSTR publikuje údajně plné znění protokolů vyšetřovací komise pro objasnění oněch listopadových událostí. Co tomu bránilo? Šetřili si badatelé tento materiál, aby „nevystříleli všechen prach“, aby jim ony státem placené „výzkumné“ posty co nejdéle vydržely?
Každopádně je třeba Pavlu Žáčkovi vyslovit pochvalu, jakkoliv limitovanou, že svým jménem zaštítil objevení se střípku pravdy pronikající doposud neprodyšným ideologickým sametem. Konečně.
Panenko skákavá! Takže historik Žáček vyvozuje, že když v dokumentech není zmínky o spiknutí, žádné spiknutí nebylo.
S klidem pak můžeme přejít závěr, jejž televizní moderátor uvedl takto: „Ihned po roce 1989 se objevila spousta konspiračních a spikleneckých teorií o sametové revoluci. Tato kniha má na ně odpovědět.“
Na to pravil Žáček: „Ta bohatá dokumentace té komise a ty protokoly nasvědčují, že žádné spiknutí nebylo.“
Panenko skákavá! Takže historik Žáček vyvozuje, že když v dokumentech není zmínky o spiknutí, žádné spiknutí nebylo. Teď už poznáváme bezpochyby, že to je onen starý Žáček, že za něj nebyl nastrčen nějaký dvojník, jak by se snad mohlo zdát po Žáčkově potvrzení skutečné role sovětských vojsk v Československu v roce 1989. O to zajímavější však bylo toto Žáčkovo přitakání.
