Slovensko: Kdo přijde po Robertu Ficovi?

Ve slovenských parlamentních volbách znovu zvítězila strana Směr-sociální demokracie premiéra Roberta Fica. Podle zatím nikoli definitivních výsledků získala jen okolo 28 procenta hlasů, čímž přišla o absolutní většinu a bude obtížně hledat partnery do vládní koalice.

Do parlamentu se dostalo kromě Smer-SD dalších sedm stran – Svoboda a Solidarita (SaS) Richarda Sulíka, Obyčejní lidé a nezávislé osobnosti (OLaNO) Igora Matoviče, Slovenská národní strana (SNS), Kotleba - Ľudová strana Naše Slovensko (ĽSNS), Most - Híd, Sme rodina - Boris Kollár a Sieť. Ve hře je tedy i pravicová vládní koalice.

Článek ponecháváme v původním znění.

Na Slovensku mnoho let platí, že konečné výsledky voleb se výrazně liší od údajů, jež získaly agentury v průzkumech veřejného mínění, případně některé záměrně upravily. A to je první slovenský svéráz. Slovenské politické strany a jejich představitelé totiž milují „hausnumera“.

Preference stran v průzkumech agentur často několikanásobně převyšují možnou statistickou chybu, v důsledku čehož vzniká podezření, že daná strana si lepší čísla u agentury zaplatila, aby ovlivnila voliče kvůli vyšší důvěře a politickému vlivu. Podezření pak potvrzuje, že poté, co volební výsledky usvědčí agenturu z podvodu, se čísla strany propadnou na úroveň blízkou údajům konkurenčních agentur.

Tento jev je sice na Slovensku dlouho známý, ale média nadále komunikují s podezřelými agenturami, zveřejňují jejich průzkumy jako relevantní a přinášejí v rozhovorech s jejich představiteli analýzy dění na slovenské politické scéně. Média evidentně milují hausnumera a tímto smogem pochybných dat zamořují předvolební úvahy a diskuse.

Stud za HZDS

Zejména vzdělanější a rozvážnější slovenští voliči berou průzkumy vážně. A nejen oni, ale i komentátoři a analytici, pro něž jsou jejich údaje spolehlivé. Tuto virtuální realitu smetou až zveřejněné výsledky voleb. Následně analytici začnou vysvětlovat, proč vznikly natolik velké rozdíly, a kde se skrýval svérázný prvek, který změnil prognózy, jimž před volbami uvěřili a považovali za správné. Jedním z těchto slovenských svérázů s velkým potenciálem je „stud“.

Tento jev je známý z devadesátých let 20. století, kdy tehdejší vládní Hnutí za demokratické Slovensko (HZDS) kontroverzního premiéra Vladimíra Mečiara dostávalo v průzkumech výrazně nižší podporu, než nakonec ve volbách získalo. Přední slovenští sociologové, například Soňa Szomolányiová nebo Iveta Radičová, vysvětlovali tento rozdíl studem.

V nezávazném průzkumu, jenž nebyl zcela anonymní, se totiž mnoho voličů stydělo označit HZDS za svůj nejbližší politický subjekt. Jejich zdrženlivé chování způsobovala tvrdá kritika Mečiara od značné části veřejnosti a médií za jeho agresivní a netolerantní politiku, skandály, jako byl únos syna tehdejšího prezidenta Michala Kováče slovenskou tajnou službou či privatizace státních podniků členy HZDS a lidmi s nimi spřízněnými, nebo za mezinárodní izolací, do které se Slovensko dostalo v důsledku Mečiarova téměř mafiánského jednání.

Až za plentou ve volební místnosti a s jistotou úplné anonymity se stydlivý volič HZDS odvážil přiznat barvu a volit svého tajného favorita. A vyhrál Mečiarovi volby.

Nikoli nereálná procenta

Tento faktor studu dodnes přežívá u voličů strany Smer-Sociální demokracie (Smer-SD) premiéra Roberta Fica, jehož příznivci z velké části volili dnes již zaniklé Mečiarovo HZDS. Navíc vůči Ficovi existuje podobně silná averze u intelektuálů bratislavské kavárny a u médií vytvářejících veřejné mínění, bulvárních s vysokým nákladem i elektronických s velkou sledovaností.

