Než jsem usedla ke klávesnici, přemýšlela jsem o tom, čím je korejské jaro jiné než to české. Jedním z vysvětlení by samozřejmě bylo, že prostě stárnu a dojímá mě každý něžný kvítek. Může být, ale zkusím k otázce přistoupit i racionálněji.
Korejská zima je studená a hlavně pro nás Středoevropany suchá, ne nadarmo je tady konec zimy nejrizikovější z hlediska lesních požárů. Pohled na krajinu je v březnu dost neutěšený, je celá šedá, tráva béžová. Stromy jsou šedé tak, že nevěříte, že budou schopné ještě někdy obrazit. Většina lesů je listnatých, o to je pohled depresivnější. Vrcholky všude přítomných kopců vypadají jakoby by byly osázené řídkými hřebeny.
Darina IvanovováDarina Ivanovová učila češtinu pro cizince v programu Česká studia na FF UK v Praze a na Beijing International Studies University, odkud psala pro Lidovky.cz příspěvky pod názvem Čínský šok. Krátkodobě působila i na jiných univerzitách v zahraničí, nejčastěji ve Finsku. Je spoluautorkou učebnic Basic Czech I. a II., spoluzakládala program Czech Studies_online, kde působila jako akademická koordinátorka. Od září pracuje na Hankuk University of Foreign Studies v Soulu. Baví ji cestování, design a architektura.  |
Pohled se s nadějí chytá každé zelené borovice, která čaruje i svými tvary větví. Když vy už jste se v Česku radovali z prvních sněženek a krokusů, tady stále vládla v přírodě pochmurná šeď, jaro se zdálo kosmicky daleko. Když se kalendář přehoupl do dubna, nastala zázračná změna. Zaprvé přišlo teplotní překvapení – teploty se vyhouply nad 15 stupňů a k úžasu člověka vyrostlého v české kotlině s nevyzpytatelným aprílovým počasím – už tam zůstaly!
Minulý víkend nás rozmazloval teplotami nad 20 a pondělí nás uvítalo neuvěřitelnými 27 stupni. Zadruhé - do toho tepla (a stále přírodní šedi) začaly raketově rozkvétat první keře a stromky – poslové jara jsou tady azalky, kamélie a stejně jako u nás forzýtie neboli zlatý déšť. Azalky svou fialkovou barvou okamžitě rozzáří každé místo, a to dokonce i na talíři – používají se k ozdobení speciálních koláčků nebo spíš malých lívanečků.
No a pak už nastoupil čas pro svého druhu korejskou (i japonskou) obsesi, které jsem okamžitě a zcela dobrovolně podlehla. Cestuje se za místy, kde kvetou první třešně a krátce nato i magnólie. Pořizujou se tisícovky snímků – s dětmi, bez dětí, ve výskoku a nejčastěji s typickým „nůžkovitým“ gestem véčka. Doba rozkvětu v jednotlivých lokalitách se pečlivě hlídá a je oznamována stejně jako předpověď počasí.
Do kampusu, který leží v kopcích, přišlo jaro s lehkým zpožděním – zatímco v centru Soulu už bylo bílo a růžovo, zdejší příroda ještě chvilku váhala. O víkendu jsme vyrazili za magnóliemi více na jih na Taeanský polostrov v Západním (Žlutém) moři, kterému se taky přezdívá korejské Toskánsko. Podle špičkových korejských šéfkuchařů odtud pochází nejkvalitnější zelenina a jezdí se sem hojně do krabích restaurací.
Magnólie různých barev v Malipu.
Kromě právě rozkvétajících magnólií v Malipu, které je rájem korejských surfařů, jsme stačili i čerstvě zahájený tulipánový festival u jedné z nejznámějších korejských pláží s ikonickou skálou – Kkotji. Festival se sice jmenuje tulipánový, ale je tady možné vidět i doslova pole jiných květin – třeba narcisů nebo vlčího bobu, a několikametrové zvířecí, lehce infantilní skulptury osázené maceškami. Po cestě na jih jsme se zastavili už po několikáté na té nejchutnější pizze Margheritě, kterou jsem kdy (dost možná nejen) v Koreji ochutnala.
Myslím, že u její chuti hraje velkou roli i místo, kde je připravovaná a servírovaná. Malá pizzerie se nachází ve venkovské zástavbě, v malém skromném domku otevřeném do dvorku s dvěma pecemi. Blízko se nachází pavilónek, ve kterém už před staletími premiéři diskutovali uprostřed přírody o budoucnosti země. Majitel a pizzař v jedné osobě je milý a elegantně vládne svému malému království s policemi zaplněnými vinylovými deskami, pizzerií se line nevtíravá kvalitní hudba. Vždycky mě to tady pohladí po bříšku i po duši, děkuju!
