Sobotka se o Albert zajímat nemá. Ale...

DEBATA JANA MACHÁČKA Komentátor Lidových novin Jan Macháček se každý týden ptá českých ekonomů, pedagogů a analytiků, co soudí o aktuálních a žhavých tématech ze světa ekonomiky a financí. objednat zasílání e-mailem

Premiér Bohuslav Sobotka jednal s nizozemským velvyslancem o mzdách prodavaček a prodavačů v prodejnách Albert, které jsou součástí nizozemského řetězce Ahold. Máme takovou iniciativu vítat? Je prospěšná, normální, efektivní? Přísluší něco takového premiérovi či obecně politikovi? Může se premiér něčeho domoci, nemá-li k dispozici sankci? A může být takovou sankční hrozbou sektorová daň pro velké prodejny? Tu zavedlo Polsko. Nebo může pomoci jen nízká nezaměstnanost, která bude tlačit mzdy přirozeně nahoru? Neviditelná ruka trhu prodavačkám v Albertu nepomáhá? Proč?

Martin Kupka, hlavní ekonom ČSOB

Bohulibá snaha

Chápeme-li pojem normální ve smyslu nevýjimečný, pak premiérovo jednání s velvyslancem o mzdách zaměstnanců řetězce vlastněného diplomatovými krajany normální není. Dosadíme-li si však za slovo normální většinově schvalované chování – je normální čistit si zuby, je normální nekrást atp. – Sobotkova intervence normální je. Dochází-li ve společnosti podle názoru mnoha občanů dlouhodobě k závažnému porušování dobrých mravů, mělo by být ambicí ministerského předsedy zasadit se v rámci možností o nápravu.

Spekulovat na základě premiérova setkání s velvyslancem o možnosti zavedení sankcí pro maloobchodní řetězce nebo o sektorové dani je neopodstatněné. Za prvé proto, že se v tomto případě jedná o problém jen jednoho zástupce oboru. Za druhé proto, že se Bohuslav Sobotka evidentně snažil už předem obrousit podezření z politického nátlaku, a tudíž při informační výměně volil komunikaci oklikou – přes diplomatické zastoupení.

Nejpozoruhodnější na celé události zůstává její ekonomický aspekt. Proč se některé u nás působící maloobchodní řetězce dokážou chovat ke svým zaměstnancům znatelně lépe než jiné? Proč mohou být některé managementy řetězců při komunikaci s odbory vstřícnější než jiné? A proč zaměstnanci těch řetězců, kde jsou nejméně oceňováni, nezůstanou doma, případně se nevydají hledat práci jinam? Není to proto, že většina z nich naléhavě potřebuje každou, byť mizernou výplatu a na hledání lepšího uplatnění nemá kapacitu? Pokud je tomu skutečně tak, snahu premiéra Sobotky nejhůře placeným zaměstnancům a jejich rodinám trochu přilepšit, a předejít tak jejich pádu do sociálních záchranných sítí, shledávám jako velmi bohulibou.

Jan Libich, VŠB-TU Ostrava & La Trobe University, Melbourne

Lepší pravidla pro všechny, ne zákulisní dohody pro vyvolené

Vrcholový politik rozhodně nemá jednat s velvyslancem jiného státu, odboráři, Tomášem Baťou či Trautenberkem o mzdách v konkrétní firmě. Pokud tedy nechceme přijmout model kapitalismu, který „funguje“ v nejchudších zemích světa, dále například v Rusku a pravděpodobně i v nových Spojených státech Donalda Trumpa.

Vrcholový politik má za úkol nastavit legislativu a pravidla tak, aby platila pro všechny stejně. Uchylování se k arbitrárním zákulisním dohodám s konkrétními firmami na základě kamarádšoftů či donucovacích taktik rozhodně není cesta k prosperující společnosti. Stejně jako za ně lobbovat u zástupců jiného státu.

Kapitalismus zákulisních dohod

Harvardský profesor Larry Summers popisuje ve svém článku ve Washington Post rozdíly mezi dvěma typy ekonomik: „kapitalismus podle pravidel“ a „kapitalismus zákulisních dohod“. V článku rozebírá Trumpovu zákulisní dohodu s firmou Carrier, podle níž firma nepřesune necelých 1000 pracovních míst do Mexika. A vysvětluje, proč může být z dlouhodobého hlediska velmi škodlivá (pomineme-li fakt, že je svým rozsahem zanedbatelná, protože v USA ztratí každý den práci asi 75 tisíc pracovníků a přibližně stejný počet si ji zase najde).