Za tuto averzi si může Fico sám kvůli svému populismu, agresivitě vůči novinářům, trestním oznámením, soudním sporům či tomu, s kým bude mluvit a kdo je už na černé listině, což svědčí o jeho stejném strachu z médií, jako měl Mečiar. Faktor studu se projevil u voličů Smeru-SD i v parlamentních volbách 2012. Podle průzkumů měl získat 30, maximálně 35 procent, ale faktor studu způsobil, že nakonec dostal 44 procent hlasů. Dnes jako by se tento scénář opakoval.

V důsledku několika, pro Smer-SD poměrně nepříjemných událostí a skandálů v uplynulých měsících a týdnech jeho preference v únorových průzkumech poklesly na 30 až 38 procent, ale přibližně 20 procent respondentů, kteří se voleb určitě zúčastní, neuvedlo, koho budou volit. Tyto údaje naznačují, že faktor studu stále žije a čeká na 5. březen, kdy se budou konat parlamentní volby, a může sehrát hlavní roli v otázce nové vlády.

Všechny prognózy vycházející z lednových průzkumů ukazovaly, že většinová vláda může být pouze koaliční a prioritu dostávala koalice Smer-SD a Slovenská národní strana (SNS). Vliv faktoru studu sice nelze změřit ani odhadnout, z minulosti však vyplývá, že volební výsledky mohou překvapit podobně jako v roce 2012, a tudíž 39 až 46 procent hlasů pro Smer-SD nemusí být nereálných. Vláda jedné strany s pohodlnou většinou v parlamentě má stále šanci.

Téměř výlučně předseda strany

Pro pokračování jednobarevné vlády Smeru-SD hovoří i další slovenský svéráz. Slovensko tvoří jeden volební obvod, v němž lídr a ostatní kandidáti získávají hlasy na celém jeho území. Tento svéráz neodstranila žádná vláda, byť si některé říkaly reformní. Účelová budování stranických struktur na vůdcovském principu bez vnitrostranické demokracie zabránila, aby v politických subjektech vyrostly regionální výrazné osobnosti, a proto rozhodující vliv a pozici ve straně má lídr, jímž je takřka výlučně její předseda.

Bez něho je strana ničím, což potvrzuje Mečiar a HZDS, Fico a Smer-SD i Mikuláš Dzurinda a Slovenská demokratická a křesťanská koalice–Demokratická strana (SDKÚ-DS). Nejznámější výjimkou byla premiérka Iveta Radičová v letech 2010 až 2012 z SDKÚ-DS někdejšího premiéra a jejího předsedy Dzurindy. Jeho neoblíbenost však narostla od roku 2003 natolik, že ohrožovala existenci jeho strany. Proto bylo třeba vybrat jiného lídra pro volby v roce 2010, ale v důsledku vůdcovského principu strana vhodného kandidáta neměla.

Dzurinda postrádal soupeře, a proto když byla vybrána u veřejnosti populární bývalá ministryně práce Radičová, nesl to velmi nelibě, a i po volbách byl přesvědčen, že potenciál jeho strany SDKÚ-DS je zhruba 16 procent, ať ji vede kdokoli. Tento Dzurindův omyl však vedl k fatálnímu konci. Neshody, velké názorové rozdíly a Dzurindova ješitnost neumožnily vznik silného a akceschopného tandemu Radičová-Dzurinda.

Nezakotvenost a pomíjivost

Koaliční vláda Ivety Radičové nevydržela ani dva roky a otevřela cestu k opětovnému převzetí moci Robertu Ficovi a Smeru-SD. Dnes se SDKÚ-DS, která po roce 1998 vyvedla Slovensko z mezinárodní izolace, vrátila mu důvěru v zahraničí a přivedla ho do Evropské unie a NATO, pohybuje prakticky ve všech průzkumech pod dvěma procenty. Nezakotvenost ve společnosti a pomíjivost reformních politických subjektů je také slovenským svérázem a mementem pro příští generace.

Dvaapadesátiletý Fico je dnes bezkonkurenčně nejvýraznějším lídrem na slovenské politické scéně. Dokázal sestavit dvě vlády – první v letech 2006 až 2010 byla komplikovaná koalice Smer-SD, HZDS a SNS, druhá v období 2012 až 2016 jednobarevná Smeru-SD, v obou případech však s pevnou a pohodlnou většinovou podporou v parlamentu, což není na Slovensku od Mečiarových časů běžné.

