Anglický spisovatel Gilbert Keith Chesterton popisuje ve své knize Napoleon z Notting Hillu oblíbenou britskou hru „ošiďte proroka“. Její princip je jednoduchý. Všichni prorokovi bedlivě naslouchají a považují si ho, aby hned poté, co zesne, ho s veškerými náležitými poctami pochovali a dále si vše dělali po svém – prorok neprorok.
- Představuje návrh euroenergetické politiky polského premiéra Donalda Tuska v jeho článku pro britský deník The Financial Times spíše vizi, nebo dílo proroka?
- Je možné tento návrh ošidit, nebo nutné následovat?
- Raison d’être článku spočívá v myšlence nutnosti vytvořit společnou energetickou politiku Evropské unie. Tato myšlenka je určitě správná, je ale uskutečnitelná?
Postupná změna pravidel
Vraťme se do doby podpisu Lisabonské smlouvy, jejímž posláním bylo (mimo jiné) rozdělit moc mezi Brusel a vlády členských zemí EU. Kompetence tvorby energetické politiky zůstala národním vládám. Zejména proto, že lokální energetičtí hráči byli nejen ekonomicky silní a významní, ale především úzce propojení s vládami.
V mnoha zemích bylo energetické podnikání pod kontrolou vlády – v řadě případů přímá státní akciová participace. Souběžně s tím existovaly odlišné preference, jaký typ energetiky rozvíjet. Smyslem byla ochrana domácí energetiky před konkurencí ostatních členských zemí EU.
Postupem času se pravidla hry poněkud měnila – největší změnou byla liberalizace trhu s energiemi, následovaná konceptem vytváření jednotné evropské přenosové soustavy a systémů propojených dálkových plynovodů. Lokální státní ochrana energetického trhu na národní úrovni se proto postupně rozpadala.
Národní energetické koncepty nadále nemohly reálně ovlivňovat energetický trh nad úroveň nezávazné predikce, proto se soustředily spíše na typy preferovaných energetických produkcí. Kvůli tomu dnes máme politiky jaderné, uhelné, zelené a kdovíjaké další.
Nepravděpodobný průnik názorů
Považuji za vysoce nepravděpodobné, že by mohl nastat výraznější evropský průnik názorů jednotlivých vlád na preferované energetické technologie. Centrální „bruselské“ omezování tudíž má spíše podobu závazných pravidel pro rozsah produkovaných emisí, cíle při stanovení energetických úspor a podíl obnovitelných zdrojů na celkové výrobě energie.
To je sice cesta k určitému druhu sjednocení, ale stejně dlouhá, jako jsou investiční cykly výstavby energetických zařízení a doba jejich životnosti (s výjimkami, jako je odklon některých členských zemí EU od jaderné energetiky). Shrnuto, pokud by si kdokoliv představoval evropskou energetickou politiku jako společný technologický a kapacitní úkol v oblasti všech typů využívaných energetických zdrojů, pak náleží mezi „proroky“, kteří budou ošizeni.
Jenomže polský premiér Tusk nenavrhuje žádnou „společnou evropskou energetickou politiku“, jak se jeho článek zhusta mylně interpretuje, ale soubor společných obranných kroků vůči Rusku, přesněji vůči jeho vyděračskému potenciálu obchodu se zemním plynem. Tento potenciál je (správně) shledáván v tom, že obchodní vztahy s Ruskem (ať již s Gazexportem či s Gazpromem) jsou uzavřeny na bilaterálních úrovních.
Tato politika divide et impera zatím docela fungovala. A přičtěte k tomu fakt, že vazby mezi představiteli ruského plynárenství a vedením všech hlavních importérů (SNAM, E.ON, GDF Suez a ÖMV) jsou tradičně úzké (důvody nebudu rozebírat, ale – jak známo – o peníze jde vždy až v první řadě), a tradiční afinitu německé vlády vůči ruskému plynárenství, a můžete si snadno představit rozpaky a neurčitá prohlášení k Tuskovu návrhu.
Volně přístupný ruský plyn
To bylo před ukrajinskou krizí. Dnes se zdá dostatečně zřejmé, že Kreml nemá žádné etické zábrany – o obchodních ani nemluvě. Navrhuje-li tedy premiér Tusk společný evropský přístup k nákupu ruského plynu, pak už to přestává být nežádoucí utopií, ale tématem k nepříliš dlouhému zamyšlení. Společný přístup Evropy by nutně představoval:
- vypovězení všech dlouhodobých kontraktů na dovoz ruského plynu a budoucí jejich zákaz;
- zrušení dosavadních předávacích stanic a jejich přesun na východní hranici EU;
- vytvoření „sdružených odběratelských regionů“, jejichž roční odběr plynu přesahuje 40 miliard metrů krychlových.
