Nemohu uvažování o Josefu Topolovi a vzpomínání na něho začít jinak než připomenutím drobné příhody. O Vánocích posílal nám domů po řadu let přání. Většinou šlo o pohlednici s několika větami. Jednou přišla pohlednice s barevnou fotografií hradu Krakovce: když jsem text přání včetně data přečetl pozorně, zjistil jsem, že jde o pozdravení letní, napsané na Krakovci v červenci dva roky před danými Vánoci.
V tom zjištění jako bych najednou spatřil celého Josefa Topola a jeho vztah k času. Je přece nakonec jedno, v kterém roce se co stane, čas s tím stejně po letech naloží po svém. Aktualita, časovost je důležitá z hlediska lidského života, měřeno literárním dílem je nejen nepodstatná, ale jde přímo proti jeho smyslu a místu ve světě.
Příhoda druhá, již mi vyprávěl Josef Topol sám: 21. srpna 1968 strávil celý den ve studovně Památníku národního písemnictví, kde excerpoval fakta z rozsáhlé literární pozůstalosti básníka, učitele a důstojníka Matěje Miloty Zdirada Poláka (1788–1865). Tou pozůstalostí se zabýval dlouhé měsíce, chtěl o Polákovi napsat rozsáhlý esej, což nakonec neučinil.
Věrnost a solidarita
Měl jsem možnost obsáhlou složku Topolových polákovských výpisků prostudovat – jde do zaznamenání fascinujících mikrodetailů o Polákově rodu, místech působení, životopisných peripetiích a obsahuje i stovky vypsaných Polákových veršů. Zdá se mi, že tyto dvě drobné příhody říkají mnoho o Topolově vztahu k času a k poslání literatury – či umění vůbec – ve světě. Polákovo dílo, více než sto let uzavřené, ve své kráse v danou chvíli prostě bylo tu, trvalo a překonávalo její děsivou hrůznost.
Podle Josefa Topola ho vedla k podpisu pod prohlášení Dva tisíce slov v roce 1968 či pod Chartu 77 věrnost přátelům a solidarita s nimi |
Josef Topol přitom vůbec nebyl člověk, který by z naléhavé časovosti utíkal do příslovečné „věže ze slonoviny“ a nezajímal by se, co se kolem něho děje. Podpis pod prohlášením Dva tisíce slov v roce 1968 či pod Chartu 77 byly pro něho natolik samozřejmé, jako že dýchal. To, co ho k těmto činům vedlo, byla podle jeho vlastních slov věrnost přátelům a solidarita s nimi.
Vyprávěl mi, jak Chartu 77 podepsal. Před koncem roku 1976 u něho v Thunovské ulici na Malé Straně zazvonil Václav Havel, jeho divadelní přítel, blízký kamarád od poloviny padesátých let. Josef Topol se na nic neptal, Chartu mu podepsal hned v domovních dveřích, ani ji nečetl, kamarádovi důvěřoval, přišlo mu to zcela samozřejmé. A Václav Havel běžel dál.
Vždy jiný
Poznal jsem Josefa Topola v devadesátých letech jako člověka mužného, neobyčejně vlídného, kontemplativního, jenž nestojí o veřejnou pozornost, ale pomalu a sám se noří z času „chronos“ do času „kairos“. Každé slovo, které napsal, i ve svých dopisech, kladl na papír pomalu, s velkou rozvahou, byl pravým opakem publicisty.
Nedovedu si představit, že by měl počítač a psal na něm. Divadelní hry a básně psal rukou a poté pečlivě přepisoval na psacím stroji. Prostředí, jež ho obklopovalo – dům, nábytek, předměty v bytě – pamatovalo dlouhá staletí. I Věra Linhartová, jíž při jejích příjezdech z Paříže do Prahy poskytoval ve svém domě ubytování a s níž mne u sebe jednou seznámil, jako by v sobě měla podobný vztah k času, v tom si zcela rozuměli.
V literatuře je Josef Topol vždy zcela jiný než jeho s novými myšlenkovými proudy spjatí generační druzi |
Rodem, dětstvím, mládím, celoživotními návraty byl venkovan, rodák z Poříčí nad Sázavou. Vzpomínky jeho přátel z doby před odchodem do Prahy v polovině padesátých let, zejména spolužáků z benešovského gymnázia, ukáží, budou-li napsány, mnoho o zrodu jeho osobnosti, básnické i lidské.
Právě tehdy, před příchodem do Prahy, hledá svůj básnický hlas, hraje ochotnické divadlo, a už tehdy se vnitřně opírá o českou básnickou a dramatickou tradici 19. století, zcela mimoběžně s modernou a jejími literárními projevy. Je zajímavé, že později najde cestu k osobnímu přátelství s mnoha výrazně moderními výtvarníky a porozumí jejich dílu. V literatuře však bude vždy zcela jiný než jeho s novými myšlenkovými proudy spjatí generační druzi.
Divadelní hry
Jeho dramatické dílo lze dnes vedle dvou prvních her (Půlnoční vítr, Jejich den) nalézt a přečíst ve dvou souborných svazcích (Josef Topol a Divadlo za branou a Sbohem Sokrate, Stěhování duší, Hlasy ptáků), dílo básnické je shrnuto též do dvou svazků (Jitřní flétna, Básně), eseje, články a rozhovory obsahuje svazek O čem básník ví, vydaný v loňském roce. Řada překladů dramatických děl – z nichž k nejvýznamnějším patří překlady her Shakespearových – zůstává dosud rozptýlena v často dnes již jen obtížně dostupných edicích.
Topolovy divadelní hry zásadním způsobem ovlivnily českou kulturu šedesátých let |
Nechci a nemohu na tomto místě Topolovo dramatické, básnické a esejistické dílo hodnotit, vřazovat do dějin českého divadla a literatury. Jedno je nepochybné: jeho divadelní hry zásadním způsobem ovlivnily českou kulturu šedesátých let, ve spojení s dramaturgií Karla Krause a režií Otomara Krejči se staly přímo synonymem jejího bohatství a rozmanitosti, tak krutě po roce 1970 ukončené nastupující normalizací.
Nevím, zda se lze dnes vrátit k živým a přesvědčivým inscenacím Topolových her, jak o tom uvažují či se přou naši divadelníci. Možná je opravdu dnešní životní tempo tak hektické a veřejný jazyk tak zbanalizovaný, že živý návrat k nim již možný není, alespoň v tuto chvíli.
Vím však, že v jeho poezii a esejích spočinout možno je, lze se spolu s ním a jeho slovy nořit do času, který má jiná pravidla, jiné tempo a jiný smysl než ty, které běžně měříme hodinkami.