Opozice nedokázala být podobně úspěšná jako Fico. Nevytvořila totiž soudržný subjekt, jenž by vládl celé čtyři roky, což je její stigma a další svéráz slovenské politické scény, a dvakrát po sobě se poslala do opozice. Poprvé v roce 2006, kdy po skandálech a permanentním hašteření tehdejší čtyřčlenné vládní koalice – SDKÚ-DS, Křesťanskodemokratické hnutí (KDH), Strana maďarskej koalície (SMK) a Aliancia nového občana (ANO) – z ní odešlo KDH, protože se domnívalo, že tím získá lepší pozici pro parlamentní volby.

Stručný a cynický slogan

Voliči, znechucení a unavení neustálými spory a konflikty vládních politiků, však tuto koalici odmítli nadále podporovat, čímž umožnili Ficovi poprvé sestavit vládu. Ani jeho značně nesourodá vládní koalice Smer-SD, SNS a HZDS se však kvůli temné minulosti v devadesátých letech nevyhnula skandálům, čímž znechucovala voliče, navzdory tomu vydržela celé volební období.

Rozzlobený občan-volič však poslal Fica v dalších volbách v roce 2010 opět do opozice a ještě jednou dal šanci někdejší reformátorské SDKÚ-DS nyní s Ivetou Radičovou v roli premiérky. Její účinkování ale stručně a cynicky vystihuje slogan „čím slušnější člověk v politice, tím slabší vláda“. Mezi SDKÚ-DS, KDH a stranou maďarské menšiny Most–Híd se totiž objevil neznámý a rizikový politický analfabet – nová liberální strana Sloboda a solidarita (SaS) v čele s Richardem Sulíkem.

Tato strana od začátku kolační vlády vyvolávala skandály a současně se štěpila na ještě podivnější menší části, což rychle – na podzim 2011 – koalici zničilo. Poslanci SaS a bývalé polistopadové Veřejnosti proti násilí společně s těmi Ficovými nevyslovili Radičové důvěru při hlasování o eurovalu.

Chybí protivník

Vládní koalice tedy Ficovi opět nabídla premiérské křeslo a v příštích čtyřech letech mu spílala z opozičních lavic – oficiálně kvůli špatnému vládnutí, fakticky však kvůli svému neúspěchu. Premiér Fico jí tento svéráz, který se nikde jinde na světě neobjevuje, rád připomíná slovy, že je slepencem ztroskotanců rozmnožujících se dělením a neschopných akce, natož vládnutí.

Fico má pravdu, což je z dlouhodobého hlediska špatná zpráva pro Slovensko. Navzdory tomu se v důsledku absence nabídky silné, stabilní a akceschopné vlády parlamentní volby 2016 v případě opozice týkají právě Fica. Chtěla by ho poslat do politického důchodu, přestože nemůže nabídnout ani stabilitu v příštích čtyřech letech, ani náhradu za něho. A jelikož s výjimkou SNS žádná opoziční strana nemá v úmyslu jít s Ficem do vlády, nemá toto opoziční úsilí politický obsah.

Opozice už dlouhou dobu plodí politiky s velkým egem, ale o to menším talentem, přičemž pro mnohé z nich je hlavním cílem přežít v parlamentu.Slovensko nemá politika (politiky), jenž by byl předsedovi Smeru-SD vážným protivníkem a kterého by musel respektovat a svou agendu vytvářet i s ohledem na něho. Podobná situace vládne ve Ficově straně, v níž sice je několik politických talentů, ale schopnosti výrazného lídra sjednocovat různé proudy a zájmy ve straně a navenek zdatného politického hráče nemá žádný z nich.

Proto dnes není klíčovou otázkou, zda z voleb vzejde jednobarevná, nebo koaliční vláda, ale kdo nastoupí po Ficovi. Jeho čas skončí v roce 2020 nebo těsně po něm. Na obzoru však nejsou klidná a harmonická léta. Turbulence v důsledku růstu nedůvěry uvnitř EU, válečných konfliktů s dopadem na evropské záležitosti, uprchlické krize i zvyšující se rozsah a počet bezpečnostních rizik budou vyžadovat obratné a talentované politiky se silným mandátem.

Mentální podobnost

U Roberta Fica lze kritizovat mnoho nešvarů, má daleko do ideálu, mentálně je podobný Vladimíru Mečiarovi a není sociálním demokratem, nýbrž populistou, jenž nabízí „okamžitá“ řešení, aniž by je měl strategicky promyšlená, současně je však na Slovensku jediným politikem schopným získat silný mandát a udržet své vlády na rozdíl od Mečiara v demokratických mantinelech.

