Věda může pomáhat, aby se děti narodily. Ale je i zabíjet.

V otázce moderních způsobů regulace ženské plodnosti má filozof Jan Sokol jasno: věda to prostě umí. Podle něho je však někdy takové konstatování výrazem bezmoci: „Jak to chcete zakázat? Obzvlášť v tak jednoduchém případě, jako je pilulka – žena si zajede někam, kde je praxí, když bude chtít. Zákaz jen provokuje, vybízí k překročení, podporuje demonstrativní šaškárny.“

ČESKÁ POZICE: Nedávno se na německých webech rozhořčovali lékaři i mnozí další, že 65letá Annegret Raunigková porodila čtyřčata. Rozhořčuje to i vás?

SOKOL: Samo o sobě ne. Problém je, co si s nimi počne, a o co si počnou ty děti. Není to jen tak, protože za nějakých deset let už bude mít dost problémů postarat se o ně.

ČESKÁ POZICE: Třeba Picasso měl dceru Palomu v nějakých 70 letech. Proč nás to nerozhořčuje?

SOKOL: Picassovi sice bylo 70 let, ale matce jistě ne.

ČESKÁ POZICE: Z hlediska vašeho argumentu – za nějakých deset let se německá matka o čtyřčata těžko bude moci starat – je to ale totéž.

SOKOL: Trochu v tom rozdíl je. Nárok na matku v prvních pěti až deseti letech je mnohem větší. Zatímco se musí pořád starat, otec koneckonců může jezdit po výstavách. Dítě je obzvlášť pro matku dlouhodobé břemeno, nic nekončí porodem, naopak jím odpovědnost teprve začíná. Proto ono rozhodnutí německé matky není zrovna nejrozumnější.

ČESKÁ POZICE: Není-li nejrozumnější, mělo by to být zakázané?

SOKOL: Zákazy v této sféře obecně nejsou to pravé. Jaká by měla být sankce?

ČESKÁ POZICE: Zákon to ale často říká. Třeba právě v Německu by 65letá matka nemohla počít umělým oplodněním dítě. Raunigková byla uměle oplodněna v zahraničí.

SOKOL: Budiž, ale sám uznáte, že není příliš složité takový zákon obejít, když má nějaké ty peníze, stačí nasednout do letadla a zaletět si někam a šmitec. Navíc – a na to nezapomínejme – ten případ je vlastně show. Matka tím možná chtěla říct něco jako „koukejte, já vám ukážu“!

ČESKÁ POZICE: Pokud nejsou dobrou cestou zákazy, kudy byste vedl hranici, která by měla být v regulaci ženské plodnosti nepřekročitelná?

SOKOL: Věda může pomáhat dvěma věcem: za prvé k tomu, aby se děti narodily, na druhé straně je může zabíjet. Tahle hranice je poměrně jednoduchá.

ČESKÁ POZICE: Tedy co se netýká potratů, by se nemělo zakazovat, ale jít třeba cestou osvěty, výchovy?

SOKOL: Víceméně ano. Ale ještě jednou bych zdůraznil: neomezujme celou věc na početí a porod; dítě také potřebuje péči. Člověk by čekal, že lidé budou mít rozum – i bez zákazů.

ČESKÁ POZICE: Tím ale připouštíte, že pokud někdo nemůže mít od přírody dítě…

SOKOL: Co to je od přírody? Lidé si od nepaměti zvykli přírodu ohýbat; jen jsme teď v tom díky vědě poněkud dále.

ČESKÁ POZICE: Věda dnes dovoluje leccos. Třeba pár gayů může s pomocí surogátní matky mít dítě, pár lesbiček metodou in vitro fertilizace také, 65letá žena může být uměle oplodněna.

SOKOL: Jistě, nicméně homosexuální páry jsou také trochu show, tak významné to není, přehání se to. Nelze předpokládat, že by se nějak hromadně hrnuly za dětmi tímto způsobem. A koneckonců – a proč si myslet opak? – i ta 65letá matka může o čtyřčata pečovat s láskou a něhou.

ČESKÁ POZICE: Jsou etickým problémem surogátní, tedy „náhradní“ matky, které odnosí dítě někomu jinému a po porodu mu ho předají?

SOKOL: Těžko říct. Kojné, obzvlášť ve vyšších vrstvách, byly odjakživa. Děti své matky často ani neviděly. V královských rodinách šlo o běžnou věc. Takže nakonec vlastně proč ne, i surogátní matky.

ČESKÁ POZICE: Žijeme sice v sekulární společnosti, v níž křesťanství už není dominantní, ale neměli bychom se k jeho základům vracet? To, o čem mluvíme, by pak naráželo na zábrany.

SOKOL: My se fakticky vrátit nemůžeme. Návrat je iluze. My ty věci prostě díky vědě umíme udělat. Dokud jsme to neuměli, nebyl problém. Nemůžeme teď to, co víme, obcházet, umlčet.

