16. srpna 2018 11:16 Lidovky.cz > Cestování > Aktuality

Holeček z Nanga Parbat: Čas hnípání

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Základní tábor pod Rupálskou stěnou. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Základní tábor pod Rupálskou stěnou. | foto: Marek Holeček

Tarishing Život v Base Campu je svým způsobem zatavení času. A vážně, nemůžete nikam. Ani nahoru, jelikož třeba počasí ukazuje svá záda, ani dolů, protože čekáte obrat k lepšímu. Zásadní chybou je přiblížit se více k „blahobytu“. Například seběhnout do nejbližší vesnice, jelikož tím zároveň roste jasné nebezpečí, že tam zapustíte kořeny.

Přitom pozitivně trpět můžete až tehdy, když o tom zpětně píšete. Nikoliv v danou chvíli, kdy každý nekomfort pekelně bolí. Takže tím pádem opuštění pozic je blízko k rezignaci dát platný pokus. To už vím, a proto dolů nejdu. Člověk je od podstaty lenoch, přičemž důvodů, proč zůstat v pohodlí, se najde vždy tisíc a jeden.

Jinak řečeno, protivenství v kempu, může být jeden z hybných momentů, ženoucí třebas i přes vrchol kopce blíže domovu. Jistě, cíl a natěšení při odjezdu jsou, ale s postupem dnů chřadnou. Shrnuto, přijedete sem plni nadšení a během pár týdnů máte sto chutí vzít roha. Jeden by řekl: magoři, nevědí, co chtějí. Těžko se vysvětluje těm, jimž za zády plápolá krb.

Obyvatelé místní vesnice mají v horolezcích z Čech novou podívanou.
Zima bude dlouhá,  komentuje místní Marek Holeček.

Kapitola sama pro sebe je vyčkávání. Pro někoho to může být utloukání nudy nebo nervy drásající čas před výkonem. Pro mě ani jedno, kdepak. Když už v hrudi zbrzdím pumpičku, tak si ten okamžik užívám všemi póry. Žádný jiný čas není tak intenzivní jako těch pár chvil mimo dosah všech a všeho. Můžu si číst, jen tak se válet a usnout, či čumět do kopule stanu, kde se honí myšlenky.

Ta nedosažitelnost z mé i druhé strany je unikum. Jediná povinnost je stihnout jídlo, které mi připravuje Zaheer s Asgharem. „Sir Marek, your dinner is ready“. Vlastně, ani to nemusím. „No thanks, I’m not hungry“. Tím je vyřešeno. Odnikud nepřicházejí žádné další otázky, telefony ani úkoly. Jsem na chvíli tak daleko od všeho, že privátní sobeckost jede na sto procent.

Žádný stav ale není věčný a udržet umělou rovnováhu dá nakonec více práce než nechat život oscilovat, jak má. Čili i ve vakuu se stěny hroutí a vzduch, který tam není, se začne kazit. Všeho se zají a nastane touha po běžném denním ševelení. Zvítězí stesk.

„Tatííí… pojď sem,“ prořízne ticho ječák, který se dá chvilku ignorovat, však ne dlouho.
„Zkus Mámu Viku, potřebuji tohle dokončit.“
„Ne, já chci tebe!“
„Chvilku počkej, už jdu.“

Obyvatelé místní vesnice mají v horolezcích z Čech novou podívanou.

Obyvatelé místní vesnice mají v horolezcích z Čech novou podívanou.

Přitom vím, že podle intenzity hlásku buď mám ještě moment, nebo musím letět. Vyhodnocení důležitosti každý rodič pozná. Například, kdy je robátko v přímém ohrožení, že ho něco zahluší, nebo právě něco ničí, zničilo, jen tak prudí, případně se chce jen pochlubit, co za veledílo vytvořilo. Dost často se jedná pouze o kombinaci prvních čtyř zmíněných...

Pak je hlas, kde je lepší bedlivě naslouchat, který přichází z kuchyně:

„Maru, v předsíni praskla žárovka a slíbil jsi, že Viktorce doděláš pokoj, než zmizíš na dva měsíce…“

„Co říkáš?“ Mezitím se snažím rychle dočíst zajímavý odstavec a oddálit předem ztracené.

Ani ne mikro pauza, přinese již zahřmění.

„Slyšíš?“.
„Jóóó, jasně.“
„A co jsem říkala?“
„Prosím tě, lásko můžeš mi to zopakovat? Nějak jsem ti nerozuměl.“
„Tak přestaň čumět do počítače a budeš rozumět všemu.“
„Jistě…“

Zajímavé přetočení priorit. Klid, po kterém tak prahnete, se stane vaším nepřítelem a po neklidu začínáte tesknit. Nicméně zpět do kempíku. Jednou ze zajímavostí zeleného plácku je, že se dá pozorovat, jak tráva roste. V tom jsou světoví obzvláště místní košiláci. Říkám jim „kukové“, protože na vás jen civí a dělají kuk. Jejich pohledy připomínají dětské zaujetí nad rybkou, jenž opisuje v bludných kruzích stěny akvárka. Sice obraz neprojevuje dramatické změny, ale co kdyby z ní nakonec vypadl zlatý bobek a oni u toho nebyli?

Tak se uvelebí do podřepu v těsné blízkosti, přičemž vydrží s danou náplní čekat i desítky minut. Jen si to zkuste, žádná prča. Člověk pak celý zdřevění a je utahaný, víc než zvíře na poli. Holt nicnedělání je dřina. Někdy se zde odehrají i sociální bouře. Přetlačující se býci na louce, kde jediné riziko je, aby ve vášni souboje nepřeválcovali vás i s vaším stanem.

Chlapci z vesnice přišli navštívit horolezce v základním táboře.

Chlapci z vesnice přišli navštívit horolezce v základním táboře.

Nebo přijde z údolí místní policajt. Ten se rozhodl, že nás musí chránit. Nejspíš před svišti, kdo ví. Za další den přijde další, který kryje záda tomu prvnímu. Tak postupuje čas, kdy hromada navzájem se kryjících policajtů dvojnásobně přečíslí naše osazenstvo. Jsou to vskutku chytré hlavičky, jen naše zásoby nebyly dimenzovány na naplnění žaludků celému policejnímu okrsku. Přišel okamžik vypoklonkovat úředníky do patřičných mezí, což připomínalo rojení divokých včel. Ovšem bitva kdo s koho je po prvním utkání jedna nula pro Česko.

Další vsuvkou setrvání byl nečekaný a pikantní kousek, od milovaných chlapců. Tomík s Galasem se dohodli, že začnou najednou zvracet a kálet v rychlém sledu. Z horolezeckého kempu se stal „poblitý a podělaný“ lazaret. Já byl nedobrovolně dosazen za vrchního „sestřáka“. Ač mi pracovní zařazení nepřipadalo důstojné, s ohledem na předchozí roli horobijce, na výběr nebylo prostoru. Dnes už vypadali hoši, že zďobnou i Kratochvíla. Poděkování nepřišlo a ani jsem ho nečekal. Ale koukejte, jak jim chutná, až za ušima loupe. To mi stačí k vyloudění spokojeného úsměvu na rtu.

A tak si tu žijeme, ubíjíme čas před dalším výpadem na Královnu hor.

Marek Holeček
  • 0Diskuse