Za Ficovy dnešní druhé vlády, kdy ho neomezoval koaliční partner, Slovensko neuskutečnilo žádné zásadní reformy k odpolitizování veřejné správy – například současný zákon o státní službě umožňuje politickou nominaci na jakýkoliv post, což vytváří prostor pro partajokracii, klientelismus a korupci. Pravdou ovšem je, že takto lze kritizovat i opoziční politiky, protože také jim tento stav vyhovoval.

Za Ficovy vlády však rostl HDP, nezaměstnanost klesla až na současných 10,4 procenta (evropský průměr), nezapočítáváme-li statisíce Slováků pracujících v zahraničí. Nejhorší vizitkou jeho vlády je školství a zdravotnictví, s čímž však nesouvisí současné protesty učitelů a zdravotních sester, protože vzhledem k jejich celkovému počtu byli protestující ve výrazné menšině. Šlo o politickou předvolební akci, jejímž cílem bylo udělat z premiéra Fica ještě většího ďábla – problémy těchto resortů by nedokázala vyřešit žádná vláda.

Drtivá převaha a dominance

V průběhu čtyř let Ficovy vlády lze u slovenského premiéra objevit jednu strategii – kupování si sociálně slabších různými opatřeními, od snížení DPH na vybrané potraviny až po cestování vlakem zadarmo pro studenty a důchodce. A tyto skupiny jsou jeho rukojmími vzhledem k budoucnosti – kdo se jim pokusí vzít Ficovy benefity, nebude moci počítat s jejich přízní ve volbách. Zatím však nikdo takový neexistuje, což je problém nejen pro Slovensko, ale i pro Fica samotného.

Fico se již jednou pokusil uniknout z únavného premiérského postu do pohodlnější a méně náročné role hlavy státu. V prezidentských volbách v roce 2014 ho však porazil outsider Andrej Kiska a Fico se musel potupně vrátit do premiérského postu. Proto by příliš nepřekvapilo, kdyby jej přenechal některému svému stranickému kolegovi a sám si vybral méně exponovaný post. Křeslo předsedy parlamentu bude i po volbách měkké. A to i v málo pravděpodobném případě, že by volební výsledek namíchal vícebarevný koktejl koaliční vlády.

Za současné situace si Fico uvědomuje svou drtivou převahu a dominanci, a proto ani nevypracoval volební program – pouze pět obecných tezí a dost. Žádný program však v jeho případě znamená jistotu úspěchu. Volič Smeru-SD programy nečte, nejdůležitější je pro něho silný, akceschopný a charismatický lídr, přičemž v politickém marketingu je slovenský premiér mistr.

Chybné hodnocení

Robert Fico poskytuje voličům pocit, že dokáže být osobně, kde je třeba. Využívá každou příležitost k veřejné prezentaci, což přináší body – záchranu několika mladých Slováků zadržených v Íránu kvůli podezření ze špionáže prezentoval jako výsledek svého úsilí, každou chvíli oznamuje příchod zahraničních investorů slibujících nová pracovní místa nebo podepisuje s jejich zástupci před televizními kamerami smlouvy, navštěvuje zaostalé regiony s vysokou nezaměstnaností, kde projevuje empatii i rozhodnost změnit nepříznivou situaci.

Když se loni začali valit do Evropy migranti, Fico okamžitě na tuto migrační vlnu zareagoval a varoval před riziky, jež jsou s ní spojená, čímž toto téma vzal jiným stranám ucházejícím se o stejně levné zboží.

Z postu premiéra má více možností, což využil k legislativním protiteroristickým opatřením, tvrdému odmítání uprchlických kvót a ke zdůrazňování, že nedovolí, aby na Slovensku vznikla velká muslimská komunita, jež by v budoucnu mohla působit problémy. Protiimigrační agenda se stala i hlavním tématem předvolební kampaně Smeru-SD – jejím billboardům dominuje slogan „Chráníme Slovensko“.

Kdo by si však myslel, že Fico je pouze mistrem politického marketingu, a nikdy se neřídí veřejným míněním, což mu často vytýkají média, mýlí se – i jeho vláda čelila korupčním a klientelistickým skandálům, které mu dělaly starosti, přičemž „nejslavnější“ možná byl nákup předraženého CT přístroje pro piešťanskou nemocnici.

