Jaruzelski, premiér, ministr obrany a šéf strany v jedné osobě, oznámil z televizní obrazovky v neděli 13. prosince 1981 užaslým Polákům vyhlášení výjimečného stavu, jehož cílem bylo zardousit nezávislé hnutí Solidarita. Přesněji řečeno, oznámil to těm, co mohli zůstat doma, neboť řada opozičních aktivistů se tou dobou již nacházela v internačních táborech či na cestě do nich. Jejich seznamy byly připraveny už dávno, dokonce tak dávno, že někteří lidé z „černé listiny“ stačili do „dne D“ zemřít přirozenou smrtí.
„Musíme si uvědomit, že dnes znovu ožívají výsměšné názory, že v Polsku panuje bezvládí. Je třeba učinit všechno, abychom takové názory jednou provždy zlikvidovali,“ snažil se generál udeřit na vlasteneckou notu. Do očí mu vidět nebylo. Měl na nich černé brýle, neboť v době války, když byl jako mladík internován s rodinou na Sibiři, ho sněžný třpyt málem připravil o zrak. Image vůdce jihoamerické junty však byla téměř dokonalá.
Pracovitý perfekcionista
Wojciech Jaruzelski se údajně stal komunistou právě v době sibiřské internace, kde se ocitl díky své vlastenecké šlechtické rodině. Do Polska se vrátil jako důstojník speciálních jednotek Wojska Polskiego generála Berlinga (polské armády působící ve svazku Rudé armády) a po válce učinil přímo raketovou kariéru, zvláště od okamžiku, kdy sovětské vedení po nástupu „národního komunisty“ Władysława Gomułky do čela komunistické, oficiálním názvem Polské sjednocené dělnické strany rezignovalo na politiku přímé kontroly polské armády pomocí sovětských důstojníků. (Maršál Konstantin Rokossovskij ze sebe dokonce na čas udělal Poláka Konstanty Rokossowského a do roku 1956 zastával funkci polského ministra obrany.)
Pracovitý perfekcionista Jaruzelski, chladný, racionální, strojově přesný, absolutní pragmatik, pravý antipod polského romantického hrdiny, stoupal cílevědomě výš a výš. V roce 1960 se v 37 letech stal zástupcem velitele armády pro politické záležitosti, roku 1965 náčelníkem generálního štábu, o tři roky později ministrem obrany. Jako ministr obrany měl velký podíl na krvavém potlačení dělnických bouří na baltském pobřeží v prosinci 1970. Od roku 1971 pak zasedal v polském politbyru. Mnozí o něm proto soudí, že byl od začátku člověkem Moskvy – například historik Norman Davies v jedné ze svých knih upozorňoval na skutečnost, že řada funkcí, jež Jaruzelski zastával, byla přímo „tabulkově“ vyhrazena spolupracovníkům KGB.
Sám Jaruzelski kolem sebe šířil legendu, že v prosinci 1981 jednal z vlasteneckých pohnutek, aby Polsko uchránil před sovětskou invazí po vzoru Maďarska
Zdeněk Mlynář, osoba v tomto ohledu jistě velmi povolaná, o daném problému v osmdesátých letech napsal: „Z politického hlediska mají rozhodující význam faktické vztahy mezi komunistickými stranami jednotlivých zemí bloku. [...] Toto spojení hlavních politicko-mocenských struktur je doplněno faktickým spojením vojenských a policejních aparátů pod jednoznačnou kontrolou sovětských aparátů. [...] Aparáty politické policie zemí sovětského bloku jsou, nikoli už systémem sovětských poradců jako v padesátých letech, fakticky přímo spojeny s aparátem KGB. Sovětská politická policie disponuje navíc v každém bloku svou vlastní agenturní sítí. [...] V polské krizi 1981 se přes stav počínající sociální revoluce proti sovětskému systému právě tyto faktické struktury zachovaly akceschopné a jejich vystoupením bylo potlačeno celonárodní masové hnutí bez přímé sovětské vojenské intervence.“
Již jen z toho, co uvádí Zdeněk Mlynář, plyne, že vlastenecký mýtus, který kolem sebe od prosince 1981 šířil generál Jaruzelski, byl téměř jistě falešný a lživý. A vyvracejí ho dokumenty, které se objevily po pádu komunismu. Ruský disident Vladimir Bukovskij měl v roce 1991 možnost prozkoumat v Moskvě sovětské archivy; své poznatky pak zveřejnil roku 1995 ve Francii v knize Jugement à Moscou (Soud v Moskvě). Kapitolu o polských událostech z let 1980–1981 u nás přetiskla v roce 1997 revue Střední Evropa.
