Téměř totální vítězství jako danajský dar a takřka absolutní porážka jako vykoupení. Tak lze jednou větou komentovat výsledky slovenských parlamentních voleb, které se konaly v sobotu 10. března. Strana Smer-Sociální demokracie (Smer-SD) levicového populisty Roberta Fica dosáhla drtivého vítězství, které jí však zakrátko přinese víc vrásek než radosti.
Poražené pravicové strany uronily slzičku s velkým úlevným výdechem: již vědí, kde je jejich místo. Předvolební plakát Slovenské demokratické a křesťanské unie-Demokratické strany (SDKU-DS), na němž ruka s kleštěmi váhá, zda přestřihnout červený symbolizující stranu Smer-SD nebo modrý drát (SDKU-DS), a textem Vy rozhodnete 10. března, to ukazoval správně: bouchlo to a rozmetalo naděje na slušný výsledek pravicových stran.
Trápení nad jejich osudem ve stínu Roberta Fica odpadá. V tomto volebním období budou živořit a po dalších volbách některá z nich s velkou mírou pravděpodobnosti zmizí ze scény – ty, které nezapustily kořeny dostatečně hluboko.
ČESKÁ POZICE se věnovala výsledku slovenských parlamentních voleb v těchto článcích:
- Slovenská volba: Nadpoloviční většina pro jedinou stranu – Smer
- Česká levice má nového hrdinu. Ale na Jánošíka Fica nemáte, přátelé.
Historie se nemusí opakovat
Lze vyslovit prognózu, že to čeká i vedení SDKU-DS někdejšího železničního výpravčího Mikuláše Dzurindy. Z jeho kdysi sebevědomé lokomotivy reforem je dnes dýchavičný motoráček na vedlejší koleji, a strojvůdce, jemuž došlo palivo důvěryhodnosti, čeká odevzdaně na odvoz do šrotu, v lepším případě do muzea dějin. Ve slovenském parlamentu bude pěti pravicovým trpaslíkům, z nichž ani jeden nezískal od voličů alespoň deset procent, dominovat rudá Sněhurka Fico s 83 poslanci.
Ve slovenském parlamentu bude pěti pravicovým trpaslíkům, z nichž ani jeden nezískal od voličů alespoň deset procent, dominovat rudá Sněhurka Fico s 83 poslanci
To tady ještě nebylo, aby jedna strana mohla postavit pohodlně jednobarevnou vládu, aniž by se obávala, že část své energie a pozornosti bude muset věnovat vrtochům, výtkám a požadavkům koaličních partnerů. Robert Fico nemusí brát ohledy na obskurní koaliční strany, jako bylo v jeho první vládě v období 2006 až 2010 Hnutí za demokratické Slovensko-Ľudová strana (HZDS-LS) Vladimíra Mečiara a Slovenská národní strana (SNS) Jána Sloty. Zároveň však nebude moci na nikoho svalovat vinu za chyby, omyly, přešlapy a různá darebáctví. Bude jen na něm, jak se svěřeným kapitálem naloží.
Historie se, jak vidíme dnes na Slovensku, nemusí zákonitě opakovat. Zcela nová situace, kdy jedna strana bude řídit poprvé sama zemi – a neděje se to v době totalitního mocenského systému, nýbrž v demokratickém prostředí, navíc v čase, kdy se světem prohání jedna krize za druhou –, někoho znervózňuje, jiného uklidňuje a v dalším pak vyvolává smíření a vyšší míru rezignace: ať za nás všechny problémy opět řeší vláda jedné strany.
Iritovaní voliči
Slovenští voliči odmítli pravicovou politiku, píše slovenský tisk. Není to však přesná formulace. Odmítli zejména styl, jímž pravice vládla, a neutuchající korupční skandály, aféry, spory a konflikty mezi koaličními partnery, kteří se často hádali i kvůli pitomostem a malichernostem. To ve vzájemné synergii mimořádně vyrušovalo obyvatele toužící po klidu, pokud ne po harmonii jako předpokladu kvalitního života.
Z téhož důvodu musel po volbách v roce 2010 odejít do opozice Robert Fico. Také jeho výbušné a skandální vládnutí s HZDS-LS a SNS iritovalo voliče do té míry, že šanci dostaly pravicové strany. Ty však výzvu voličů nepochopily a v krátkém čase všechny získané hlasy hloupě probendily. Kdyby slovenští komentátoři i voliči četli volební program strany Smer-SD, uviděli by snad příčiny i důsledky nynějšího stavu a výhled do budoucna jinak. Kdo jej četl, zejména část věnovanou hospodářské politice, a byl příčetný, mohl tuto stranu volit pouze omylem.
Slovenští voliči odmítli zejména styl, jímž pravice vládla, a neutuchající korupční skandály, aféry, spory a konflikty mezi koaličními partnery, kteří se často hádali i kvůli pitomostem a malichernostem
S výjimkou slibu, že vláda zvýší daň z hrubých příjmů fyzických osob nad 33 tisíc eur ročně z nynějších 19 na 25 procent i právnických osob na 22 procent s daňovým základem nad 30 milionů eur ročně, neobsahuje volební program téměř žádná konkrétní čísla, jen obecná opatření nebo vágně formulované záměry ve formě floskulí a frází, jako je „rozvoj, stabilita, podpora“. O způsobu, jak snížit nezaměstnanost, žádné konkrétní představy nebo návrhy nenajdeme, a to jde o program levicové strany, v němž by to mělo mít výsadní postavení.
Ficův populismus
Je třeba poznamenat, že uvedené daňové změny nepřinesou státní pokladně prakticky žádný efekt. Týkají se totiž poměrně malé skupiny osob a podniků, které se navíc budou schopné při svých příjmech pružně přesunout mimo slovenské území, a tím i dosah daňového úřadu. Druhou možností je hledání temných uliček, kudy výdělky vyvézt z jeho dohledu.