Kauza Pavla Pašky

Média spekulovala a naznačovala, že v pozadí je předseda parlamentu Pavol Paška, po předsedovi Smeru-SD nejvlivnější člen strany, který ovládá celé východní Slovensko a současně dohlíží na byznys v lukrativním zdravotnictví a bez jehož požehnání se podle zpráv z kuloárů nemohly žádné obchody uskutečnit. Paška pohrozil trestními oznámeními, ale paradoxně jeho šéf Fico poskytl nepřímý důkaz, že náznaky médií nejsou vymyšlené.

Bývalý absolvent marxistické estetiky Paška byl najednou, aniž by byl uveden důvod, donucen odstoupit z postu předsedy Národní rady Slovenské republiky, vzdát se mandátu poslance a nechat se odsunout do slabého postu místopředsedy strany a – což je pro něho fatální – zmizet z volební kandidátky.

Sotva lze poskytnout silnější nepřímý důkaz, že Paška byl hlavou zdravotnického byznysu, a proto musel odejít, čímž přišel o politický vliv. Předseda Smeru-SD Fico mohl mít z piešťanské kauzy radost – „cétéčko“ mu pomohlo odstranit nepříjemného stranického protivníka, jímž nejen pro něho Pavol Paška byl.

Sulíkova hloupost

Šanci na parlamentní lavice má ve volbách 5. března podle průzkumů seriózních agentur, jako je Polis nebo Focus, sedm politických stran, přičemž s výjimkou Smeru-SD a Sietě podpora ani jedné z nich nepřesahuje deset procent. Tři subjekty – SaS, KDH a Obyčajní ľudia a nezávislé osobnosti (OĽaNO) – se pohybují u pěti procent nutných pro vstup do parlamentu, maximálně sedmi procent.

Statistická chyba bývá při nízkých číslech poměrně velká, což může potenciální voliče odradit – v důsledku obavy, aby jejich hlas nepropadl, jej raději dají straně, jež má Národní radu jistou. Platí to zejména pro voliče SaS, které průzkumy předvídají volební výsledek těsně nad pěti procenty hlasů. Na předvolebních mítincích voliči předsedovi SaS Richardu Sulíkovi často vyčítali odpovědnost za pád vlády Radičové a nástup Fica, a proto nemá morální právo ucházet se o poslanecký mandát.

Ten v následné panice učinil krok, jenž rovněž patří ke svérázům slovenské politiky – zveřejnil některé SMS s premiérkou Radičovou těsně před pádem její vlády v roce 2011, aby dokázal, že nenese žádnou vinu. Radičová zareagovala na tuto bezprecedentní politickou netaktnost slovy, že jde o účelový výběr komunikace bez kontextu. Sulík se nebude moci divit, když mu voliči jeho hloupost spočítají a neposunou ho do parlamentu.

Z vládní strany outsider

KDH, jež bylo na začátku devadesátých let silnou vládní stranou, ale nyní je outsiderem se šesti procenty, se také může obávat nejhoršího. Jeho voličské jádro se zmenšuje a nepomohla mu ani účast jeho lídrů v loňské kampani za referendum o rodině, jež požadovalo, aby na Slovensku nemohly páry stejného pohlaví uzavírat sňatky ani si osvojovat děti. Tím, že se KDH přidalo k diskriminaci menšiny, si u voličů nepolepšilo.

Nyní mu dobře neslouží ani katolická církev, jež se zapojila do předvolební kampaně a prostřednictvím Konference biskupů Slovenska požaduje, aby Slovensko odstoupilo od Istanbulské úmluvy Rady Evropy, jež její signatáře zavazuje chránit ženy před násilím a bojovat proti domácímu násilí. Tento skandální požadavek neposiluje přízeň KDH u mladých voličů, a protože staří vymírají, křesťanským demokratům hrozí kvůli politickému vetešnictví marginálnost, pokud ne rychlý zánik.

Výsledek voleb nemůže ovlivnit ani strana Most-Híd s potenciálními devíti procenty. Místo v parlamentě má téměř jisté a její předseda Béla Bugár, ostřílený veterán z československé polistopadové politiky, jenž vzal do strany i na kandidátku některé politiky SDKÚ-DS, si uvědomuje své možnosti i limity – víc od něho veřejnost ani neočekává.

