4. června 2019 5:00 Lidovky.cz > Cestování > Aktuality

,Ukrajinci nechápou, co tam chcete dělat.‘ Pripjať u Černobylu pohltila příroda, budovy hrozí zřícením

Hotel Polesí na náměstí v Pripjati. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Hotel Polesí na náměstí v Pripjati. | foto: Šarlota Šudrychová, Lidovky.cz

PRIPJAŤ/VINNYCJA Na Ukrajinu jsem vyrazila učit češtinu místní lidi. Během volných víkendů se zde snažím objevovat více i méně známá místa. Mezi ta patrně nejznámější a nejnavštěvovanější patří Černobyl. Spousta turistů míří na Ukrajinu právě (a mnohdy jen) kvůli němu.

„S bratrem jsme vyrazili na cesty po Rusku, Ukrajině, Bělorusku a pobaltských zemí. Na Ukrajinu jsme jeli jen kvůli Černobylu,“ reagoval můj soused v autobuse na dotaz, co se chystá na Ukrajině vidět. Do Evropy vyrazil z Austrálie. Vedle něj měla skupina zastoupení Němců, Španělů, Japonců a řady dalších.

Z Kyjeva jsme vyrazili v osm ráno. Naše průvodkyně si zkontrolovaly pasy, které se během návštěvy Černobylu ukazují hned dvakrát, a vybraly doplatek za výpravu. Cesta trvala přibližně dvě hodiny, během nichž jsme si vyslechli povídání o elektrárně a řadu bezpečnostních zásad. „Fyzické bezpečnostní zásady jsou mnohem důležitější než ty, které se týkají radioaktivity. Na místě je rozbité sklo a jiné zapomenuté předměty. Může se také stát, že narazíme na hady. Prosím, nedělejte si s nimi selfie jako jiný turista před vámi,“ upozornila nás průvodkyně Ada. Ačkoli se do zasažené oblasti vrací zvířata, nakonec jsme měli štěstí pouze na lišku, kterou jsme zahlédli při výjezdu z Pripjati.

Panenky u mateřské školky v Kopači.
Jedna z budov, které hrozí zřícení.

Formality při vstupu trvaly přibližně další hodinu. Každý jsme dostali vstupenku, kterou si prohlédl místní policista, aby srovnal údaje na ní s údaji v pasu. Poté jsme ji ukazovali ještě jednou, abychom na oplátku dostali lokalizátor. „To je ta postsovětská byrokracie,” okomentovala naše průvodkyně dobu strávenou na začátku zóny.

Mami, prosím tě

Poté jsme konečně vyrazili k první zastávce, kterou se stala vesnice Zalissya. Zde jsme měli možnost nahlédnout dovnitř opuštěných domů včetně místního obchodu s potravinami a lékaře. U něj bylo ještě stále možné vidět gynekologické křeslo a některé léky.

Zapomenuté medikamenty v okně ordinace.

Zde jsem se také zapovídala s oběma průvodkyněmi Adou a Anou. „Když jsem mámě říkala, že zde chci pracovat, vyjekla a ptala se, zda to myslím vážně a jestli dostanu nějaký ochranný oblek a vybavení. Řekla jsem jí jen: mami, prosím tě,“ prozradila mi Ana, když jsme narazili na téma, jak Ukrajinci vnímají Černobyl. „Spousta Ukrajinců vám řekne, proč byste tam jezdili. Nechápe, co tam chcete dělat. Pořád kolem něj panuje spousta bludů,” řekla mi Ana. I já sama jsem si před odjezdem od svých studentů vyslechla, proč tam chci jet a že tam přece nic není.

Tipy a poznatky

Rady a poznatky z mého výletu do Černobylu od ceny, výběru agentury až po to, co si vzít s sebou, naleznete na mém blogu Zrzka za knihami.

„Já si myslím, že by se sem měli jet podívat, aby viděli, že nás všichni ti, kdo odvraceli následky, zachránili,“ doplnila.

Hrdost nad činy lidí, kteří byli vysláni, aby zabránili nedozírným následkům, z ní byla poznat i při samotném výkladu.

