Úterý 19. března 2024, svátek má Josef
130 let

Lidovky.cz

NOMÁDI: Ride to Mongolia: Místo zrušené svatby si motorkář splnil cestovatelský sen

Nomádi

  6:39aktualizováno  13:39
Vydat se sám, bez zkušeností a absolutně bez znalostí, jak opravit motorku, do Mongolska? Je to sice bláznivý, ale všechno jde. A když má člověk sen a touhu, tak se dá zvládnout všechno!

Nejvyšší bod cesty! Ak Bajtal pass! foto: Ondřej Vlk

Když na jaře 2017 skončil můj vztah a tím i na léto naplánovaná svatba, říkám si: Je ten pravý čas splnit si životní sen. A tak si nechám vyřídit víza, koupím mapy a se songem Long way round vyrážím až na Bajkal. Bez toho, aniž bych uměl vyměnit olej na motorce, bez toho, aniž bych dokázal spravit píchnuté kolo, bez toho, abych měl za sebou offroadovou školu jízdy, bez toho, aniž bych uměl číst azbuku. Vždy jsem šel do všeho po hlavě a tak je i tomu v tomhle případě.

Ale když doma v Chumanech sedám na motorku a loučím se s rodiči a nejlepšími kamarády, mám pěkně malou dušičku a říkám si: „Snad to tu ještě někdy uvidím.“ Ale jakmile vyjedu z brány, dostavuje se euforie. JE TO TU! Jedu do Mongolska, jedu zažít pořádný dobrodružství! Je to i vlastně poprvé v životě, co se vydávám na Východ. Nevím, co mám očekávat.

Gruzie: nirvána na cestě do Ushguli

Ráno v gruzínském Batumi vše zabalím a mířím na sever. Počasí není nejlepší a občas mě chytá i déšť. Celou cestu přemýšlím, zda má cenu se dnes vydat až do horské vesnice Ushguli, nebo to zapíchnout v Lentekhi a doufat, že se druhý den počasí zlepší. Nakonec počasí rozhodne za mě. V Lentekhi je krásně a já jedu dál! Kousek za vesnicí končí asfalt a já po druhé na cestě vypínám ABS. 

Pamir Highway
Nocování v jurtě (Kyrgyzstán)

Cesta vede kolem řeky a občas musím ujíždět hladovým psům, kteří podle štěkotu snad dva roky nežrali. Se mnou mají smůlu. Projíždím pár malých vesniček a i nějaké lehčí brody. Když pak přijde první těžší brod s velkým proudem, zastavuji a jdu to zkusit nejdřív sám. Jo, to asi pujde!!! Když se vracím zpátky, potkávám mladíka na koni, co mi ukazuje, kudy to projet. Následně pak se mnou chce pár kilometrů závodit, ale nenechávám se strhnout a jedu radši celkem opatrně přes velké kameny. Za chvíli ale přichází problém, kolem mě se všude začíná blýskat a navíc už je 7 hodin. 

Cesty Ondřeje Vlka můžete sledovat na facebookovém profilu

Nebo na instagramovém účtu

Do Ushguli to mám ještě 35 kilometrů těžkým offroadem. Přichází i déšť a už tak špatné cesty se ještě dost zhoršují. Padám, prší už fakt hodně a já mám co dělat, abych těch 320 kilo, které váží moje motorka, uzvednul. Celkem to přestává být sranda a já řeším, kde budu spát. Do Ushguli to dneska fakt nedám a ve stanu to taky nepůjde. Jedu dál a doufám, že potkám aspoň nějaký prázdný barák, kde se budu moci schovat. Asi po třech kilometrech míjím malou vesničku s pár baráčky a malý nápis hotel. Okamžitě jedu k němu. Paní už na mě mává i s jejími malými dvěma dcerkami. Hned jak vlezu dovnitř, začne největší průtrž, co jsem snad kdy viděl. Ale už je mi to jedno. Jsem pod střechou. Paní mi ukazuje pokoj – čtyři stěny, zima a lavor na posteli, kam kape voda skrz děravou střechu. Jdu do kufru pro pivo, jelikož jsem počítal s tím, že bude třeba! Když se vrátím, paní už stojí u plotny a dělá domácí chačapury – tradiční gruzínské placky. 

Kolem nás pobíhají její dvě malé dcerky a společně připravujeme večeři a já mám pocit, jako by bych byl součástí jejich rodiny několik let. Když je večeře připravená, doráží i Georgij, manžel a otec, se kterým na přivítanou piji panáka čaši a všichni společně usedáme ke stolu. Večeře byla výborná a já pomalu zlepšuji svoji špatnou ruštinu. Na večer nakonec bouřka vyčistila vzduch a udělal se krásný večer. Čistá obloha, nad vesnicí velké skály Kavkazu a řeka, která nabrala díky bouřce sílu. Sedím na zídce a užívám si tu nádheru se slzami v očích. Přesně to je to, na co jsem čekal. Je to i poprvé, co na cestě zažívám ten ryzí pocit štěstí, který se naštěstí objeví ještě několikrát. Večer ještě sedíme s Georgijem a popijíme čašu a bavíme se o životě v Gruzii. Před spaním dávám plný lavor vody pryč z postele a doufám, že to azuro, co přišlo před tmou, zůstane až do rána.