Bukovskim zveřejněné dokumenty vypovídají o tom, že sovětské vedení bylo s tím polským v neustálém kontaktu a v Polsku byly posíleny stavy sovětských poradců a pracovníků KGB. „Soudruh Kania (tehdy první tajemník komunistické strany – pozn. red.) uznal, že jednají příliš mírně a budou muset přitvrdit. Na to jsem mu odpověděl: Kolikrát jsme se vám snažili vysvětlit, že se musejí přijmout okamžitá opatření, že nemůžeme neustále ‚Solidaritě‘ ustupovat?“ stěžoval si na zasedání sovětského politbyra 2. dubna 1981 Brežněv. A maršál Ustinov na té samé schůzi správně podotkl: „Jestliže jí (tj. Solidaritě) ustoupíme, budeme se muset vzdávat jedné pozice za druhou. Za tu cenu můžeme postupně ztratit všechny výdobytky socialismu.“ Podle Andropova se pak Jaruzelski „pod nátlakem vůdců ‚Solidarity‘ úplně rozložil a Kania se dal v posledních dnech na pití. To je smutný úkaz...“
Jen ne přímou intervenci
V dubnu 1981 vypracovala komise sovětského politbyra pro polské záležitosti analýzu, která svědčí o tom, že se sovětské vedení nenechalo zmást sebeomezujícím se charakterem činnosti Solidarity: „Zároveň se ‚Solidarita‘ proměnila v politickou sílu schopnou paralyzovat činnost státních a stranických orgánů a skutečně se zmocnit vlády. Jestliže se k tomu opozice dosud nerozhodla, je to především ze strachu z vojenské intervence Sovětského svazu a protože doufá, že dosáhne svých cílů bez krveprolití, postupnou podzemní kontrarevolucí.“
Ale – co dělat? Přímou intervenci sovětské vedení odmítalo. „Pokud soudruh Kulikov opravdu mluvil o vyslání jednotek, považuji jeho jednání za nekorektní. Nemůžeme si dovolit riskovat. Nejsme ochotni vyslat naše jednotky do Polska. [...] Ostatně stejně jsme už uzavřeli spoustu dohod, aby na nás mohli uvalit nejrůznější hospodářské sankce. Bylo by to pro nás velice bolestné. Musíme se starat o svou zemi, posílit Sovětský svaz,“ zdůrazňoval v prosinci 1981 Andropov. Podle stranického ideologa Suslova si Sovětský svaz nemohl intervenci dovolit s ohledem na svou propagandistickou kampaň „boje za mír“: „Veřejné světové mínění by nás nepochopilo.“
Řešením tedy bylo vyvolávat pomocí neustálých manévrů vojsk Varšavské smlouvy obavu z přímé sovětské intervence, a brzdit tak polskou demontáž komunismu, a zároveň připravovat „domácí“ polské silové řešení: aktivizací vlastní sítě a nátlakem na vedení ve Varšavě. „Polští vůdci mluví dobrovolně o tom, že požádají o pomoc bratrské země. Přesto si musíme stát tvrdě za svým: ozbrojené jednotky do Polska nepošleme,“ prohlásil na schůzi sovětského politbyra 29. října 1981 Jurij Andropov. Generál Jaruzelski údajně v prosinci 1981 sám žádal o přímý sovětský zásah, neboť příliš nedůvěřoval spolehlivosti běžných polských vojenských jednotek – i proto použil speciální jednotky, řadová armáda jen asistovala. K výjimečnému stavu byl sovětským vedením, které se obávalo široce negativních dopadů přímé intervence, doslova dotlačen. Jaruzelského akce znamenala v danou chvíli pro Moskvu to nejvýhodnější řešení, což mimo jiné svědčí i o pokračující paralýze sovětské moci a celého bloku.
