Pátek 24. května 2024, svátek má Jana
  • Premium

    Získejte všechny články mimořádně
    jen za 49 Kč/3 měsíce

  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
130 let

Lidovky.cz

Nomádi

Cestování mě změnilo. Pochopila jsem, že život nemůžu brát vážně, říká mladá cestovatelka

Indie foto: Mili Macková

Rozhovor
Cestovat po světě sama začala už na střední škole. A jak říká, vyhovuje jí to nejvíce, protože ne každému sedí způsob, jakým svět kolem sebe objevuje. Za pár let projela půlku Evropy, Thajsko, Azorské ostrovy a Indii. „Nejsem klasická turistka, spíš si na cestách připadám jako průzkumnice. Neustále chci něco objevovat,“ říká mladičká cestovatelka Mili Macková.
  9:00

Kdy jste poprvé objevila kouzlo objevování?
Už jako malá. Cestovala jsem hodně po Česku, nejraději po horách a nejraději sama. A cítila jsem u toho, jak mě to nakopává a uspokojuje. A z toho se začala rodit touha objevovat svět za hranicemi. Podívat se trochu dál. Takže v 17 letech jsem vyrazila sama do Portugalska. To byla asi moje první cesta.

Do Lisabonu jste tedy poprvé letěla sama? Na jak dlouho jste se tam vydala?
V Portugalsku jsem strávila dva týdny. Byla jsem nejen v Lisabonu, ale také v Portu a pak jsem vyleza na nejvyšší pevninskou horu Sera de Estrela. To se mi hodně líbilo. Ale měla bych říct, že jsem se do Portugalska vydala vlastně v rámci Erasmu. A ta cesta mě pro cestování nadchla.

Jedna z vašich cest vedla do Bruselu. Proč zrovna tam?
Jela jsem tam na stáž do bruselského parlamentu. To jsem ještě chodila na střední školu. A protože kousek od Bruselu je Paříž, vydala jsem se i tam.

Indie

Máte spočítané, kolik už jste za své cesty utratila peněz?
Cestuju tak, abych utratila co nejméně. S tím jsem začala právě ve Francii. A šlo to skvěle. Do Paříže jsem jela autobusem a poprvé v životě vyzkoušela couchsurfing, to je naprosto úžasná aplikace, která vám umožní vyhledat lidi, kteří vás zadarmo ubytují. Navíc se toho od nich dozvíte o zemi, ve které jste turistou, úplně všechno. Poradí vám, kam chodit a kam rozhodně ne. Povídáte si, strávíte spolu nějaký čas a musím říct, že když vám ti lidé sednou, máte vyhráno. V opačném případě to výhra vážně není. Každopádně, abych se vrátila k vaší otázce, spočítané to nemám, ale je to opravdu minimum peněz, které za cestování utratím.

V Paříži jsem ale opravdu utratila tak málo peněz, že se tomu dodnes divím. Nejdraží věc, co jsem koupila, byl lístek na festival pouličního umění, ten mě stál asi 250 korun. Taky jsem si něco vydělala, když jsem s jedním pianistou zpívala po ulicích. Na to ráda vzpomínám.

Cestovat sama bez doprovodu jste tedy začala v 17 letech. Co na to říkali vaši rodiče? Nebáli se o vás?
Když jsem třeba byla na Azorských ostrovech, tak jsem je procestovala stopem. Ale to jsem rodičům raději neříkala. Tehdy jsem ještě neměla řidičák, tak to nešlo jinak. Autobusy nefungovaly a mně nezbývalo nic jiného. O couchsurfingu jsem jim taky raději hned neříkala. Určitě se o mě bojí, ale z cest se jim hlásím, vědí, kde jsem a jak se mám. Jsme v kontaktu.

Co pro vás možnost cestovat znamená a co vás na tom baví nejvíce?
Asi bych ze všeho nejdřív měla říct, že když člověk cestuje sám, je to docela náročné. Nejsem turistka v pravém slova smyslu, připadám si spíše jako průzkumnice, to mě na tom baví nejvíc. Nebydlím v pětihvězdičkových hotelech a někdy zažívám zapeklité situace, ale to všechno člověka posouvá dál.

Zaznamenáváte svoje cesty nějak?
Deník si nepíšu, ale občas si nahrávám hlasovky. Rituál psaní bych neudržela. Ale když jsem měsíc meditovala v Indii, snažila jsem se dělat si pro sebe takový update každý den. Přece jen, i když to může znít divně, ono vás všechno posouvá dál. Určitě si taky dělám takový „deníček“ na Instragramu. Ale svoje cesty bych nejraději zaznamenávala videem. To cítím, že je mi nejbližší. Chtěla bych také oslovit a inspirovat ostatní lidi. Když se ještě vrátím k tomu, co mě na cestování baví nejvíce, tak je to asi zvídavost. Neustále se cítím jako takové malé dítě, které se chce dozvědět víc o tom, kdo je a kde zrovna je. Pořád musím překračovat svoje hranice, které už ani někdy nevnímám. Člověk se v tom občas trochu ztratí. Dostáváte se totiž do naprosto náhodných, nepředvídatelných situací, které vás nutí improvizovat. Dobré je vždycky poslouchat intuici. Ale opravdu jsem pochopila to, že život nelze brát vážně. A to jsem se dozvěděla díky cestování.

