Už víte, jak a proč to začalo. Už víte, že od startu Expedice Porto Korado mají naše mopedy Manet Korado v kolech hodně přes tři stovky kilometrů (suneme se průměrnou jízdní rychlostí kolem 35 kilometrů v hodině), že ZZ Corps Bandidos locales absolvovali mimo jiné přednášku na katedře práva na univerzitě v Coimbře a že jsme vyměnili jeden motor a jeden karburátor. Je pátek posledního května a my se budíme v městském kempu ve Figueiře da Foz a vyrážíme opět podél Atlantiku směr Lisabon.
V Leirose, dalším z mnoha rybářských městeček, jimiž jsme dosud projeli, krátce stavíme nejen kvůli family fotce se sochou rybáře, ale i na jedno v baru Largo. Problém, když máte v gangu hospodskýho: pokus o lekci z točení, pardon, čepování piva – „točí se tramvaj na konečný“ – nevyšel, takže jedeme dál. U Lagoa da Ervedeira neodoláme a dáváme první dnešní koupačku – pro změnu ve sladké vodě.
Zbývá jen pár kilometrů do Pedrogãa, kde v restauraci Mares Vivas stavíme pro změnu na oběd. A máme štěstí, rybáři právě traktorem vytahují bárku z Atlantiku a navíjejí sítě. Tohle se prostě musí vidět! Jenže itinerář byl neúprosný, a tak jsme pokračovali až do kempu v São Pedro de Moel. Ani tentokrát jsme nevynechali Atlantik a na pláži da Concha se zchladili ve vlnách. Jo a kdybyste si chtěli užít fakt hardcore romantiku, dojeďte si na západ slunce do Old Beach Baru… Co víc si může bandido po takovém dni přát? Leda tak brzy ráno vyrazit dál.
Ráj surfařů
A tak se v sobotu stalo a další zastávkou byla pláž u Paredes de Vitória. Zastávka to byla trochu pojaponsku, jen fotíme a koupání odkládáme až do Vale Furado. Mapa ukazuje dva vodopády, jeden po strastiplné cestě přes balvany pod útesy nacházíme, ale na sprchu to teda nebylo… Nevadí, ten krpál, co jsme kvůli zablbnutí ve vlnách sešli a pak zase vylezli, se vyplatil, a tak míříme do Nazaré, kde je jedna z nejlepších surfařských pláží na světě.
NOMÁDI: Expedice Porto Korado: na mopedech proti větru, část první |
U místního majáku absolvujeme prohlídku muzea surfování. Jedny z nejlepších vln se tady dělají díky zlomu v Atlantiku, škoda jen, že tu nejsme na podzim – podle fotek jsou tady vlny fakt jen pro ty nejlepší! Což my teda ani náhodou nejsme, ale tohle je prostě surfařů ráj (náš ne, k majáku je to kus z kopce, pročež Robert využívá k návratu turistický tuk tuk).
A protože nám z těch vystavených prken vyhládlo, povinnou zastávkou po zatěžkávací zkoušce v kopcích byl Restaurante Típico da Serra u Quinty dos Cravos, kde nám Maurício s Alicí dopřáli asi nejlepší gastrozážitek expedice. A jestli vám chybí poznámka o korádech, tak proto, že šlapala jako hodinky. A bez šlapání nás dovezla až do kempu ve Foz de Arelho. Dokupujeme proviant, a navíc se stihneme podívat ke hřbitovu i provětrat koráda v písku u laguny de Óbidos. Spát jdeme s plánem na dosažení další mety našeho putování.
Konečně šneci
Nedělní odjezd začal na pumpě, kde jsme narazili na stojan s již namíchaným benzínem s olejem. Jak nám pověděl Nuno Silva, který přijel tankovat se synem na portugalském stroji Casal, bývaly tu takovéto stojany na všech pumpách, ale tahle ho má už dneska jako jediná. Nádrže jsou plné a nás čeká jedna z nejhezčích zastávek – středověkými hradbami obklopené město Óbidos. Jeho úzké uličky a domy s modro-bílými a oranžovo-bílými fasádami a hradem nám učarovaly skoro stejně jako Alžbětě Aragonské, která město dostala ve 13. století darem od svého manžela, krále Dinise.
  |
Cestou lemovanou starými větrnými mlýny bez lopatek (ne Ondro, to fakt nebyly starý děla střežící pobřeží) to ZZ Corps zvládli až do Peniche, kde Pavel neodolal a objednal si porci caracóis (šneků). Drobní plži nám ve dvou dali zabrat, ale po svižné hodince máme dojedeno a můžeme pokračovat. Další zastávka v Portu Novo už byla trochu vynucená, část bandidů prostě potřebovala doplnit pár minut spánku – bezpečnost především! Zbylá část využila pauzu ke koupání, takže win-win situace.
