Úterý 19. března 2024, svátek má Josef
130 let

Lidovky.cz

Jiný Řím: stihnout vše nelze, co navštívit?

Cestování

  7:00
Navštívit Řím je něco jako putovat napříč historií lidstva. Stihnout všechno prostě nelze – zrovna tak jako není v silách Italů to neuvěřitelné množství památek udržovat. Určitá zchátralost prostě k městu patří a spoluvytváří jeho atmosféru.

Řím. foto: Profimedia.cz

Jak město rostlo, vstřebávalo jednotlivé stavební slohy, takže není výjimkou, že ve fasádě barokního paláce ční antický sloup či gotické nebo renesanční ostění. Řím má také leccos společného s Prahou; pomineme-li impozantní antické památky, italská metropole patří především baroku – a právě to je onou spojnicí do Čech. Konečně i Tibera opisuje v Římě podobný meandr jako Vltava v Praze a Isola Tiberina je takový větší Žofín.

Řím je oslňující metropolí a zároveň mají některé čtvrti malebný ráz starobylého městečka, kde se život pořád ještě odvíjí na ulici – po sousedsku. V takových lokalitách vás také skoro hned přijmou za svého, stačí třikrát zajít ráno na cappuccino s rohlíkem do stejného bistra, a sotva počtvrté vstoupíte do dveří, už na vás majitel volá: Dobré ráno, milostivá, jako obvykle?

Cafe Greco, nejslavnější římská kavárna.

Podobnou čtvrtí – a zároveň mou zamilovanou – je oblast kolem Campo dei Fiori. Náměstíčko, v jehož středu se tyčí socha Giordana Bruna, který zde byl upálen v roce 1600, patří od časného rána trhovcům se zeleninou a rybami. Úderem jedné hodiny se všichni sbalí, špína se spláchne do kanálů a začíná "společenský život", který tu končí hluboko po půlnoci. Je to také jedno z mála římských náměstí bez kostela a směrem od něj k Andělskému hradu mezi Corsem Vittoria Emanuela II. a Tiberou se nachází bizarní spleť uliček, která má obdobu snad jedině v Trastevere na druhém břehu řeky. Zastrčené krámky se zbožím podivného původu, pitoreskní zákoutí, vetešnictví, truhlářské, rámařské a sklenářské dílny. Na rozích jsou kouzelné oltáříky s madonkami a jiné svaté obrázky, ale nevraživé pohledy z dílniček naznačují, že zvědavci nejsou příliš vítáni. Kdysi jsem tady procházela s italskou přítelkyní, která bydlela kousek odtud a tvrdila, že se tu odjakživa schovávalo kradené zboží.

Campo dei Fiori se sochou Giordana Bruna.

Jsou tu půvabná atria a starobylé domy, jejichž historie sahá až do 15. století. Vždy to byla čtvrť řemeslníků, což se dochovalo i v názvech ulic, jako je třeba Via dei Cappellari (Klouboučnická) nebo Via dell’Arco degli Acetari (Octářská), v níž jsou zvlášť nečekané stavby s oblouky, vnitřními dvorky, schodišťátky zdobenými květináči a domáckou, skoro venkovskou atmosférou. Ve Via Cappellari se ovšem v roce 1698 narodil Pietro Antonio Domenico Bonaventura Trapassi, který se pod pseudonymem Metastasio proslavil jako básník, spisovatel, dramatik a především autor libret. Tvořil na vídeňském dvoře Marie Terezie a pro svou hudebnost byl skladateli velice vyhledávaný. Směrem k Tibeře je zase Via Arco dei Banchi, v níž najdeme do zdi vsazenou stélu, která připomíná výšku vody při povodni v roce 1277, což je pravděpodobně nejstarší dochovaný údaj svého druhu. V nedalekém oblouku stávala od 16. století velice uctívaná dřevěná socha Panny Marie, dnes je tu jenom obrázek, ale nikdy u něj nechybí květiny a zapálená svíčka.

PRŮVODCE VELKOMĚSTY

Střídání stráží

Paříž, Londýn, New York, Vídeň, Barcelona...zažijte města jinak.

Tipy, které si v průvodcích nepřečtete, najdete ZDE

Další ulička je spojená s českou historií. Ve Via dei Banchi Vecchi stojí budova bývalého českého hospice, hostince s ubytovnou a ošetřovnou. Vhodný dům pro české poutníky zakoupil při své druhé cestě do Říma Karel IV. s manželkou Alžbětou již v roce 1368. Na domě je umístěna pamětní deska připomínající jeho založení.

Mluvící sochy

* Tato zvláštnost na způsob římského Hyde Parku vznikla už v 16. století. Několik soch na frekventovaných místech historického centra sloužilo jako „vývěska“, kde se nechávaly „vzkazy“ těm, kteří právě vládli. Lidová tvořivost často satirickou formou reagovala na aktuální dění, autoři zůstávali pochopitelně anonymní.

