Dá se říci, že jsou jistoty. Třeba, že slunce zítra vyjde a zemně se otočí o další otáčku. Na tom se dá docela dobře shodnout. Pak jsou daleko menší „jisté jistoty“, přesto jim taktéž podsouváme téměř stejnou úspěšnost. I když dobře víme, že někde za rohem je připravená empirie, ta neuchopitelná potvora, hrající si dle svých vlastních pravidel.
Ale zpět. Mohu tedy vycházet z toho, co jsem nyní momentálně prožil, či odrazit se od zážitku, který jsem nabral v minulosti, nebo z toho který mi byl podsunut, jako standardní pro dané místo. Známá pravda, dejte mi jediný pevný bod a hýbnu vesmírem. Tak to bylo i s přeplavbou Drakeovi úžiny. Předpoklad byl jasný, ale jistota žádná.
Dny postupně se střídaly a Altego II. si dál bez spěchu a s větrem v plachtách, trpělivě odškrtává odpluté míle od Mysu Horn. Vystoupal jsem po úzkých schůdkách na palubu a okamžitě mě přivítal vlhký a syrově ledový vítr. Právě na mě vyšla služba u kormidla, přičemž primární úkol není ani tak řízení lodi, ale hlídat případný nechtěný střet s plovoucí krou. Tihle modrobílý tuláci ledových moří, mohou být pro loď rychlou zkázou.
Vždyť jen dva kubíky ledu trčící nad hladinu, což je vlastně malý prdek, schovávají osmnáct kubíků pod ní. Dohromady dvacet tun brutto. No a okolo si to hrnou i kousky zvedající se do sedmipatrového činžáku o stovkách tisíc tun. Vlhký chlad se plíživě zahryzává pod bundu, ale nejvíc trpí prsty na rukou a mé nohy. Stát bez pohybu dvě hodiny je svým způsobem peklo. Přesto si vychutnávám kouzlo okamžiku, kdy se na pár desítek minut setmělo, přičemž šrumec na palubě mávnutím proutku také utichá.
Posádka se na oko vytratila, i když v podstatě neměla kam. Nebo spíše se opticky vyzmizíkovala. Po bližším ohledání, se dají najít schoulené postavy ve spacácích na podlaze v podpalubí, nebo v stísněných kobkách kajut. Není se čemu divit, vždyť všichni jsme utahaní. Již od štědrého dne jsme na cestách a někteří k tomu si v průběhu pohupování vyprázdnili svůj žaludek tolikrát, že i kdejaký věhlasný jogín, by jim to mohl závidět.
Loď ale bez odpočinku dál ukrajuje míli za mílí s kýlem stočeným k jihu. Kolem dokola i hluboko pod vámi nic než moře. Přitom se vše hýbe, počínaje horizontem, až po vás samotné. Věřte pro suchozemce je to naprosto zvláštní pocit a každý ho snáší po svém.
Někdo si zvykne, pro někoho se dokonce stane moře nutností, nutící k návratu a pro někoho to zůstane stále jen v rovině utrpení. Já vím, že mě Neptunovo království učarovalo. Nicméně stísněnost z pocitu malého červa, jenž je vydán napospas živlům, obzvláště pokud jste na něčem tak titěrném, oproti okolním prostorám, je spojené s reálným uvědoměním naší zranitelnosti.
Druhé ráno nás vítá Antarktida a o pár hodin později už kotvíme poprvé u jejich břehů. Komentář kapitána Jíry: Drakeův průliv je druhé nejrozbouřenější místo v oceánech s často velmi tvrdým a náročným počasím…
Co je ale další neznámou? Odpověď na otázku: „Jak to bude snášet posádka?“, je možná ještě daleko důležitější než samotné náročné podmínky. Dopředu to samozřejmě nikdo neví… v naší posádce jen Mára má zkušenost s plavbou po oceánu. Další dva členové ze zbývajících šesti byli někdy na moři na plachetnici.
Na tom ovšem nezáleží, protože zkušenosti z Chorvatska nebo Řecka mají zde jen malou hodnotu. Zbytek posádky nemá zkušenost vůbec žádnou. Je to loterie a někdy snad i „ruská ruleta“. Mořská nemoc někdy sejme někoho, do koho byste to vůbec neřekli a naopak někdo vás naprosto překvapí, jak dobře drsnou plavbu snáší.
Holečkova Antarktida 2018: Jak se zabalit do mrazu? Vlně a peří se nic nevyrovná |
My máme štěstí na počasí, naše plavba je jedna z možných nejklidnějších v těchto končinách. Přesto čtyřem z posádky je zle a z toho dvěma velmi zle… Mořská nemoc se může někdy zcela vymknout „kontrole“ a pak máte zaděláno na fakt velký problém… Mořská nemoc má následující stádia: Je ti dobře. Je ti špatně.
Je ti fakt hodně, hodně špatně. Je ti tak špatně, že se bojíš, že umřeš. Je ti tak moc špatně, že se bojíš, že neumřeš… A kde se zastaví zrovna tvoje nevolnost? Prakticky skoro každého někdy dostane… A kde se zastaví nevolnost těch ostatních? Jak vše zvládnete? Budete mít dost sil hlídat a ovládat loď? Řešit nenadálé kritické situace? Udržíte koncentraci? Budete schopni doplout? Budete mít štěstí nebo smůlu? Narazíte na kry? My měli štěstí. Měli jsme příznivé počasí, mořská nemoc ustoupila, ker bylo relativně málo.
Dopluli jsme v pořádku… Naším kotvištěm je torzo vraku lodi u ostrova Enterprise, která v legendárních velrybářských dobách, ne zrovna slavně dopadla. Ale nám teď poslouží jako kvalitní místo, kde se dá vyvázat v zákrytu před nečasem a hmatatelnou připomínku bouřlivých dob.
Teď už s klidem mohu říci, antarktická odysea začíná, přičemž opožděná oslava příchodu nového roku se může konečně odšpuntovat. Tím předávám štěstí dál, přičemž přejeme všichni tady z konce světa, ať se i Vám letos v reálné kroky promění, mnoho vašich snů.