Tento návrh není nový; Evropská komise jej vytváří již nejméně tři roky. Nyní je však čas jej uskutečnit. (Navrhováno je třeba nákupní společenství Rakousko, Česko, Slovensko, Maďarsko a Polsko.)
V situaci, kdy je obchod s plynem v Evropě plně liberalizován, lze asi těžko definovat „centrálního evropského vyjednávače“. Stačí, bude-li ruský plyn na přemístěných předávacích stanicích volně přístupný evropským obchodníkům. Pokud by zde chtěl plyn nadále prodávat třeba Gazexport, musel by respektovat unijní legislativu, a v případě „nestandardního“ chování přijít o obchodní licenci.
Ano s otazníkem
Druhý návrh premiéra Tuska vychází z principů platných v NATO. Je-li některý členský stát napaden (v tomto případě, pokud mu Rusko zastaví dodávku plynu), budou fungovat záchranné mechanismy a plyn mu bude dodán odjinud. To je – zdá se – aktuální problém Estonska, Litvy a Lotyšska, jakkoliv je připravován terminál pro příjem LNG.
Tuto možnost zajišťuje evropský potrubní systém schopný přepravovat plyn oběma směry. Praktickým příkladem je nynější dohoda Ukrajiny a Slovenska využívající „neruský“ plynovod mezi hranicí a elektrárnou Vojany, jenž pokryje až 20 procent roční ukrajinské spotřeby plynu.
Třetím návrhem je rozvoj podzemního uskladňování plynu v nejvíce ohrožených členských zemích EU včetně pomoci finanční. Tento návrh, jakkoliv na první poslech zní rozumně, vyvolává nejvíce otázek. Členské země – snad s výjimkou baltských – mají dostatečnou kapacitu podzemních zásobníků. Příliš toho nevím o Bulharsku, ale Slovensko, Rumunsko, Maďarsko, Chorvatsko, Rakousko i Česko (tedy země „hned na ráně“) mají kapacitu podzemních zásobníků více než dostačující.
Nečlenská Ukrajina má uskladňovacích kapacit dost – jen kdyby se tam tolik nekradlo (informace, že se ze zásobníků „ztratilo“ 19 miliard metrů krychlových, což je třetina roční spotřeby země, znepokojuje). Je však třeba mít na paměti, že výstavba a provoz zásobníků plynu nepatří mezi nejlevnější plynárenské aktivity a vyžaduje specifické geologické poměry (ať jde o tradiční či kavernové zásobníky). Není to nic podobného plynojemu, na nějž jsme bývali v průmyslových oblastech zvyklí. Takže: ano, ale s otazníkem.
Potíž jménem Německo
Čtvrtý návrh premiéra Tuska je ryze polský. Evropská unie by svým členským zemím neměla klást překážky při využívání a těžbě uhlí a břidlicového plynu. Nevím o žádné evropské směrnici, která by tuto oblast nějak negativně upravovala. Vím však, že spotřeba uhlí je nepřímo vázána na emisní povolenky. Dnes jsou za hubičku – ale zítra?
Je-li to možné interpretovat jako snahu o dosažení evropského pardonu z emisních limitů, pak lze počítat s podporou naší (možná dočasně) i německou. Slezské a ostravské potíže však dnes nezpůsobily emisní limity, ale levné uhlí z USA. Tak uvidíme.
Předposlední návrh je spíše výzvou k prohloubení diverzifikace importu plynu pro Evropu. Faktem je, že v nejbližších letech bude na evropském pobřeží uvedeno do provozu více než 50 příjmových terminálů pro LNG, jejichž celková kapacita několikanásobně převyšuje úroveň ruského exportu plynu do EU; zdroje LNG jsou – s výjimkou USA – poměrně blízko, ale dominovat bude asi spíše americký než arabský plyn.
Šestým a posledním návrhem je pomoc sousedním, nečlenským zemím snížit jejich závislost na ruských dodávkách plynu – v zásadě je integrovat do evropského plynárenského systému. Tento návrh je však spíše produktem šlechetnosti než racionální úvahy – snad s výjimkou Ukrajiny, Moldavska a – možná – i Běloruska.
Návrhy polského premiéra Tuska jsou věcné, racionální a většinou i reálné. Potíž s jejich uskutečněním má jméno Německo. Finanční i faktická angažovanost německých bank na výstavbě ruského plynovodu Nord Stream i tradiční obchodní vazby (hlavou korporace spravující tento plynovod je bývalý kancléř Gerhard Schröder) budou ostatním bránit, aby rozšlápli ruskou plynovou bábovičku. Přemýšlím, co by Evropě muselo Rusko ještě provést, aby se spojila celá EU proti jeho vyděračské politice. Zatím se zdá, že se brzy dočkáme.
