Pohorky tak zůstaly doma a ze sportovní výbavy vyhrály souboj dvoje plavky, plavecké brýle, jedny legíny a větrovka. Na poloostrově obehnaném třemi moři je však rozhodně míň příležitostí se vycachtat než se proběhnout po horském hřebeni, což jsem se záhy měla přesvědčit.
Slova pana velvyslance o tom, že mě pozve po svátku Chuseok na horskou túru, jsem brala spíš jako hezkou zdvořilostní frázi na rozloučenou při odchodu z české ambasády. K mému údivu a radosti se však opravdu po svátku ozval a znalý korejských „nej“ mi připravil „zasvěcovací“ výlet do hor. Byl to zároveň můj první výlet po karanténě mimo soulský region. Trochu ho mám v podezření, že mi připravil takové „creme de la creme“. Ale i kdyby se jednalo jen o standard v přírodních krásách Koreji, bojím se, že už teď jsem zamilovaná do korejských hor a hrozí mi těžká závislost. Výhled, kdy se vám na obzoru otevře ne jedno, ale minimálně čtyři další pásma hor, je nezapomenutelný.
Darina IvanovováDarina Ivanovová učila češtinu pro cizince v programu Česká studia na FF UK v Praze a na Beijing International Studies University, odkud psala pro Lidovky.cz příspěvky pod názvem Čínský šok. Krátkodobě působila i na jiných univerzitách v zahraničí, nejčastěji ve Finsku. Je spoluautorkou učebnic Basic Czech I. a II., spoluzakládala program Czech Studies_online, kde působila jako akademická koordinátorka. Od září pracuje na Hankuk University of Foreign Studies v Soulu. Baví ji cestování, design a architektura.  |
V Koreji se v současné době nachází 22 národních parků a zabírají takřka 7% území státu. Ne všechny jsou horské, tři se nacházejí na mořském pobřeží a jeden je historický. Úplně první byl založen v roce 1967 a ten se jménem Bukhansan je dokonce na území hlavního města, tudíž z metra vzhůru na trek! Názvy horských parků obvykle končí san, což je výraz pro horu.
Existuje i 1400 kilometrů dlouhá trasa po hřebenech horského pásma Baekdu-daegan, která tvoří jakousi páteř Korejského poloostrova, začíná na hranicích Severní Koreje s Čínou na bezmála třítisícové spící sopce Baekdusan a končí na jihu poloostrova u nejvyššího pevninského vrcholu Jižní Koreje (její úplně nejvyšší hora se nachází na ostrově Jeju).
My jsme zamířili k národnímu parku Woraksan jižně od Soulu zhruba v polovině šíře poloostrova. Cestou se noříme do jednoho dlouhatánského tunelu za druhým a mě maně napadá, na kolik by tohle vyšlo v Česku a vůbec už nedomýšlím, jak dlouho by to trvalo při závratně rychlém tempu budování dálnic v mé domovině. Výhledy po cestě mě dostávají, můj průvodce se jistě musel bavit mým nelíčeným nadšením. Parkoviště u vchodu do parku není plně obsazeno, zato obsypáno řadou instrukcí co všechno v národním parku dodržovat, vystačím si s přeškrtnutými obrázky.
Na začátku stezky visí jakési bizarní pumpičky ve tvaru pistolí, když uvádím do pohybu všechny zákruty fantazie, k čemu tohle slouží, je mi vysvětleno, že to jsou „ofukovadla“, kterými ze sebe a hlavně z bot sfouknete nečistoty při návratu z přírody. Vyrážíme na dva kopce, oba mají dechberoucí výhledy nejen na další vrcholy horského parku, ale i na velikou přehradu dole pod nimi. Je teplý den, a tak mě logicky napadá, zda se v přehradě taky plave. Prý ne, Korejci obecně nejsou velcí příznivci plavání. Vzpomenu si na to o něco později, když se korejští známí pobaveně smějí, že jsem plavala ve 24 stupňů teplém oceánu v druhém největším městě Busanu, a ptají se, kdo se koupal kromě mě, dětí a případných jiných cizinců. Stezky jsou přehledně značené, občas se skalnatými úseky.
Co je milé, je to, že skoro nikoho nepotkáváme. Korejské národní parky jsou prý obvykle narvané místními turisty, strašák rostoucích případů covidu po dlouhém svátku tedy zjevně funguje a my si užíváme luxusu prázdné přírody. Pokud někoho potkáme, tedy spíš míjíme, jsou to piknikující. Jak jinak než na místech s rozkošným výhledem a perfektním vybavením na piknik, od podložek na sezení až po neuvěřitelný počet krabiček různých tvarů a delikatesních obsahů. Je vidět, že požitek z hor by nebyl úplný bez požitku z jídla.
Po výšlapu jsme popojeli k hoře s příznačným názvem Cafe Sann s reklamou na kavárnu nebližší obloze. Ani moc nelhali. Vyjíždí se na ni serpentýnami, při kterých se radši moc neohlížím a mám pocit, že auto se musí někde v půli ohýbat. Silnička nad městem Danyang je čerstvě nová a raději jenom jednosměrná, dolů z hory se sjíždí jinou cestou. Když vidím část původní a dozvím se, že na té se proti sobě musela vyhýbat auta dvě, gratuluju si k pozdější návštěvě téhle lokality.
Nahoře je tentokrát lidí kopa, jednak se sem všichni dostanou autem a pak – blíží se západ slunce. Výhled je nepopsatelný a široký, duše se raduje, srdce plesá. Z plošiny vedle kavárny startuje v pravidelném intervalu tandemový paragliding, nejdéle trvající částí přípravy na let je focení, v tomhle jsou Korejci opravdu nepřekonatelní – dokážou opakovat pózy k instagramové dokonalosti nekonečně dlouho.
S tmou se vracíme do Soulu, projíždíme vesnicemi, které nemají kompaktní zástavbu, jsou jen shlukem usedlostí s malými poli. Využitý je opravdu každý kousíček půdy, který se podaří vyrvat horám. Fotím si ještě lány červených papriček, bez kterých se tu neobejde žádné jídlo- české „uho“ (univerzální hnědá omáčka) má ekvivalent v korejské „učo“. Když ulehám po nedělním výletu do postele, dlouho nemůžu usnout, zrak a srdce dnes dostaly řádně zabrat.