Slovenská národní strana má po několika letech pauzy opět našlápnuto do parlamentu s potenciálními devíti procenty. Vede ji právník a advokát Andrej Danko, má výrazně nacionalisticko-paternalistický program a je považovaná za možného koaličního partnera Smeru-SD, pokud výsledek voleb odzvoní jednobarevné vládě.

Pouhá iluze

Bývalí voliči SDKÚ-DS vzhlížejí zejména ke straně Sieť v čele s exposlancem KDH Radoslavem Procházkou. Tento 44letý právník založil stranu Sieť loni, když ho povzbudila nečekaná podpora 21 procent voličů v prezidentských volbách, čímž se dostal na třetí místo za Andreje Kisku a Robertaa Fica. Sieť zatím nemá širší záběr, což omezuje její volební zisk na osm až šestnáct procent, pokud bude vát příznivý prozápadní vítr.

Procházka je opakem Fica – zasmušilý, přemýšlivý, neakční, akademicky povýšený introvert zahleděný více do sebe než do problémů jiných. Jeho pokusy o předstírání opačných postojů vyznívají křečovitě, o čemž svědčí i jeho billboardy, na nichž naslouchá lidem z různých sociálních a vzdělanostních prostředí, ale dívá se na ně spatra. Připomínají fotografie ze socialistických novin, na nichž okresní tajemník komunistické strany naslouchá tu dělníkům, tu inteligenci, aby ukázal svou lidovost.

Strana Sieť vyvolává naději, že změní slovenskou politickou mapu, ale je to jen iluze. Její předseda Procházka věří ve svou schopnost sestavit vládu – prohlásil, že si dokáže představit koalici se Smerem-SD, ale vzápětí, zřejmě poté, co ho varovali poradci, ji zavrhl. Tato nezakotvenost svědčí o jeho neujasněné vizi a strategii, a spíše je projevem nejistoty, kterou volič nemá rád a může Sieť ve volbách nepříjemně překvapit.

Matovičovy útoky

Přitom Sieť je jediná strana na Slovensku, která má v programu odpolitizování státní služby – zavedení profesionální státní služby od státního tajemníka až po obnovení úřadu pro státní službu, který v minulosti tehdejší premiér Dzurinda zrušil, protože se obával, že úředníci se státní definitivou nebudou sloužit vládní politické straně, tedy jemu. Státní služba je ale pro voliče, a to i bývalé SDKÚ-DS, příliš abstraktním pojmem.

Procházka projevil loni velkou politickou naivitu, když naletěl nejobskurnější postavě slovenské politiky – předsedovi strany OĽaNO Igoru Matovičovi. Ten si tajně nahrál rozhovor s Procházkou, v němž jako koňští handlíři domlouvali cenu za inzerci v Matovičových regionálních médiích, přičemž spekulovali, jak obejít berňák.

Matovičova strana bojuje s šesti procenty o přežití a i po čtyřech letech zůstává protestní, což potvrzují i Matovičovy útoky na Fica za vše, co udělá. Jedním z hlavních cílů v programu strany je radikální snížení počtu zaměstnanců veřejné správy, což je z Matovičova hlediska pochopitelné. Pracuje v ní totiž 27 procent slovenských zaměstnanců, přičemž s drtivou většinou jejich hlasů může počítat Robert Fico.

Dlouhá tradice

Novou slovenskou vládu nebude možné po parlamentních volbách sestavit bez Roberta Fica – úvahy o vládě bez něho jsou pouhou iluzí nebo dobrodružstvím menšinové vlády sebevrahů z opozice. Vítěz těchto voleb je jistý, ostatní budou mít větší, či menší problémy.

Slovenské svérázy mají dlouhou tradici, která sahá do minulých století, a prudké změny nenastanou ani v příštích čtyřech letech. Ty však rychle uplynou a Slovensko bude stát opět před otázkou, jak a s kým dál.

Bratislavská kavárna se domnívá, že Andrej Kiska by mohl po ukončení prezidentského mandátu vstoupit do politického ringu a zopakovat úspěch z druhého kola prezidentských voleb, v němž drtivě porazil Fica, čímž by konečně poslal předsedu Smeru-SD do politického důchodu. V důsledku Kiskova nedostatku politického talentu je to ale spíše svérázný pokus o slovenskou verzi Rychlých šípů než o smysluplnou politickou vizi pro Slovensko po roce 2020.