Podle Bukovským citovaného zdokumentovaného přepisu telefonického rozhovoru Brežněva s Jaruzelským z 19. října 1981 tehdy generál sliboval: „Leonide Iljiči, udělám vše, co bude v silách komunisty i vojáka, abych radikálně změnil situaci v naší zemi a ve straně. [...] Integrujeme armádu do všech oblastí života v zemi.“ A jak polský „vlastenec“ Jaruzelski slíbil, tak také splnil. Historik Karel Durman v knize Útěk od praporů podotýká, že generálu Jaruzelskému jeho případné vlastenectví stejně takřka nerozlišitelně splývalo s udržením komunistické moci. Akce generála Jaruzelského z prosince 1981 tedy vlastně byla sovětskou intervencí, provedenou pouze v jiném kabátě, intervencí lépe maskovanou.
Mytologie kolem kulatého stolu
Solidaritu úder generála Jaruzelského překvapil a šokoval. Akce proběhla takřka bez odporu, navíc byla inteligentně naplánována na víkend, kdy se nepracuje. Pouze místně se dělníci pokusili vzdorovat obsazením podniku a stávkou – takřka legendární se v tomto ohledu stal důl „Wujek“, kde si zásah speciálních jednotek vyžádal několik mrtvých. „Nikdo nepočítal s tím, že se tak viditelně slabá vláda ukáže přesto být tak silnou... Mnohem více jsme se obávali vnější intervence,“ vzpomínal později jeden z vůdců podzemní Solidarity Wladysław Frasyniuk.
Jaruzelski nerozpoutal nějaký plošný masový teror, neboť hodlal poměry takříkajíc znormalizovat. Což se mu však příliš nedařilo. Solidarita se postupně dokázala vzpamatovat a působit v ilegalitě. Hospodářská situace se nezlepšovala, drobné úpravy systému nemohly stačit. V roce 1985 pak v Moskvě nastoupil k moci Michail Gorbačov a zahájil svou perestrojku. Jaruzelski pochopil, že Solidaritu nepotlačí a že bez zásadnějších změn se Polsko brzy opět ocitne na prahu sociálních i politických otřesů. Jeho režim proto od podzimu 1988 vedl nejprve tajné rozhovory s vedením ilegální Solidarity, které počátkem roku 1989 získaly podobu oficiálního vyjednávání u kulatého stolu. Výsledkem dohod, uzavřených na jaře 1989, byly polosvobodné volby z června téhož roku, v nichž kandidáti Solidarity vyhráli skoro úplně všude, kde existovala volná soutěž: získali 99 míst ve stočlenném senátu a 35 procent křesel v dolní parlamentní komoře, Sejmu, neboť zbylých 65 procent mandátů předem připadlo režimní koalici.
Konstrukce dojednaná u kulatého stolu předpokládala, že Solidaritě po volbách připadne role legální opozice, výkonnou moc si měly ponechat síly stávajícího režimu. Poláci však volby pojali jako svého druhu referendum o komunismu a vítězství kandidátů Solidarity v „povolených“ částech volebního systému bylo tak drtivé, že již nešlo Solidaritu nadále vynechávat z podílu na moci. Generál Jaruzelski sice dosáhl v létě 1989 svého zvolení prezidentem (v parlamentu, o jeden hlas a za pomoci Solidarity, jež nechtěla příliš dráždit Moskvu), ale premiérem se koncem srpna 1989 stal představitel dosavadní opozice Tadeusz Mazowiecki. Snaha režimu o posílení vlastní legitimity cestou pseudodemokratických voleb se tak obrátila ve svůj protiklad: volby z června 1989 podlomily poslední zbytky legitimity komunistické moci.