ČESKÁ POZICE: Nestává se ve světě vědy z dítěte komodita? Dítě díky ní může mít kdokoli, kdo se pro ně rozhodne, a kdykoli. Prostě přijde a řekne: „Milý státe, mám nárok na dítě, zařiď to! Věda to přece umožňuje. Proč nemůžu mít dítě já, když ho zařídíš neplodnému páru?“

SOKOL: Nárokem bych to v žádném případě nenazýval. Je otázka, co hradit a co nehradit z pojištění. Ale, a to máte pravdu, takovému typu přeměny nelze zabránit. Komodizace je součástí toho, jakým způsobem si člověk bere věci do ruky. A věci, o kterých tu mluvíme, už vzít umí. Takže se to přirozeně nabízí. Co ale s tím?

ČESKÁ POZICE: Dnes je možné i to, aby pár přišel do spermobanky a vybral si anonymního dárce spermatu podle jeho vzdělání, zájmů, dokonce i dle rukopisu. Trochu jako v obchodě.

SOKOL: Takový pár pak může být nemile překvapený – jsou tu ještě recesivní geny, epigenetické jevy a tak dále… (smích) Ale jde to, to je jasné. Nezveličoval bych ale význam takových případů, normální lidi to ještě, zaplaťpánbůh, nedělají.

ČESKÁ POZICE: Co budeme dělat, až věda umožní, aby pár přišel na kliniku a nadiktoval si, že chce, aby jejich dítě mělo IQ 150 a bylo krásné? I tehdy budeme říkat, že to věda umožňuje?

SOKOL: Já na to moc nevěřím. Je to hodně naivní představa. Soudní genetici vám nic takového neřeknou. Víme, že třeba jednovaječní sourozenci mají mnoho společného, ale vůbec to neznamená, že jsou stejní. Představa, že najdeme gen, který třeba dělá byť i jen barvu vlasů, či očí, neplatí. Nevěřím, že lze člověka naprogramovat, pojmout jako projekt. Naopak věřím, že pokud vynecháme show, lidé mají rozum a chápou, že dítě je radost, ale také závazek.

ČESKÁ POZICE: Proč argumentujete právem dítěte? Často je slyšet: oni se mu budou spolužáci smát, že je vychováván gayi, nebo že je v pubertě, ale jeho matce je osmdesát! Bude tím trpět! Vždyť to dítě nemá alternativu: buď bude tou 65letou ženou zplozeno, nebo nebude vůbec.

SOKOL: (smích) I to už je dnes zpochybněno. Slyšel jste o případu, už je to pár let, jak si postižený Francouz stěžoval na rodiče? Dokonce to snad i nějak vyhrál – mám pocit, že minimálně v první instanci. Žaloval je za to, že ho přivedli na svět. Pak se v tom vyznejte…

ČESKÁ POZICE: Ti rodiče by tomu „odpomohli“ třeba potratovou pilulkou, v Česku zhruba rok starou novinkou, jež se však Francii používá už dost dlouho.

SOKOL: Tady už mě to ale vadí. Tady totiž ta komodizace, o které mluvíte, je dovedena do extrému. Když to trochu přeženu, směřuje to k tomu, že mám v šupleti pilulku a konec. Stačí si ji koupit. Potrat byl vždy nepříjemná věc, a to že jej zjednodušíme do jedné pilulky, je projevem mimořádného zhrubnutí ve vztahu k životu.

ČESKÁ POZICE: Možná pokud potrat, pak musí bolet, musí být nepříjemný.

SOKOL: Mělo by být patrné, jak vážná věc to je. S pilulkou to skoro vypadá, jako by stačilo otočit knoflíkem a nechtěná věc je pryč. Jenže je to živá bytost, budoucí člověk.

ČESKÁ POZICE: U zubaře také chcete, aby trhání bylo co nejméně bolestné.

SOKOL: Jistě, jenže děti nejsou zuby. Jde o lidský život, to je jiná.

ČESKÁ POZICE: Jako by se z potratu pilulkou přestal dělat „problém“.

SOKOL: Ano. Prostě si vykloktám.

ČESKÁ POZICE: Podle vás věda umožňuje různé formy zplození. V tomto případě měníte postoj – věda přece umožňuje také potratovou pilulku.

SOKOL: Jistě. Ono je to ale někdy výraz bezmoci. Jak to chcete zakázat? Obzvlášť v tak jednoduchém případě, jako je pilulka – žena si zajede někam, kde je praxí, když bude chtít. Zákaz jen provokuje, vybízí k překročení, podporuje demonstrativní šaškárny.

Ale obecně: parlament nemůže rozhodnout, zde se něco bude, nebo nebude dělat. Může jen rozhodnout, že se za to někdo zavře. A je velká otázka, jestli jít touto cestou v regulaci početí. Komu pomůžeme, když ženu, doktora – nebo třeba i otce – zavřeme? K potratům musím bohužel ještě říct, že církevní odsouzení antikoncepce nemohu přijmout. Dávat antikoncepci a potrat do jednoho pytle je omyl – antropologicky, medicínsky i lidsky.

ČESKÁ POZICE: Proč antropologicky?