V opuštěné ordinaci zůstalo gynekologické křeslo.

Také mě zajímalo, zda se zvýšila návštěvnost po odvysílání seriálu HBO. I když mě samotnou stejně jako mnoho dalších nadchl, o tom, že se chci podívat do Černobylu, jsem byla přesvědčená už při svém příjezdu v únoru. „Myslím, že to uvidíme během jednoho až dvou měsíců, ale řekla bych, že k tomu dojde,“ odpověděla mi Ana.

Radar Duga-1.

Sovětské plýtvání peněz

Další zastávkou byl checkpoint Leliv, na kterém jsme opět ukazovali vstupenku a pas. Poté následoval radar Duga-1. „Někdy se mu říká největší sovětské plýtvání peněz,“ okomentovala Ada. K němu mířila cesta skrz zelená vrata s dvěma stříbrnými hvězdami. Kolem cesty bylo možné vidět opuštěná auta, budovy a značky, z nichž se loupala barva. U radaru na nás také poprvé vykoukla značka upozorňující na nebezpečí radiace.

Výstražná značka před radarem.

Místo z hororu

Následně jsme zastavili na místě, kde kdysi stála vesnice Kopači. „Spousta těch domů byla ze dřeva, takže se nedali omýt jako v jiných místech. Kvůli radiaci je nebylo možné ani zapálit, aby se dál nešířila. Tak se rozhodli ty domy pohřbít. Proto je na místě vidět několik kopečků,” vysvětlila nám Ana. Jediné budovy, které nešly k zemi, byly místní mateřská školka a obecní úřad a kousek od vesnice zemědělské budovy. Právě z mateřské školky pochází spousta známých fotografií. Ještě před vstupem na nás ale čekal první tzv. hotspot. V půdě byla patrná zvýšená radiace. „Zkuste si přiložit dozimetr k trávě a uvidíte, jak vám porostou čísla,“ upozornily nás průvodkyně. Ještě toho rána nám také vysvětlily, že pokud se radiace zvýší nad 0,3 μSv, přístroj začne pípat. Během chvilky se dalo do práce na dvacet dozimetrů.

Panenka v mateřské školce v Kopači.

Návštěva mateřské školky byla bezpochyby zážitkem sama o sobě, ať už panenky vystavili turisté či nikoli. „To je děsivé, jak z hororu,” okomentoval jeden z turistů místnost, ve které kdysi spaly děti. Na zbývajících přikrývkách byla k vidění silná vrstva prachu. Na většině postelí však zbývala jen tenká dřevěná deska.

Jedna z místností, kde spaly děti.

Jako skladiště zboží

Poté jsme před sebou měli cestu k bloku č. 4. Nejprve jsme si udělali zastávku kdesi nedaleko, abychom si mohli prohlédnout také nedostavěný blok č. 5. Z dálky se už tyčil betonový sarkofág, kterým bylo otevřené jádro kdysi zakryto. S mým sousedem z autobusu jsme se shodli, že z místa nemáme žádný pocit. „Kdyby člověk nevěděl, co to je, řekl by, že to vypadá jako velké skladiště zboží,” okomentoval stříbrný kryt. Z místa patrně neuvidíme jiné fotografie než právě fotografie pláště. Průvodkyně nás upozornily, že fotit jiná místa je zakázáno. Především z toho důvodu, že v okolních prostorech je stále radioaktivní odpad a taktéž z důvodu ochrany bezpečnostního systému.

Betonový sarkofág bloku č. 4.

Po obhlídce místa někdejšího výbuchu jsme se vydali do místní jídelny, v níž se stravují také zaměstnanci solární elektrárny, kterou v černobylské oblasti nedávno postavili. K obědu byl zelený boršč, salát a kuře s kaší. Před ním jsme si však všichni museli projít přístrojem, který detekuje radioaktivitu po celém těle.

Přístroj na měření radioaktivity.