Vstávám a nadšeně koukám skrz okno. Povedlo se! Je nádherně, dostávám ještě snídani a platím v přepočtu asi 500 korun. Za doprovodu rodinného kavkazského pasteveckého psa opouštím vesničku a mířím dál směrem na Ushguli. Cesta je příšerná. Hodně bahnitá s velkými kameny, a mám co dělat, abych to zvládnul bez zapadnutí. Díky tomu, že cesta z Lentekhi do Ushguli je tak špatná, tak zde nejezdí žádné maršutky ani autobusy, tak mám hory jen pro sebe! Jediné auto, které potkám, je velký jeep plný německých studentů. Když jim řeknu svůj plán cesty, tak to nechápou, že jedu sám. 

Drsný život v Tádžikistánu

Po pár fotkách se loučíme a já pokračuji výš a výš do hor a pomalu se blížím k Usghuli. Nakonec příchází úplně ta nejhezčí část cesty, kdy stromy nechávám pod sebou a jedu po vrstevnici hor. Všude tečou průzračné říčky a je to prostě bomba! Hory jsou tu krásně zelené a příroda tu je prostě dokonalá! Po příjezdu do Ushguli dávám rychlé kafe a potkávám partu skvělých Čechů. Cesta do Mestie už je o poznání nudnější, jelikož je v pohodě sjízdná a potkávám spoustu turistů. Je čas zamířit k ruským hranicím! Do Gruzie se určitě někdy vrátím, ta země má opravdu všechno! Moře, hory, skvělý lidi a ještě lepší jídlo. Zkrátka všechno, co člověk na cestách potřebuje

Kazachstán: štěstí ve správný čas

Po tom, co jsem projel úžasnou Pamír Highway v Tádžikistánu na mě čekalo pár set nudných kilometrů Kazachstánem a hlavně rozhodnutí, jestli navštívit zpívající duny a pokračovat rovnou směrem do Ruska a přes město Semey, anebo si zajet asi 500 kilometrů a navštívit rodinného známého v Astaně. 

Naštěstí pro mě vybírám druhou možnost, jelikož pár set kilometrů před Astanou mi odchází spojka a já tři hodiny stopuji auto, které by mě odvezlo společně s motorkou. Když se dostanu konečně do Astany, mám už od strejdy domluvený servis, kde však chtějí neskutečné peníze za rozborku a zborku motorky. Naštěstí ale nacházíme ještě jednoho mechanika, který motorky opravuje u sebe doma, a ten si říká ani ne pětinu ceny. 

Mám obrovské štěstí, že se mi tohle stalo u Astany, kde mám známého, mám kde bydlet a Vašek mi se vším pomůže, a ne někde uprostřed ničeho, kde bych byl úplně vyřízenej. Ale to největší štěstí přijde z Čech! Píšu totiž na mojí facebookovou stránku, co se mi stalo, a že budu potřebovat novou spojku. Obratem se mi ozývá Honza Žlábek, že mi spojku i s přítlačákama pošle hned v pondělí do Astany s DHL za 280 euro. Říkám si, je tady EXPO, to by sem mohl někdo letět! Využívám proto opět Facebook a mojí prosbu sdílí několik tisíc lidí! A za tři hodiny už mám i poslíčka! Jiřinku, která letí v pondělí odpoledne do Astany. 

Podél afgánských hranic až do Murghabu

Předání spojky v Česku si organizuje sama a já v úterý ráno mám novou spojku v Astaně. Za kafe! DÍKY!!! Lidi jsou vážně skvělý všude na světě! V Astaně jsem nakonec do pátku a největší díky patří ale stejně Vaškovi, protože bez jeho pomoci bych byl v koncích. Nevím, čím jsem si takové štěstí zasloužil, ale je skvělý ho mít!

Mongolsko: Já to dal!

Po tom, co se na hranicích seznamuji s Peterem z Holandska, vjíždíme společně do Mongolska! Na Mongolsku je super, že člověk může opravdu kempovat všude, kde se mu zlíbí. A všem je to jedno. Po pár kilometrech sjíždíme z cesty a stavíme stany. Pivo i jídlo máme a tak si společně užíváme chladný podvečer v Mongolsku. Už vím, že vydat se na tuhle cestu, bylo to nejlepší, co jsem kdy v životě udělal. Když se po pár pivech zachumlám do spacáku od Husky, jsem plný euforie. Já to dal. Zvládnul jsem dojet až sem. Cesta Mongolskem je na delší vyprávění. 

100000 hvězdičkový hotel v Kazachstánu

Žádná jiná země není taková. Ten pocit úplný svobody v kombinaci s volně žijícími zvířaty je prostě jako droga. Droga která mi začíná po roce doma a v práci opravdu chybět a tak je na čase zažít další dobrodružství. A kam to bude? Nejspíš zase na Východ, nejspíš vůbec nejdál kam se člověk po vlastní ose může dostat...

A co říct závěrem? Lidi cestujte a nebojte se toho. Nemusíte umět opravit motorku, nemusíte umět jazyk. Je to jen o tom se uvolnit a užít si to. Užít si ten život naplno a ono se stejně všechno vždy nějak vyřeší.

Autor: