Venku pěkně teplo, v těle horko, vůkol všichni zdraví. Má nemoc o to paradoxnější, že jsem bez úhony v Koreji přestála čas největších covidových restrikcí a dobu, kdy bylo půl milionu nakažených denně. Semestr jsem tak zahájila v poloze ležmo a týden mi trvalo, než jsem přestala mít kondici právě vyždímaného hadru.
Pak život zamířil do zaběhnutých pracovních kolejí a běžného rytmu akademického harmonogramu. V kampusu proběhl Světový festival lidové kultury, kde opět zazářili korejští studenti češtiny svou polkou na melodii Proč ta sova tolik houkala. Mě jako vždycky pobavily domalované vousy polkových tanečníků.
Stojí teď před nimi velká výzva, měli by se do půlky listopady naučit zapět českou lidovou. Dvě písničky už jsem vybrala, můžete si zkusit tipnout. Díkybohu za internet a karaoke verze českých lidových písní, protože můj hudební hluch stěží zvládne Pec nám spadla. Autorita profesora, tady v Koreji na vysokém piedestalu, snad zůstane ještě chvilku neotřesena.
Darina IvanovováDarina Ivanovová učila češtinu pro cizince v programu Česká studia na FF UK v Praze a na Beijing International Studies University, odkud psala pro Lidovky.cz příspěvky pod názvem Čínský šok. Krátkodobě působila i na jiných univerzitách v zahraničí, nejčastěji ve Finsku. Je spoluautorkou učebnic Basic Czech I. a II., spoluzakládala program Czech Studies_online, kde působila jako akademická koordinátorka. Od září 2021 pracuje na Hankuk University of Foreign Studies v Soulu. Baví ji cestování, design a architektura.  |
Testováním fyzické způsobilosti po přestálém covidu byl můj druhovýstup na horu Manisan alias korejský Říp, která je spjata s počátky korejské státnosti a „praotcem“ Dangunem. Přežila jsem a nahoře byl stejně pěkný slunečný výhled jako před lunárním Novým rokem, kdy jsem tam byla poprvé. Jen divoké kočky žebrající o jídlo chyběly.
Zopakovala jsem si i minulý začátek podzimu a vyrazila na druhou polovinu Chuseoku (jakýsi korejský Den díkuvzdání a obecně nejuctívanější svátek) vykoupat se na samý jih Koreje do Busanu. Oceán nezklamal a měl na začátku října svou standardní teplotu lehce přes 24 stupňů. Zklamala ovšem obloha. Druhý den se depresivně zasmušila a vytrvale pršelo. Místo pláže tedy buddhistický chrám.
Zato přímořský a prý zaručeně nejkrásnější v Koreji. Jmenuje se Haedong Yonggung a většina věřících sem míří kvůli tomu, že je tu příslibeno vyplnění minimálně jednoho z vašich přání. Samozřejmě po vašich vřelých modlitbách. Příchod k němu tvoří ulička plná stánků s povětšinou cetkovým sortimentem a rozličnými pochutinami stejně jako na našich poutích.
Místo je to opravdu unikátní, budovy chrámu jsou rozhozeny pitoreskně po skaliskách. Oceán a bory šumí. Pokud byste odtud chtěli pěšky zamířit na nejbližší autobusovou zastávku, nelze neminout obrovský zábavní park s lanovkou, komplex outletů a velikánskou Ikeu. Komerční balanc k spirituální lokalitě.
Po návštěvě Busanu a pár dnech pracovního procesu následovala cesta na ženšenový festival a do tradiční vesnice – skanzenu na pozvání emeritního pana profesora češtiny, který z vesnice pochází. Cestovali jsme autem a pozvány byly i dvě moje kamarádky – vyučující slovenštiny a polštiny, veskrze slovanský výlet. Městečko Punggi, známé po celé Koreji pěstováním ženšenu, je asi 150 kilometrů jihovýchodně od Soulu.
Vzhledem k tomu, že byl prodloužený víkend (následovalo volné pondělí se svátkem hangulu, tedy korejské abecedy), šinuli jsme se v nekonečné zácpě přes tři hodiny. Vesnice pana profesora Museom vypadala jako z pohádky. Tradiční domy se slaměnými střechami, mezi nimi miniaturní políčka, rozložená prakticky na poloostrově mezi třemi řekami. Řeky nejsou nijak hluboké, jsou obklopené písčitými břehy, které tvoří i rozlehlé písčité pláže. Dříve byla vesnice přístupná jen přes dlouhou dřevěnou lávku širokou okolo 20 centimetrů, přes ní byly přinášeny na nosítkách nevěsty a odnášeni mrtví na pohřeb.
Když bratr pana profesora spolu s dalšími přinášel jeho nevěstu, provokoval ho prý, že jestli mu nezaplatí, upustí jeho nástávající do řeky. Zaplatil a jsou spolu dodnes, kdy už se věkem blíží osmdesátce. Ve vesnici se každoročně o říjnovém víkendu konají šamanistické a lidové slavnosti, domy jsou stále obývané rozvětveným příbuzenstvem dvou původních rodin Kimů a Baků. Ač mám za sebou dva roky korejského žití, poprvé jsem nocovala na vyhřívané podlaze – ondolu.
Když jsem viděla tenkou podložku (futon by byl ve srovnání s ní těžkým luxusem), na které mám spát, byla jsem si jistá, že ráno nedonutím otlačené kosti ke zvednutí. Podařilo se, vyspala jsem se kupodivu celkem pohodlně a v domě jednoho z profesorových mladších bratrů (celkem osm sourozenců) jsme i posnídali. Jen si nejsem jistá, zda je běžnou součástí korejských nedělních snídaní i makkoli, rýžový nápoj podobný burčáku. Pan profesor ovšem tvrdí, že jeho štamprlička a chroustání kousku čerstvého ženšenu po ránu vede zaručeně k nejméně stoletému věku. Nepolemizovala bych, ve vesnici žije jeho stočtyřletá teta.
Na ženšenovém festivalu v blízkém městě Punggi byly ke koupi mraky ženšenu, na místě i fungovaly jakési pračky, kde jste si mohli nechat zablácený ženšen „vyprat“. U stánků se prodávaly samozřejmě různé ženšenové produkty – doplňky stravy, bonbony i sušenky. Nabízely se i jiné dobroty – u mě to jednoznačně vyhrály chipsy z kořene lopuchu a sladkých brambor a mořské řasy na sladko.
Protože se jednalo o festival, byl zahájen bombastickým večerním zábavním programem (upřímně – dali jsme jen jeho první půlhodinu) a přes den bylo možné zhlédnout místní borce při korejském zápasu. Zdejší ženšen je vysoce ceněn pro vysoký obsah saponinu, který prý pomůže s kdečím – od vysokého krevního tlaku po prevenci rakoviny. Moje „ženšenové poprvé“ bylo vidět, jak ženšen na poli roste, a ochutnat bulgogi (jídlo z marinovaných kousků hovězího) s ním.
Do cesty za ženšenem se vešla i návštěva nejstaršího korejského dřevěného buddhistického chrámu, který má výhled s pětihvězdičkovými parametry na okolní hory a konfuciánské akademie z 15. století. Ta mě zaujala nejen tím, že dodnes vzdělává zájemce, ale i režimem pro dávné studenty – ke studiu a modlitbám se vstávalo ve tři v noci po pětihodinovém spánku, tři roky se pilně studovalo a dva roky meditovalo, než mohli vyrazit ke složení závěrečné zkoušky do vzdáleného Soulu. Ti moji žbrblají i ohledně deváté ranní.