NOMÁDI: Expedice Porto Korado: Na mopedech proti větru II. |
Nakonec jsme zdárně dosvištěli (cestou sice proběhla drobná revize karburátoru, ale Václav jede!) až do kempu v Ericeiře – dalšího z portugalských rájů pro surfaře (čti: kluků a holek svalnatejch a vopálenejch), což dobře stavěnému bandidovi se sebevědomím vůbec, ale vůbec nic neudělalo… Večeříme bagety čerstvě vytažené z pizza pece a plněné masem, šunkou, chorizem a sýrem u chlapíka v předělaném bydlíku, užíváme si západ slunce na pláži s výhledem na desítky surfařů a jdeme zase do peří.
Na konci světa
V pondělí se budíme pod zataženou oblohou a z Ericeiry je před námi poslední etapa, na jejímž konci čeká cíl naší expedice. Museli jsme ale zvládnout ještě hodně sjezdů a napínavých výjezdů, protože jsme se chystali dojet na nejzápadnější výběžek pevninské Evropy. Kousek pod Carvoeirou opouštíme hlavní silnici a přes São João das Lampas, Janas a Colares „konec světa“ pokoříme. Posledních pár desítek metrů kličkujeme mezi turisty na šlapky až ke sloupu s křížem v Cabo da Roca. Povinné fotky a na náš vkus přelidněné místo opouštíme s tím, že při první příležitosti posvačíme.
V Casas Novas stavíme u malebné pizzerie Roulote da Gigi, kde doplňujeme tekutiny, pochutiny a od majitelky kupujeme ručně malované kameny s mandalou. Následuje středověká Sintra, kde se ani nepouštíme do pokusu vyjet ke Castelo dos Mouros, jehož počátky sahají až do 9. století. O co se ale pokoušíme před příjezdem do Estorilu, je projet se po závodním okruhu, kde se jezdí Moto GP. Jenže máme smůlu, ostraha u brány je neoblomná, okruh má pronajatá nějaká firma pro soukromou akci, takže nám nezbývá než sledovat driftující bavoráky jenom přes plot.
Hic tam panoval ukrutný, a tak jsme vyrazili na poslední kilometry podél řeky Tejo. Koupání jsme nevynechali ani tentokrát, a pak už vjíždíme do posledního kempu výpravy. V Lisboa Camping & Bungalows nás čeká příprava korád na ranní nakládku do dodávky, ještě před tím ale část výpravy stihne dojet až do samého centra nočního Lisabonu.
Opět „na šlapkách“ jsme se projeli od pomníku Josefa I. Portugalského, přes Ruu Augustu až do bary oplývající čtvrti Bairro Alto. Lehce jsme se zdrželi až někam k půlnoci, takže logicky následovala první (za celou expedici!) přímá a lehce nepříjemná konfrontace s policií. Z Bairra Alto jsme se totiž vydali jednou ze strmých uliček dolů k tramvajovým kolejím, akorát jednosměrkou v protisměru. A dole, přes koleje, už na nás mávají policisté a volají nás k sobě. „Sorry, sorry, víme, už to neuděláme…“ „No sorry, go back!“ Máme kliku, otáčíme mašiny, ale místa na rozjezd moc není, kubatura nic moc, takže jen po očku sledujeme, jak se ti dva smějí, když motorům pomáháme do kopce zuřivým šlapáním…
Zpátky v Oksfordu
Návrat do kempu už byla hračka (korádo umí i ve tmě, když teda zrovna nepraskne žárovka), nikdo nezaspal, a tak jsme v úterý ráno naložili všechny stroje zpátky do dodávky. Cestou na letiště jsme se ještě stavili v Lisabonu po svých, dokoupili suvenýry a po přeletu do Prahy zakončili expedici zastavením na „jedno“ v domácí Hospůdce Oksford v Zaječicích. Tou dobou už se naše slovní zásoba vyčerpala natolik – asi tím hučením korád, nebo co –, že jsme si vystačili s variací: „Šekel kešem?“ „Šekem!“
Co říci závěrem? Koráda – starý, ale dobrý mašiny – a stejně tak my, ZZ Corps Bandidos locales – starý, ale dobrý amatéři – jsme svou první velkou expedici přežili ve zdraví, a tak nám nezbývá než poděkovat i značce Bushman, která nás na tuhle divočinu oblíkla. Jo a taky už si zase říkáme: Chlaprd, kam vyrazíme příště?!