Cestou do Pripjati jsme projeli místem, které si vysloužilo název Červený nebo taktéž Rudý les. „Po výbuchu elektrárny zde stromy zčervenaly,“ vysvětlila Ana. Stejně jako v případě vesnice Kopači nebylo možné přistoupit k jinému řešení než les zlikvidovat. Při průjezdu zatáčkou, která k němu vede, se najednou všechny dozimetry zběsile rozpípaly. Znovu se ztišily po přibližně třiceti vteřinách.

Upozornění na radioaktivitu.

A tohle je hlavní náměstí…

V Pripjati jsme se rozdělili na dvě skupiny. Ta má zamířila nejprve na místní stadion, který se ztrácel pod záplavou zeleně. Zcela upřímně nebylo úplně snadné představit si, že se zde měl někdy hrát fotbal. „Jeho otevření bylo naplánováno až na květen 1986,” řekla nám Ana. Na místě bylo vidět, že lavičky, které chránila střecha jsou v ještě přijatelném stavu. Ty, které byly vystaveny dešti, se již zcela rozpadají.

Rozpadající se stadion.

Ze stadionu jsme zamířili ke slavnému ruskému kolu. „Žádné děti se na něm nikdy neprojely. K otevření mělo dojít na prvního máje,” poznamenala Ana. V zábavním parku byl k vidění také kolotoč, autíčka a houpačky. Od něj jsme se vydali k hlavnímu náměstí. „Pripjať bylo vysněné město. Byl zde supermarket, v paláci kultury byl bazén a kino. Na náměstí restaurace a hotel,” upozorňovala nás Ana, zatímco listovala svým sešitem starých fotografií, aby nám ukázala, jak moc se místo změnilo.

Známé ruské kolo.

Přiznám se, že mi chvíli trvalo, než mi došlo, kde právě stojím. Pripjať dnes už téměř pohltila příroda. „Mnoho budov šlo k zemi. Tamta budova, která kdysi sloužila primárně k ubytování prominentních osob, se patrně brzo zřítí,” pokračovala Ana ve svém povídání. „Průměrný věk zde byl 26 let, spousta lidí se tu měla mnohem lépe než v jiných částech země, proto ne každý byl nadšený, když po evakuaci dostali další byty, na které jiní dlouho čekali.”

Supermarket se v Pripjati nacházel na náměstí.
Restaurace na náměstí v Pripjati.

„Je tu řada lidí, která se do zóny vrátila. Ačkoli průměrný věk žen a mužů není v celé zemi příliš vysoký, zde máme spoustu osmdesátiletých babiček. Absolutní většina z navrátivších jsou ženy,“ usmála se napůl omluvně k mužské části výpravy.

Most smrti

Při cestě zpátky nás ještě průvodkyně upozornily na tzv. Most smrti. Objevil se i v seriálu HBO, kdy z něj řada místních pozorovala výbuch Černobylu. Podle průvodkyň však nemá historka žádný reálně prokazatelný základ. „Přišel s tím jeden ukrajinský novinář před deseti lety a od té doby to všichni průvodci akorát opakují,“ upozornily.

Památník věnovaný hasičům i pracovníkům elektrárny.

Poslední zastávku jsme si udělali u známého monumentu připomínající padlé hasiče a odborný personál elektrárny. „Máme spoustu pomníků, které výbuch připomínají. Tenhle se mi líbí proto, že nezapomíná i na další osoby, které pomohly zachránit všechny ostatní,” řekla mi Ana. Ostatně i na něm stálo v azbuce: Těm, kteří zachránili svět.

Před Kyjevem jsme si prošli ještě novým měřením radioaktivity. V autobuse jsme si vyhodnotili také výsledky celodenního měření. Průměrná hodnota 0,003 mSv, ke které jsme došli, se rovná přibližně jedné hodině letu nebo 24 hodinám pobytu v Kyjevě.

Do něj jsme díky dopravní zácpě dorazili přibližně po třech hodinách.

NÁZORY: Jaké léky pro děti vzít na dovolenou?
NÁZORY: Jaké léky pro děti vzít na dovolenou?

Jaké léky s sebou berete na dovolenou pro děti?