* Poslední takovou sochou je Pasquino, který stojí u zdi jednoho z domů na Piazza Pasquino poblíž slavného náměstí Navona od roku 1501. Není jasné, koho busta muže s již poněkud nezřetelným obličejem ze 3. století před Kristem představuje, ale vzkazy od něj dostávali papežové, králové a dostává je i Berlusconi.

Opačným směrem od Campo dei Fiori se po Via dei Giubbonari dojde do někdejšího židovského ghetta. I zde se v obskurních krámcích dá leccos najít: od levných, ale kvalitních látek až po různé kuriozity, jež sem přicházejí nakupovat třeba malíři a výtvarníci. I když se ghetto zachovalo jen zčásti, zůstala tu řada pozoruhodných domů. Na jednom z náměstíček (Piazza Mattei) je také jedna z nejkrásnějších římských kašen Fontana delle Tartarughe, kterou vytvořil v roce 1581 Giacomo della Porta: čtyři efébové sedí na delfínech a ve svých pažích drží fontánu s malými želvičkami. V ghettu také najdeme snad nejbizarnější, ale pro Řím tak typické seskupení antiky a baroka. Je to místo zvané Portico di Ottavia, které je tvořeno skrumáží domů, sloupů, věží a oblouků.

Jedna z nejkrásnějších římských kašen Fontana delle Tartarughe (Želví fontána) na Piazza Mattei.

Řím se snažil kdekdo zničit, už kvůli neoklasicistnímu pomníku Vittoria Emanuela II. na Piazza di Venezia se vyboural kus staré čtvrti – včetně antických památek. Výsledek je tristní, "Bílý oltář vlasti" je dvanáctimetrová obludnost z roku 1885, vystavěná na severním svahu Kapitolu na paměť sjednocení Itálie. Římané ji ironicky přejmenovali na "Psací stroj" a svorně tvrdí, že z terasy tohoto oltáře je nejkrásnější výhled na město – je to totiž jediné místo, odkud památník není vidět. Pozadu nezůstal ani Mussolini, z jeho rozhodnutí vznikla široká třída vedoucí podél známé zóny archeologických vykopávek (Forum Romanum) od Piazza Venezia až ke Koloseu.

Část archeologického areálu Forum Romanum a Via dei Fori Imperiali.

Dnes se jmenuje Via dei Fori Imperiali, byla otevřena 28. října 1932 a Benito Mussolini dal kvůli její výstavbě zbořit celou čtvrť, víc než stovku středověkých domů, historické paláce, zahrady, řadu kostelů – od gotiky až po baroko. Teprve po 2. světové válce třída získala dnešní pojmenování. Duceho architekti ji naplánovali vskutku velkolepě: délka téměř kilometr, šířka třicet metrů. Měla být hotova k desetiletému výročí pochodu na Řím, a tak stavba probíhala v neskutečném tempu a byla hotova za pouhých šestnáct měsíců. Ani Mussoliniho knuta ale nezajistila maximální pracovní nasazení, protože demolice definitivně skončily až v dubnu 1933.

Mussoliniovská výstavba ve čtvrti EUR na jihozápadním okraji města směrem na Ostii.

Byl to také Mussolini, kdo v roce 1937 započal v jihozápadní části města výstavbu nových čtvrtí, které měly být otevřeny v rámci Esposizioni Universale Romana (EUR) – nové rezidenční a obchodní čtvrti. Tenhle bombastický stavební styl najdeme i jinde a skutečnou kuriozitou je soukromá duceho mramorová tělocvična v paláci na Foru Italicu. Tento sportovní komplex vznikl začátkem třicátých let a měl být výkladní skříní fašistické architektury. Tělocvična je vyzdobená mozaikami a vévodí jí bronzová socha atleta. Má i horní část, v níž bylo solárium, kam se vcházelo po točitém schodišti. Celá tahle podivnost je přístupná po telefonické domluvě.

Via Veneto, opisující z náměstí Barberini zalomený oblouk, už dávno není mondénní třídou s rušným nočním životem, který ve Felliniho Sladkém životě vyzníval tak provokativně. Místo pokřikujících paparazziů tu spíš najdete nevzhledné bary s rychlým občerstvením a banální kavárny. Nicméně poněkud omšelý palác Barberini, v němž dnes sídlí Národní galerie se sbírkou starého umění, stojí za vidění. Před několika lety jsem měla možnost dostat se do jeho soukromé části, do rovněž zchátralé zahrady, kde je sala terrena a malý barokní domeček, kde ještě žila poslední hraběnka Barberini, malá vysušená stařenka, která klofala stříbrnou hůlčičkou a přišla se podívat na výstavu Jiřího Koláře a české koláže ze sbírek pražské Národní galerie.

