Korejské léto jak v prádelně se nezadržitelně blíží a já stále ještě váhám, kdy poprvé stisknu tlačítko klimatizace. Bez ní je zdejší léto k nepřežití, a to ze dvou důvodů. Zaprvé kvůli venkovním teplotám a zadruhé kvůli rozdílné korejské termoregulaci. S tím, že se Korejci téměř nepotí a že antiperspiranty tu nefrčí, už jsem se vyrovnala.
 |
S čím ale ne, jsou přetopené vnitřní prostory v zimě a podchlazené, překlimatizované v létě. Nejsnáz se nastydne v Soulu v létě. Ve třiceti stupních si balím s sebou do autobusu a metra šál, lehký svetřík nebo sako, abych je pak následně neochotně vláčela s sebou celý den. Ve vagonech metra fučí vítr jak proslulý vichr z hor od Cimrmanů, ale Korejci nehnou brvou, zmražená jsem obvykle jen já a ostatní cizozemci.
Darina IvanovováDarina Ivanovová učila češtinu pro cizince v programu Česká studia na FF UK v Praze a na Beijing International Studies University, odkud psala pro Lidovky.cz příspěvky pod názvem Čínský šok. Krátkodobě působila i na jiných univerzitách v zahraničí, nejčastěji ve Finsku. Je spoluautorkou učebnic Basic Czech I. a II., spoluzakládala program Czech Studies_online, kde působila jako akademická koordinátorka. Od září 2021 pracuje na Hankuk University of Foreign Studies v Soulu. Baví ji cestování, design a architektura.  |
To samé se opakuje v restauracích, kavárnách a v nákupních centrech. Včera večer se mi dostalo ovšem ojedinělého nejen termoregulačního zážitku. V Soulu dlel na návštěvě český ministr pro místní rozvoj a místopředseda vlády Ivan Bartoš, s kterým jsem usedlala v rámci minisetkání s českou komunitou k jednomu stolu na korejské barbecue. Milý pravidelný čtenáři, kdybys pozapomněl princip korejského BBQ – stoly uvniř restaurací jsou vybaveny speciálními zabudovanými grily s dřevěným uhlím nebo plynem.
Poněvadž venku byl příjemný letní večer, klimatizační fukary jely za zády po korejsku na plný výkon, a grily se stejnou měrou žhavily v očekávání příchodu lahodného korejského hovězího. Moje pozornost byla rozdělena mezi temperamentního pirátského předsedu a přípravu masa, a tak tělesná schránka zepředu pečená, zezadu mražená, byla odsunuta na vedlejší kolej. Ráno mi to ovšem vrátila, cítím i klouby, o jejichž existenci nemám potuchy.
Aby to nebylo jen o tělesnu, tak taky trochu o duševnu a estetičnu. Přiznávám – k asijské keramice a porcelánu jsem měla dost vlahý vztah, když pominu krátké vzplanutí, při kterém jsem si zakoupila na soulském největším bleším trhu mističku na matchu.
Změnil to až – jak jinak, pan velvyslanec, díky kterému jsem objevila zdejší keramickou oblast okolo měst Gwangju a Icheon. Obě města jsou jihovýchodně od centra Soulu a jsou součástí aglomerace tzv. Velkého Soulu, který soustředí přes 20 milionů obyvatel Koreje. Nebudu unavovat podrobnostmi z historie, i když je to zajímavé čtení, korejská keramika má totiž před evropskou asi tisíciletý náskok. Východní (rozuměj asijská) klasifikace keramiky se liší od té západní.
V zásadě se dělí na dva typy podle užití – na kameninovou a porcelán, přičemž do té první patří nádoby na uchovávání potravin (jako třeba speciální nádoby na kimči stojící před každým venkovským domem) nebo na vaření, obvykle nejsou glazované. Do té druhé pak náleží jídelní nádobí a rituální nádoby, skoro vždy glazované.
Hodně populární je seladon, což není jen muž přehnaně uhlazeného chování a zevnějšku, ale taky nalezelenalá kamenina s glazurou, předchůdce porcelánu, který doputoval do Koreje z Číny. K dekoraci porcelánu se používají pigmenty obsahující kobalt nebo železo, takže typické „malůvky“ jsou modré nebo červenohnědé.
Typická podlouhlá stupňovitá korejská pec na vypalování keramiky.
Lásce ke korejské keramice jsem naplno propadla v Ye´s Parku, což je řemeslná, nově vybudovaná vesnice, otevřená v roce 2018 poblíž města Icheon. To tradičně zásobovalo svými kvalitními keramickými výrobky královský palác. Ve vesnici je okolo 350 studií, zaměřených hlavně na keramiku, ale k dostání je i sklo, textilní výrobky a hudební nástroje. Skoro každý ateliér sídlí ve zvláštním domě, jehož architekturou se oko pokochá, ještě než člověk vstoupí. V přízemí domu je obvykle prodejna, místo pro workshop, dílny. V patře umělci a jejich rodiny bydlí.
Vše zasazeno do přírody, obklopené zelení. Vesnička to není malá středisková, ale pořádná. Přejít ji z jednoho konce na druhý, aniž by člověk vstoupil do studia (nemožné, věřte mi), trvá přes půl hodiny. V některých studiích se dá po předchozí domluvě i přespat, ceny se pohybujou od 500 do 3700 Kč za noc. Přestože jsem ve vesnici byla třikrát, neprošla jsem zdaleka všechna studia, a hlavně – nemám pocit, že by se díla opakovala a nebyla originální. Je nadlidské ovládání odtud odjet a nic si s sebou neodvézt.
Při každé návštěvě se mi v hlave rozbliká výstražné světýlko, upozorňující, že nevlastním soukromé letadlo, které by všechnu tuhle nádheru dopravilo do mé domoviny. „Ye“ v názvu vesnice znamená v korejštině dovednost nebo talent, což odkazuje ke korejské hrdosti na své umění. Pro propagaci a zachování svých řemesel a umění dělají Jihokorejci v posledních letech maximum, a to způsobem, který by nám měl být inspirací!