Jak moc vás cestování změnilo?
Určitě jsem se změnila, ale nejen kvůli cestování, cítím na sobě, že už nejsem tak bezprostřední. Když byla pandemie, byla jsem na Azorech, a nebála jsem se ničeho. Všechny situace, do kterých jsem se dostala, mě bavily a věděla jsem, že mě spíš posunou dál, že je to vlastně jedno, co zažívám, vždycky to nějak dopadne. Tolik jsem nepřemýšlela. To se docela změnilo po covidu, ale nevnímám to jen u sebe, ale i u ostatních. Jako bychom se začali chovat roboticky. Tak trochu se bojíme sami sebe a bojíme se projevit autenticky. A život je hrozně banální. Je právě o autenticitě. To je to nejdůležitější. Co je mi do toho, co si o mně lidi myslí, když táhnu krosnu a mám špinavý boty. Tohle je můj život. A když si to člověk uvědomí, uvědomí si také, že nemá nic jiného než přítomnost.

Dokážu si představit, že vaše cestování je především o přítomném okamžiku..
To ano. Je to takové vykročení z komfortní zóny. Narážíte do svých hranic a ony vás buď pustí dál, nebo nepustí. Většinou pustí. Není v tom žádný stereotyp, všechno si uvědomujete v daném okamžiku a všechno se ve vás odrazí.

Bála jste se někdy na cestách? Přece jen pro samotnou mladou ženu to není nejbezpečnější.
Cestovat sama jako žena, to není nikdy ideální, ale být ženou kdekoli není ideální. V Praze to může být stejně nebezpečné jako v Indii. Takže bojím se všude asi tak stejně. Hodně se mi vyplatilo v tomhle ohledu spoléhat na intuici. A dávat si pozor, ať je člověk kdekoli. Prostě když jste Brňák a jste poprvé v Praze a zajdete do blbý uličky, budete se cítit stejně nebezpečně, jako kdybyste do debilní uličky zašli v Palermu. Ale určitě bych se bála víc, kdybych měla vybitý telefon, to se mi právě stalo v Indii a nebylo to nic příjemného.

Co se vám stalo?
V Indii se mi přihodilo, že jsem bez signálu a bez zprovozněné SIM karty, ač s nabitým telefonem, skončila na nádraží v Novém Dillí o půlnoci, kde se kolem motala spousta lidí. Ale byli tam také opilí policisté. A to bylo hodně nepřijené, nikdo mi nedokázal poradit a pořád mě posílali všichni so zavřeného info centra. V tu chvíli jsem si jen říkala, že se nesmím rozbrečet. Tohle nádraží je specifické tím, že sem migrují lidé z okolních vesnic, aby v Novém Dillí mohli pracovat, a to už se vám kontrolky rozsvítí. Když jsem tam tak stála a věděla, že nemůžu do hotelu, protože mi zrušili rezervaci, připadala jsem si bezradně. Věděla jsem jedině to, že si musím zachovat chladnou hlavu, i když kolem mě byla spousta chlapů a já se fakt bála. Nakonec jsem, po docela dlouhé době, zahlédla holku s klukem a něco mi říkalo, že se mám za nimi rozběhnout, a tak jsem běžela. Nakonec mě u sebe ubytovali, pomohli mi a dodnes jsme kamarádi.

Vyhrála jste výzvu World Travel Hackers. Jak a kde jste si výhru užila?
To, že jsem byla vybrána jako jedna z World Travel Hackers, mi dodalo motivaci a prostředky k tomu, abych mohla prozkoumat něco víc. Strávila jsem dva měsíce v Thajsku a měsíc v Indii. A byl to úžasně strávený čas. V Indii jsem mimo jiné chodila do školy pro jogíny, takže dneska bych mohla jógu i učit, i když bych asi musela dohnat praxi. Ale všem ostatním bych doporučila učit se v ašrámech, kde si vybírají, ale když vás přijmou, nemusíte nic platit. Samozřejmě nemáte tak hezkou postel, ale o to nejde. Ale jsem vděčná, že jsem se učila holistickou – tradiční indickou jógu, založenou na dechu. Tady na Západě cvičíme spíš něco jako fitness jógu. A zhruba měsíc jsem strávila v Thajsku, kde jsem meditovala.

Na výhru jste byly dvě. Jaké to bylo cestovat ve dvou, když jste zvyklá většinou vyrážet na cesty sama?
Bylo to jiné, ale taky moc fajn. Ono i když cestuju sama, sama vlastně nikdy moc nejsem. Jen vím, že můj přístup jen tak někomu nevyhovuje. Jinak mi nevadí se přizpůsobovat. A opravdu, když někam vyjedu, občas se ke mně někdo přidá. Na cestách není člověk nikdy sám. To mě na tom také baví.

Kdybych chtěla vycestovat za hranice pouze jednou za život, kam byste mi poradila jet?
Poslala bych vás na Azory. To je ráj na zemi. Nebo na Madeiru, to je taková Havaj Evropy. Tam máte všechno, krásné pláže i hory, po kterých můžete lézt.

A co máte v plánu teď?
Za pár dní odjíždím na měsíc na Sicílii, kde budu točit takové dokumenty o přilehlých ostrovech, na to se nesmírně těším, protože cítím, že tohle je to, co chci v životě dělat. Letenku jsem sehnala za pár stovek, a až se vrátím, uvidí se, co bude dál. Tohle je pro mě svoboda.

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!