Pohled na baziliku Santa Maria Maggiore.

V této části města najdeme i vilu Casino Ludovisi, kde lze obdivovat Caravaggiovo dílo, které se teprve před rokem– u příležitosti čtyřstého výročí umělcova úmrtí – poprvé v historii představilo veřejnosti. Jde o olej na zdi, který představuje tři božstva – Jupitera, Pluta a Neptuna – jako symboly živlů. Touto malbou chtěl Caravaggio umlčet své kritiky, kteří jej osočovali, že neumí malovat. Údajně opět tvořil podle sebe se zrcadlem a jde o velice naturalistickou malbu s detailním vyobrazením genitálií.

Po stopách krajanů

V Římě se lze vydat po stopách krajanů:

* V kryptě kostela San Lorenzo in Lucina (na Via in Lucina poblíž Via del Corso) je pohřben „Il divino Boemo“ – skladatel Josef Mysliveček. Krypta je nepřístupná, ale v kapli zasvěcené Janu Nepomuckému je alespoň umístěna Myslivečkova busta.

* V kostele sv. Bartoloměje na Tiberském ostrově je uloženo rámě svatého Vojtěcha. Nachází se tu i nejstarší světcova podobizna na reliéfu z konce 11. století, který zdobí mramorové okruží studny.

* Další lokalita, která připomíná zdejší světcův pobyt, je historický vrch Aventin. Vojtěch zde pobýval jako prostý mnich v letech 990–992 v řecko-latinském konventu sv. Bonifáce a Alexia. Odtud také přivedl do Čech skupinu benediktinů, kteří vytvořili základ nově založeného Břevnovského kláštera.

* Když se vydáme dál od centra, najdeme na Via Flaminia pamětní desku kardinála Berana a nedaleko odtud je také ulice Jana Palacha, kde se tyčí bronzová plastika italského sochaře Colbertalda.

* Poblíž olympijské vesničky přetíná Tiberu Ponte Milvio – most se sochou Jana Nepomuckého z bílého mramoru.

Fontana di Trevi je odtud tak deset minut, ale je lepší se k ní v sezoně ani nepřibližovat, je neustále obležená davy. Tady se ráchala Anita Ekberg s Marcellem Mastroiannim, a i když to ve filmu vypadá, že si to oba rozkošnicky užívali v parném létě, Mastroianni ve svých pamětech vzpomínal, že scéna se točila v březnu a že byla ukrutná zima. S fontánou je spojena řada pověstí a historek, především ta, která praví, že kdo do ní hodí minci, znovu se do "věčného města" vrátí. Méně známý je ale příběh velké okrasné vázy po pravé straně fontány. Umístil ji sem stavitel Nicola Salvi, aby měl pokoj od nesnesitelného holiče z blízkého krámku, který ho každý den otravoval svými kritickými poznámkami. Přes vázu neviděl nic a byl pokoj. Půvabné je, že dodnes je na stejném místě holičská oficína. Málokdo také ví, že na projekční přípravě i realizaci se podílel brněnský architekt Antonín Grimm. V Salviho ateliéru pracoval na projektech oprav římských památek a jedno paré plánů si posléze odvezl i domů. Soubor známý jako Grimmova sbírka plánů je zajímavým dokumentem o činnosti ateliéru. Také se říká, že když dá dívka svému chlapci, který odchází na vojnu, vypít sklenici vody z fontány, znemožní mu, aby na ni zapomněl. Pochopitelně – na střevní katar, který dostane, skutečně nikdy nezapomene.

Fontana di Trevi od Nicoly Salviho.

Na Via Condotti, mondénní ulici poblíž Španělských schodů, která odtud není daleko, najdeme nejslavnější římskou kavárnu: Cafe Greco. V čísle 86 ji založil v roce 1760 Nicola della Maddalena a v devatenáctém století si tu dávali dostaveníčko mnozí významní mužové: Ludvík Bavorský, Gioacchino Pecci, budoucí papež Lev XIII., skladatelé Felix Mendelssohn, Hector Berlioz a Richard Wagner, Adam Mickiewicz, Giacomo Leopardi, Stendhal, Nikolaj Vasiljevič Gogol, Arthur Schopenhauer. Objevil se zde i Buffalo Bill, který se do Říma dostal s cirkusem. Tehdejšímu majiteli se podepsal a fotografie s podpisem a pozdravem majiteli se dosud v kavárně ukazuje.

Via Condotti je také ulice nejluxusnějších módních obchodů, zatímco Via dei Coronari blíž k Piazza Navona nabízí starožitnictví a galerie.