Jaruzelski, původně zvolený prezidentem na šest let, v roce 1990 pochopil, že změny zašly příliš daleko – mnohem dál, než chtěl, nicméně zároveň tak daleko, že už proti nim stejně nemůže nic dělat. Souhlasil proto se zkrácením svého volebního období a v prosinci 1990 se polským prezidentem, tentokrát v přímé volbě, stal Lech Wałęsa.
Zastánce Michnik
Jaruzelski se stáhl do ústraní, snahám o soudní potrestání dokázali jeho advokáti zabránit poukazem na jeho zdravotní problémy. Vždy se hájil poukazem na své údajné vlastenectví. A našel jednoho možná trochu nečekaného zastánce: Adama Michnika, jednu z hlavních postav polské opozice, od roku 1989 šéfredaktora deníku Gazeta Wyborzca. Hodně lidí v Polsku kvůli tomu pochopitelně nemůže Michnikovi přijít na jméno a jeho smířlivost vůči Jaruzelskému vyvolává i různé konspirativní teorie. Celá věc však může mít jedno, poněkud opomíjené, psychologické vysvětlení: Michnik totiž považuje nenásilnou demontáž komunismu, založenou na dohodě opozice s režimem, za své životní dílo – a lze snadno doložit, že to, co se nakonec stalo v letech 1988 až 1989, navrhoval již počátkem osmdesátých let a poté i během Jaruzelského vlády.
Polská veřejnost ale na kulatý stůl od počátku pohlížela s velkou nedůvěrou, jež se posléze proměnila v rozčarování, k němuž nesporně přispěly i potíže nastupující demokracie a dopady divokého kapitalismu devadesátých let. Není nic povzbuzujícího vidět hrdiny odporu proti komunismu, jak si ve světlech reflektorů podávající ruce s Jaruzelským, ministrem vnitra Kiszczakem a dalšími, tedy s těmi, kteří je až donedávna pronásledovali (a jejichž režim dusil celou polskou společnost). Michnik sice pěl ódy na kompromis a usmíření, v polské společnosti se však nikdy nestaly oblíbeným hitem, ba spíše naopak.
Adamu Michnikovi se ale nesporně podařilo rozšířit jeden mýtus, jenž často zaznívá i v současných nekrolozích. Generál Jaruzelski je vykreslován jako kontroverzní postava: sice zavedl výjimečný stav, nicméně později nebránil demokratizaci, ba se na ní sám podílel. A právě za to by si měl odnést úctu a vděk – že jsme se, v Polsku i ve střední Evropě, komunismu nakonec zbavili tak snadno, bez krveprolití.
Jde o mýtus, neboť Jaruzelskému nic jiného ani nezbývalo. Krveprolitím by, na rozdíl třeba od prosince 1970, nic nezískal. Hodlal prodloužit vládnutí své garnitury a jako nejvhodnější strategie se mu koncem osmdesátých let prostě jevilo vyjednávání, při němž měla Solidarita v Jaruzelského – za černými brýlemi skrytých – očích posloužit skoro jako užitečný idiot. Že se nakonec Jaruzelskému věci vymkly z rukou, není jeho zásluhou, ani zásluhou Adama Michnika – způsobili to hlavně obyčejní Poláci svým hlasováním v červnových volbách.
Nevím, proč někoho chovat ve velké úctě jen kvůli tomu, že byl inteligentní, zvláště když nějaké jiné pozitivní vlastnosti ne a ne nalézt. Jaruzelski byl jen chytrým sluhou Kremlu, jistě velmi schopným sovětským agentem, nic víc.
