4. prosince 2018 6:12 Lidovky.cz > Cestování > Aktuality

Žádný osobní život. Japonci pracují 12 hodin denně, a pak jdou s kolegy do baru, říká Češka

Šárka Pelikánová | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Šárka Pelikánová | foto: Archiv Šárky Pelikánové

Praha Šárka Pelikánová strávila v Japonsku rok. Prvního půl roku pracovala jako analytička v investičním fondu, poté se do země vycházejícího slunce vrátila, aby tam studovala MBA. I díky zkušenostem z Japonska má dnes vlastní společnost Connect Economic Group, která se věnuje daním a účetnictví. „Určitě rozdíly existují, Japonci velmi ctí hierarchii a to se projevuje jak v politickém, pracovním, tak osobním životě. U nás přeci jen máme tendenci si postěžovat, ať už do očí nebo za zády,“ říká.

Lidovky.cz: Vzpomenete si na první dny po přestěhování? Co vám nejvíce ulpělo v paměti?
Můj pokoj 2 m x 1,5 m v suterénu na kraji Tokia, kde nebylo ani denní světlo. To byl pro holku, co vyrůstala v baráku, trochu šok. Ještě více mě asi překvapila cena ubytování za tento skromný příbytek, necelých 17 tisíc korun měsíčně. Po několika týdnech poznávání země i Tokia jsem však pochopila, že problém s nedostatkem místa neřeším pouze já, ale většina lidí žijících převážně ve velkých městech. První den po přistěhování jsem si šla nakoupit potraviny a tam jsem narazila na svoji naivitu.

Můj předpoklad, že všichni v rozvinutém Japonsku budou mluvit anglicky, byl více než mylný. Považuji se za silnou osobnost, ale tenkrát jsem měla opravdu slzy na krajíčku. Byla jsem v obchodě obklopena neznámými potravinami, bez jakéhokoliv popisku v angličtině nebo mě srozumitelném jazyce, a navíc mi nikdo nebyl schopen říct, k čemu se dané potraviny vůbec používají. Cítila jsem se docela ztraceně a nadávala si v duchu, jak pošetilá jsem. A tehdy jsem si uvědomila, že musím, prostě musím, umět v Japonsku japonsky!

Avšak hlavní vzpomínka je na setkání se mým nadřízeným Hiroshim. To byla tak trochu láska na první pohled  Sato-san (takhle jsem mu oficiálně říkala, protože v Japonsku není úplně obvyklé být kamarád s vaším nadřízeným) mi dovolil nahlédnout do jeho nitra. Dodneška jsme velmi dobří přátelé, píšeme si e-maily, radíme se ohledně pracovních věcí a společně sníme. Jsem šťastná, že jsem mohla potkat zrovna v konzervativním Japonsku někoho tak nadčasového.

Lidovky.cz: S čím jste v cizině narazila? Je nějaký český zvyk, který byl pro okolí krajně nezvyklý?
Moje otevřenost, věčná upřímnost a vyjadřování všech emocí byly pro místní obyvatele naprosto nový jev. Občas jsem cítila, že bych měla ubrat a stát se součástí davu. Což mi moc nešlo. Mnoho lidí mě upozorňovalo, že tento můj typický rys bude problém a že narazím. Japonci své emoce krotí. Ale musím říci, že právě pro svoji otevřenost a schopnost sdílet jsem se dostala zřejmě k věcem, které klasický turista nebo pracovník-cizinec nezažijí.

Právě možnost vést vlastní semináře pro zaměstnance investičního fondu, kde jsem pracovala jako analytik portfolia, a to dokonce v angličtině, návštěvy rodin mých známých na celé víkendy a proniknutí do jejich rodinných vazeb (opravdu hodně se mi otevřeli, řešili jsme problematiku rozvodů v Japonsku, která je také velmi ožehavá), navštěvování významných klientů na veletrzích apod. Takže nakonec to, co se jevilo jako náraz na místní kulturu, byla moje přidaná hodnota.

Lidovky.cz: Co jste po návratu do Česka dělala?
Před odjezdem jsem založila v Česku vlastní firmu a do Japonska jsem odjela nabrat zkušenosti a otevřít si obzory. Nabídli mi tam sice pracovat nastálo a získala bych velice zajímavé finanční ohodnocení, lepší ubytování a další benefity. Ale právě veškerá ta inspirace, kterou jsem tam potkávala na každém rohu, mě nakonec donutila se vrátit zpět do Čech a rozjet naplno vlastní podnikání. Což jsem také udělala, a opravdu, japonská filosofie může fungovat i v rámci české rodinné firmy.