Restaurace

* Dobře a vcelku levně se dá vždycky najíst ve čtvrtích Trastevere či Testaccio.

* Da Ivo (U Lvů) na Via di San Francesco A Ripa 158 je restaurace s domácí kuchyní s tradičními římskými specialitami. Funguje od roku 1962 a vyhlášené jsou hlavně zdejší těstoviny, například farfalle s čekankou. A také dort babičky Ivové. Je dobré se objednat, ale v sobotu se rezervace nepřijímají a postupuje se ke stolu podle toho, jak se přijde.

* Roma Sparita (Zmizelý Řím) na Piazza di Santa Cecilia 24 je pověstná typickými římskými těstovinami – třeba špagetami se sýrempecorino a pepřem. Podnik není příliš navštěvovaný turisty a polední menu je tu za slušný peníz.

* Pizzeria Alle Carrette (U Trakařů) na Via Madonna dei Monti 95 je oblíbená pizzerie, kam se chodí na římskou pizzu. Je pár kroků od Kolosea v jedné zastrčené uličce a nejsou tu skoro žádní turisté. Večer, kolem 21. hodiny, tu bývá největší nával, doporučuje se přijít až kolem desáté, otevřeno je až do půlnoci. Kromě pizzy tu mají také vynikající smažená jídla, třeba rýžové kuličky.

Řím má pochopitelně i několik bleších trhů – ten největší a nejstarší je v Trastevere a začíná u staré římské brány Porta Portese. Táhne se asi dva kilometry přes několik ulic podél starých hradeb. Každou neděli tu lze od rána koupit snad všechno – od standardního tovaru venkovských trhů, jako jsou oděvy, látky a nádobí, přes knihy, militarie, starožitnosti, staré bicykly a sudy až po všelijakou veteš. Na praskajícím gramofonu ze čtyřicátých let vám prodavač ochotně pustí desku s oblíbenou německou písní Lili Marleen, která v italštině zní opravdu přízračně.

Jak se v Římě pohybovat?

* Od metra nic moc nečekejte, má jen dvě trasy, protože ať se v Římě kopne kdekoliv, už je tu archeologický nález, takže se nakonec zůstalo jen u dvou tras.

* Přijatelným dopravním prostředkem  jsou autobusy, ale bývají strašlivě nacpané. V centru je nejlepší chodit prostě pěšky.

Ve Felliniho filmu Interview je nádherná pasáž, kdy se modrá tramvaj, jezdící z centra do filmových ateliérů v Cinecitta, náhle ocitne na Via Appia Antica. Po nejproslulejší římské silnici, kterou dal v roce 313 vystavět cenzor Appius Claudius Caecus, pochopitelně žádná tramvajová trať nevede – tu viděla jen režisérova fantazie. Via Appia se zbytky staré dlažby se táhne od Porta San Sebastiano přes kostelík Quo vadis, Domine a katakomby až k dálničnímu okruhu a sahá hluboko za něj, do krajiny. Celkem je to určitě přes dvacet kilometrů. Lemují ji cypřiše, ruiny antických hrobek, mohyly, náhrobky a torza plastik, věže a všelijaké stavby. Celý areál je chráněným přírodním parkem, který má své webové stránky s podrobnými informacemi.

Via Appia Antica.

Turisté většinou ujdou dva tři kilometry od katakomb nebo od hrobky Caecilia Metelly. A dál už se jim nechce. Jenže Via Appia pokračuje i poté, co ji přetne dálniční obchvat – a tam to teprve začíná být zajímavé i poněkud dobrodružné. Jsou zde další a ještě opuštěnější a zlověstnější ruiny antických hrobek, zvětralých mauzoleí a cesta pomalu končí mezi poli a opuštěnými barabiznami.

ČTĚTE TAKÉ:

Na webu se diskrétně píše, že se návštěva této části nedoporučuje večer a v noci. Každý si tu stejně dělá, co chce. Od malé kavárny za katakombami by se správně mělo pochodovat po svých, ale nikdo příkaz nedodržuje, u hydrantů se dokonce myjí auta a vpodvečer se tu různě soukromničí: rytmicky se pohybující zaparkovaná auta ve křoví dávají tušit, co se asi děje uvnitř. Ostatně příslušnice nejstaršího řemesla a transvestité berou v posledních letech starobylou silnici útokem, zvlášť její části vzdálenější od centra. A když už je o tom všem řeč, v Římě mají prostitutky svá tradiční místa, ale sotva by je někdo čekal v uličkách za bazilikou Santa Maria Maggiore. V téhle čtvrti bývaly nevěstince – a teď tu staré bordelmamá a vysloužilé animírky sedávají podél domů na rozvrzaných židlích, drbou, popíjejí kafíčko, loupou fazole nebo štrikují.