Kromě jiných důvodů (například že na to v konečném důsledku doplatí ostatní občané) mohou takové arbitrární politické kroky vést podle Summerse ke společnosti prostoupené korupcí, ve které „daňoví úředníci používají svou libovůli při vyměřování daní jednotlivých firem. Společnosti a vlády kupují od svých přátel, nikoli podle nejnižší ceny. Regulátoři zneužívají svou moc. Státní monopol na použití síly je užíván k obohacení a uspokojení touhy těch, kteří řídí aparát státu.“

Domnívám se, že po minulých zkušenostech by česká společnost tímto směrem jít neměla. Premiére Sobotko, potřebujeme od vás lepší pravidla pro všechny, ne zákulisní dohody pro vyvolené.

Jan Drahokoupil, Evropský odborový institut (ETUI) a Mannheimská univerzita

Pozitivní symbolické gesto

Aktivita Bohuslava Sobotky je pozitivním symbolickým gestem. Svým angažmá v kolektivním vyjednávání ve firmě Ahold podpořil snahu odborů zvednout celkovou nízkou mzdovou úroveň. Zvýšení mezd v maloobchodu by pomohlo poměrně početné skupině velice špatně placených zaměstnanců, kterou problém nízké mzdové hladiny tíží nejvíce. Redistribuce ve prospěch této nízkopříjmové skupiny by znamenala efektivní ekonomický stimul. Zvýšení podílu mezd na přidané hodnotě by navíc omezilo vysokou míru odlivu zisků, která charakterizuje nejen maloobchod.

Sobotkova symbolické podpora je důležitá, ale rolí premiéra nemůže být vyjednávat mzdy ve vybraných firmách. Nakonec to musí být na zaměstnancích, aby si lepší mzdy vyjednali sami. Vláda však může vytvořit podmínky, které posílí postavení pracovníků, a to nejen ve firmě Ahold. Při určování výše mezd hraje – vedle nabídky a poptávky na trhu práce – zásadní roli právě vyjednávací pozice pracovníků. Ta je u nás slabá i vzhledem k politické pasivitě zaměstnanců. Sobotkovu iniciativu proto oceňme, v moci předsedy vlády je však daleko více než dělat symbolická gesta. Pozici zaměstnanců by pomohlo hlavně zlepšení legislativního rámce pro kolektivní vyjednávání, a to i na sektorové úrovni. Kolektivní smlouvy vyššího řádu v Česku hrají jen malou roli a stát je v této oblasti bohužel naprosto pasivní. Tudy by mohla vést cesta k vyšším mzdám nejen v maloobchodu.

Sektorová daň by mohla hrát svou roli, ale ne primárně jako vyjednávací klacek předsedy vlády. Systémově by mohla kompenzovat selhání v oblasti regulace tržní síly. Jak ukázala analýza odlivů zisků vypracovaná úřadem vlády, maloobchod patří mezi sektory s nejvyšším objemem odlivu zisků a malou mírou reinvestic. Pokud toto reflektuje neúměrné výnosy z dolování oligopolní renty, sektorová daň by byla relevantní odpovědí.

Dušan Tříska, Národohospodářská fakulta VŠE

Spoutaná neviditelná ruka trhu

Společným jmenovatelem dnešních nářků se zdá být úroveň mezd v soukromých firmách. Součástí debaty se ovšem stávají i vzájemně si odporujících teze ohledně u nás působících firem, které mají mít: (a) příliš velký zisk, (b) příliš nízkou cenovou marži a (c) nedostatek zaměstnanců. Některým se tak zdá, že neviditelná ruka trhu selhává, a zřejmě i proto vláda zahájila slovní intervence ve prospěch supermarketových prodavaček a autobusových řidičů. Sama vláda je při tom úkolována, aby napravila existující strukturu ekonomiky, která údajně udržuje naše podnikatele příliš daleko od konečných spotřebitelů, tj. v prostoru, ve kterém nelze dosáhnout vyšší produktivity práce.

U nás ve škole mi musí každý student u zkoušky doložit, že je-li trh alespoň trochu v pořádku, dlouhodobý zisk firem bude nulový a mzdy se budou rovnat peněžní hodnotě mezního produktu, jak se produktivitě práce říká v odborných kruzích. Opačně vzato, neplatí-li uvedené rovnice, trh nejspíš není v pořádku s tím, že poruchami trhu se rozumí nedokonalosti v konkurenčním prostředí.

Pokud by platila tato učebnicová pravda, pan premiér by měl docela určitě omezit své pohovory s velvyslanci a raději se věnovat Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže a dále pak i CzechInvestu, investičním pobídkám, zeleným naftám a v neposlední řadě i EU s jejími dotačními programy. Jinak řečeno, neviditelná ruka trhu by do uvedených problémů zasáhla docela ráda, jen kdyby jí to vláda trochu umožnila.