SOKOL: Protože u člověka nikdy neplatilo, že by každý sexuální styk musel zplodit dítě. Sexualita měla pro člověka vždycky více funkcí vedle plození dětí. Jednou takovou funkcí je držet pár pohromadě, a to je dnes mnohem náročnější než dřív, když své udělal sociální tlak.

V zemědělské společnosti se jeden bez druhého neobešel. Ještě z dětství si pamatuju, že když se řeklo na vesnici „rozvod“, lidé se smáli – říkali: a kdo dá krávám? (smích) To přece nešlo! Jenže dnes to je jiné – a řekl bych, že význam sexuality pro udržení páru je ještě větší než to, že mají děti. Pokud se tohle nevidí, je to nepochopení lidské sexuality vůbec.

ČESKÁ POZICE: Proti surogátním matkám může být argument vykořisťování. Bohatá rodina si najde chudou ženu a ona jim „prodá“ svou dělohu. Proč si nepředstavit budoucí běžnou praxi tak, že „moderní“, finančně zajištěná žena si nebude chtít kazit postavu těhotenstvím, i když bude plodná?

SOKOL: Pro tu surogátní matku to ale je jediný způsob obživy. Dejme tomu, že ji hledá zoufale, třeba v Indii.

ČESKÁ POZICE: Měla by ji najít právě tady?

SOKOL: Když jí to zakážete, zemře hlady. Třeba ve Štětinových povídkách z Afghánistánu ženy posílají své dcery, aby si vydělávaly jako prostitutky, protože nevidí žádný jiný způsob, jak se uživit. A teď to můžete zakázat. Ti lidé pak ale budou buď krást, nechají se najmout k nějakým hrdlořezům, nebo umřou hlady. A to je ta stránka věci, která mě zajímá.

Komodizace, komodizace… No, a co? Všichni se komodizujeme. Když píšete do Lidových novin, také se komodizujete, nebo ne?

ČESKÁ POZICE: Takže kážeme morálku, ale směňujeme se za drobné?

SOKOL: Ano. Ale na tom prodávání se není nic hrozného, jde o normální stav lidské společnosti. Člověk je prostě – jako každý živočich – závislý.

ČESKÁ POZICE: Nemají být lidé oproštěni od jistých typů závislosti?

SOKOL: Jak se pak ale budou živit? Nejde o to oprostit se, jde o to se uživit. U těch surogátních matek, ale ještě víc u dárkyň vajíček, mi ale takový typ argumentace přijde jako velká moralistická hanebnost, když se řekne: to se musí zakázat, protože je to proti lidské důstojnosti! To, že ten člověk zemře hlady, není proti lidské důstojnosti? To je přece absurdní!

Teď vyšla v češtině pěkná knížka Michaela Sandela – to je slavný muž, harvardský profesor etiky – který v ní píše, co všechno by nemělo být za peníze. Jeho pohled je ale omezený, je to pohled střední třídy. První příklad, který uvádí, je, že si můžete zaplatit, abyste mohl předbíhat ve frontě na kolotoč. To je pro něho skandál. Že ale o dvě stě metrů dál žijí bezdomovci v metru a vybírají odpadky, to není skandál?

Podle mého je ale skandální právě toto vidění! Jak může být skandální předbíhat ve frontě, když není skandální, že bez peněz se nenajíte a nenajdete přístřeší? Toho člověka to asi ani nenapadne.

ČESKÁ POZICE: Pokud o tom budeme uvažovat takto, pak by ten samý člověk, který by mluvil o vykořisťování surogátní matky, začal mluvit o rozšiřování nůžek ve společnosti – jistý typ medicíny se stane výlučným vlastnictvím bohatých.

SOKOL: Samozřejmě. Ale je to pseudoproblém, protože totéž se týká chleba.

ČESKÁ POZICE: V naší společnosti si chleba může koupit každý.

SOKOL: V těch chudých nikoli. Mně nevadí nerovnost. Mně vadí životní podmínky těch nejchudších. To je problém. Tam, kde se začne mluvit o nerovnosti a „nůžkách“, tam je pokaždé v pozadí závist či něco takového. Anebo ideologie, která hraje na závist, že někdo má mercedes. No a co, ať má mercedes.

Že ve zdravotnictví někdy byla rovnost, je iluze. Ale to, že se ideálu rovnosti nesmíme vzdát, je jiná věc. To tam musí zůstat jako výčitka, i když to neumíme vyřešit. Ale že existují a budou existovat různé druhy „vylepšování těla“ pro bohaté? Musí nás to zajímat? Ať se tím ti doktoři živí, když chtějí.

A ještě je tu jiná věc: demografie. Demografický růst sice dnes není priorita, na světě je nás dost, ale společnost poškozuje, pokud si její část selektivně omezuje porodnost, když to jde díky vědě zařídit. Tu porodnost si totiž omezují ti, kteří by se o děti postarat mohli, a demografii pak zachraňují ti, kteří se o ně často moc postarat nemohou. Například imigranti a další.