Avšak Japonsko mě stále táhlo, chyběl mi můj druhý domov. A proto jsem po dvou letech opět vycestovala pod záminkou studia MBA, tentokrát do Nagoyi (čtvrté největší japonské město). Firmu jsem zatím řídila z dálky a sbírala zkušenosti od profesorů, kteří studovali či přednášeli na Harvardu, včetně těch japonských, kteří měli zkušenost pouze z místního trhu. A tam jsem pochopila, že Japonsko mohu milovat sebevíc, ale žít bych tam nedokázala. Potřebuji volnost, tvůrčí prostředí a být obklopena lidmi, kteří věří, že mohou něco změnit. Od japonských profesorů jsem ale pochopila, že to, co jsem viděla předtím při práci v Tokiu, se jen tak měnit do budoucna nebude. Hierarchie, občas až slepé následování toho, co řekli či udělali ostatní, by mého ducha jednou zabilo.

Lidovky.cz: Existuje nějaké české jídlo, které vám v cizině chybí? 
Brambory! V Japonsku sice dostatkové zboží, ale kilo za cca 80 korun se mi kupovat upřímně nechtělo. Zvlášť když jejich vlastní kuchyně je tak vynikající! A ta určitě není pouze o sushi, nabízí toho tolik a tak moc je mi po ní smutno. Bohužel v Čechách jsem zatím nenarazila na japonskou restauraci nebo bistro, kde bych dostala například své oblíbené takoyaki. Vařit jsem chtěla, ale bylo obtížné sehnat pro nás tak typické potraviny. A upřímně - komu by se chtěla vařit svíčková, když na každém rohu může ochutnávat čerstvé, kvalitní produkty a vnímat jídlo jako rituál.

Češi v cizině

Sledujete rubriku Češi v cizině a zdá se vám, že v seriálu některé země chybí? Jsou to zrovna ty, ve kterých žijete? Ozvěte se nám.

Pokud se s námi chcete podělit o svoje názory a dojmy, napište nám na adresu cesivcizine@lidovky.cz. Uveďte svoje jméno a krátce popište místo, kde žijete a důvod, proč jste do zahraničí odjeli. Jako předmět zprávy uveďte "Češi ve světě".


Lidovky.cz: Jaké jsou první asociace, které jste slýchala, když jste řekla, že jste z Česka?
Upřímně jsem se po žádných asociacích nepídila, zaměřila jsem se na poznání Čechů žijících v Japonsku již delší dobu. A musím říci, že jsem byla nesmírně pyšná, když jsem zjistila, že například jedna Češka dokonce moderuje vlastní pořad v místní televizi. Nebo jsem potkala pána, který dováží do Japonska české produkty. Pracovat jako cizinec v Japonsku je už tak poměrně náročné (pracovat 12 hodin denně je denní chléb, pak se ještě očekává, že půjdete s kolektivem do izakaya- typický japonský bar/hospoda… A pro mě samozřejmě blok v neznalosti jazyka). Proto jsem obdivovala jeho odvahu tam navíc rozjet vlastní podnikání, které je obestřeno tolika regulacemi.

Osaka a výhled na město
Okonomiyaki s mým kamarádem z Guatemaly

Lidovky.cz: Sledujete tamní politiku? Liší se politická kultura od té naší?
Určitě existují rozdíly, Japonci velmi ctí hierarchii a to se projevuje jak v politickém a pracovním, tak osobním životě. U nás přeci jen máme tendenci si postěžovat, ať už do očí nebo za zády. Nebyla jsem schopna sama číst místní noviny, ale můj kolega mi vždy po ránu udělal krátký souhrn toho, co bylo v místních plátcích napsáno. Pamatuji si dokonce, že mi několikrát říkal, že píší i o České republice. Bohužel pouze v souvislosti s výroky státních činitelů, které pro Japonce byly naprosto nepochopitelné. Právě protože pro ně jsou lidé na těchto místech autoritami, nerozuměli, jak se mohou čeští státníci vyjadřovat tak, jak se vyjadřují.

apeAlena Pecháčková

Najdete na Lidovky.cz