Miroslav Radiměřský, Mendelova univerzita v Brně

Nahraditelní pracovníci

Ekonomické zprávy jsou plné pozitivních informací o české nezaměstnanosti. Přirozeně bychom měli očekávat růst mezd, ale čekáme marně. Česká nezaměstnanost je záviděníhodná, mzdy ne. Na první pohled vzájemně si odporující výsledek však nemůžeme házet na trh. Trh dodává očekávatelné výsledky.

Mluvíme totiž o průměrné nezaměstnanosti, což je jako každý průměr zkreslující. Najdeme sektory, kde zaměstnanci nejsou, a naopak skupiny nezaměstnaných bez nabídek práce. Proto zprávy o klesající nezaměstnanosti prodavačkám a prodavačům nepomůžou.

Pro vyjednávání o mzdách není totiž důležitá náročnost práce, ale nahraditelnost pracovníka a samozřejmě situace na daném trhu. Problémem zaměstnanců v supermarketech je, že sice dělají často těžkou práci, ovšem jde o práci, do které je snadné zaučit nové zaměstnance. Pokladní s pětiletou praxi je sice rychlejší a efektivnější než někdo nový, ale ne o tolik, aby její odchod supermarket výrazně trápil.

Nabídka možné pracovní síly je tedy pro supermarkety široká. Ve velkých městech nemusí jít o problém, protože jsou zde i jiná pracovní místa. V bývalých okresních a obecně malých městech je to jiný příběh. Nezaměstnanost bývá vyšší a supermarket je často jediný větší zaměstnavatel. Pro místní a obyvatele z okolních vesnic často neexistuje jiná alternativa, což dále snižuje vyjednávací sílu. V takto nastavených podmínkách si můžeme být téměř jistí tím, že se nám výsledky volného trhu nemusejí líbit.

Limity premiéra

Premiér s daným problémem nic neudělá. Nejlepším řešení by bylo nabídnout zaměstnancům jiné možnosti zaměstnání, ale tento recept se bude lišit region od regionu a město od města. Centrální řešení by bylo z tohoto důvodu nepřesné. Špatným nápadem by také bylo dojednat nějaké jednorázové přidání. Problém by se shodil ze stolu, ale příčiny by zůstaly. Dříve nebo později by se vrátil.

Přesto je dobře, že se z českých nízkých mezd stane politické téma. Příčin je mnoho a jsou komplikované a komplexní. Čím dříve se o nich začne důkladně diskutovat, tím lépe.

Petr Zahradník, člen Evropského hospodářského a sociálního výboru, Brusel

Dvě okna do světnice pracovního trhu

Záležitost mezd jedné firmy by neměla být předmětem jednání na premiérské úrovni, pokud by ovšem nebyla vrcholkem velkého a nebezpečného ledovce. A ten by naopak na nejvyšší úrovni – a jako priorita hospodářské politiky – řešen být měl. Tímto ledovcem jsou podmínky na trhu práce v Evropské unii. Ten sice má být společný, avšak k homogenitě má na hony daleko. A celý problém souvisí i se snad až přílišným vlivem korporací se zahraničním kapitálem na parametry tuzemského ekonomického vývoje, a to včetně toho mzdového.

Rozhovor tuzemského premiéra s nizozemským velvyslancem tudíž primárně nebyl o mzdovém vyjednávání v tuzemské pobočce firmy Ahold. Byl o potřebě zvýšení našeho sebevědomí na evropském kolbišti, a to je jen dobře. Problém (tj. řádově nižší průměrná mzda v českých pobočkách této firmy oproti nizozemským či belgickým) je totiž pouze jedním z oken do podstatně větší světnice.

Dalším oknem je stále více sílící restrikce pro práci tuzemských pracovníků (rozumějme z celé množiny zemí střední a východní Evropy) na pracovních trzích vyspělých zemí EU. Začíná to sankcemi pro řidiče kamiónů přespávajících v kokpitech svých trucků, pokračuje to řemeslníky, stavebníky atd. Všichni tito lidé jsou nuceni pracovat za podmínek tamních trhů podle principu: „Stejná mzda za stejnou práci na stejném místě“. Na první pohled to zní korektně. Ovšem jen do té míry, pokud bychom chtěli tento princip spárovat s touhou vytvořit opravdu homogenní trh práce v rámci celé EU. Jinak se uzavíráme do 28 izolovaných národních trhů práce, na kterých silnější vyhrává.

Ona dvě okna do světnice pracovního trhu EU jasně naznačila, kdo je silnější. A hlas premiéra Sobotky pouze otevřel cestu, abychom se i my jednou zařadili mezi ty silnější. Proto jej přivítejme a očekávejme pokračování.