Pokud má Smer-SD v úmyslu přivést Slovensko k prosperitě, jak uvádí ve svém programu, předpokládá to zvýšení počtu „milionářů“, na které se budou progresivní daně vztahovat. Tím se však bude vládní strana připravovat o podporu širší vrstvy solventnějších Slováků a nutit je buď nevydělávat příliš, anebo rovněž podle možností unikat do méně agresivního zahraničí.
Populismu se tedy Robert Fico nezpronevěřuje ani dnes. V tomto ohledu je i jeho pověstná závist v kombinaci se zálibou v luxusu nadřazena střízlivému rozumu a velí každému pozorovateli zůstat ve střehu. I proto, že vítěz voleb již ohlásil návrat k PPP projektům například při výstavbě dálnic nebo v energetice. Předchozí vláda Ivety Radičové tento typ projektů financovaných soukromou a veřejnou sférou odmítla jako mnohanásobně dražší a dala přednost využívání evropských fondů v kombinaci s domácími zdroji.
Nekonzistentní volební program
Již nyní je proto zřejmé, že volební program není konzistentní s mnoha Ficovými záměry. A rovněž z něj vyplývá, že s klientelismem jako s jednou z forem nezákonného obohacování se Ficova vláda nerozchází, jen jej dostává pod kontrolu jedné strany. Ani tvrzení o šetření nelze brát vážně, šetřit budou muset občané. Vláda se k tomu rozhodně nechystá, což činí z volebního programu Smeru-SD špatný bonmot.
Populismu se Robert Fico nezpronevěřuje ani dnes. V tomto ohledu je i jeho pověstná závist v kombinaci se zálibou v luxusu nadřazena střízlivému rozumu.Za snižování nynějšího státního dluhu na úrovni 44 procent HDP, dodržování fiskální smlouvy Evropské unie i slovenského ústavního zákona o rozpočtové odpovědnosti a za minimálně nezvyšování současné téměř čtrnáctiprocentní nezaměstnanosti bude odpovídat šéf levicové vlády. Populismus musí v tomto ohledu stranou, což nepochybně ví i Robert Fico. Proto svolává ke kulatému stolu všechny, kdo na Slovensku nějakým způsobem hovoří do řízení společnosti – politické strany, odbory a církve.
Zda to bude fungovat, lze již nyní pochybovat. Odbory udělají, co jim Fico řekne, protože to jsou jeho lidé, církve nemají mimo kostely téměř žádný vliv. Tím se z Ficova kulatého stolu stává spíš pokus o alibi než o celospolečenskou diskusi.
Pravicové strany mu stěží pomůžou. Jejich pohled je zásadně odlišný a jsou na okraji vlivu. Zatímco se bude Fico sám trápit, pravice může využít čas k rekonvalescenci a revitalizaci. Jejím klíčovým problémem je, že nemá lídra, jenž by se za čtyři roky mohl stát silným vyzyvatelem a adekvátním soupeřem Fica.
Pravici chybí vůdce
SDKU-DS je na prvním místě. Její předseda Dzurinda totiž u voličů opět prohrál – v jejich kroužkování skončil až třetí. Při hledání nového silného předsedy SDKU-DS však má strana problém. Její místopředsedkyně Lucia Žitňanská je spíš spolehlivou byrokratkou než vizionářskou vůdkyní, a už vůbec nesplňuje požadavky na vůdce pravicové opozice s jasnou vůlí ji sjednotit a podřídit si ji.
V tomto směru nevzbuzuje důvěru ani předseda Křesťanskodemokratického hnutí (KDH) Ján Figeľ považovaný za nepříliš výrazného a hodného a pověstný svou nekonfliktností. Slovenský volič si však žádá a očekává osobnost, jež se dovede se soupeři i tvrdě poprat. Figeľova strana sice získala z pravicových subjektů nejvíc hlasů (téměř devět procent), ale jeho samotného v kroužkování porazila dvojka na kandidátce, dosluhující ministr vnitra Daniel Lipšic, byť jen přibližně o sto hlasů.
Problémem slovenské pravice je, že nemá lídra, jenž by se za čtyři roky mohl stát silným vyzyvatelem a adekvátním soupeřem Fica
Strana Sloboda a solidarita (SaS) Richarda Sulíka je v důsledku skandálů svého předsedy značně hendikepovaná a ten navíc dává přednost ironii před rozdáváním úderů. Zbývá Igor Matovič, jehož strana Obyčejní lidé – nezávislé osobnosti skončila těsně za KDH. Matovič nejde pro ránu daleko, čehož důkazem je i rvačka v parlamentu s poslancem za SNS. To je však asi tak všechno, čím se vyznačuje. Není sjednotitelem, natož nositelem srozumitelného a konzistentního programu. Jeho krédem je škodit každému, kdo je u moci. A do vlády nemá v úmyslu vstoupit za žádné konstelace. Svou roli vnímá jako strážce veřejného pořádku a morálky, jenž tepe korupci a jiné nešvary, což je málo na vyšší ambice.
Dvě jistoty
V příštích letech zůstanou na Slovensku dvě jistoty:
- První je, že citelně ubude korupčních skandálů. Všude totiž budou sedět lidé Smeru-SD, a proto nebude existovat kontrola koaličních stran, jak tomu bylo v první vládě Roberta Fica, kdy byly resorty obsazované zástupci dvou nebo tří vládních stran.
- Druhou je, že se nepřestane krást. Jen to nebude stejně vidět jako za Ficovy první vlády nebo za nynější odcházející pravicové.
