Legendární panovnice ze Sáby oplývala krásou a bohatstvím a stejně tomu bylo i s její říší, která žila z obchodu s kořením. Hlavní město Marib proslulo inženýrským zázrakem, velkou přehradou, jejíž první kanál byl postaven dva tisíce let před Kristem. Tam, kde kdysi proudila životadárná tekutina sedm metrů vysokým kolosem, dnes vládne tvrdou rukou poušť. Marib upadl v zapomnění, jeho domy obývané chudinou připomínají město duchů. Hliněné, několikapatrové stavby se pomalu bortí a okny ozdobenými bílými obrubami profukuje vítr. 
Jen o něco lépe se vede Šibamu, městu, které se díky bohatým památkám typicky jemenské architektury – domy postavené z hlíny vyztužené stébly trávy a dřívky a usušené na slunci – dostalo na Seznam světového dědictví UNESCO. Šibam je pouštní Manhattan. Jeho mrakodrapy dosahují výšky až 10 pater a kupodivu zde dokázaly opřené jeden o druhého přežít už 500 let. Každý z nich je ze strany, která směřuje mimo město, opatřen výklenkem na vyhazování odpadků. Dolů směřují nejen igelitky, ale občas i obsah toalet. Doporučuje se tedy spíše procházka vnitřními uličkami, které jsou relativně čisté.
Obchodníci zde nabízejí tradiční šperky ze stříbra, zdobené měchy na střelný prach či historické zbraně. Jak je ale převezete přes hranice, to je již na vás. Muži popíjejí na ulici kávu, pokuřují vodní dýmku šišu a stydlivé ženy jen občas vykouknou z oken svých domů; a spatří-li objektiv fotoaparátu, honem se zase schovají. Po městě se pohybují velmi rychle, často jen přecházejí po mostech mezi domy, umístěnými vysoko nad úrovní ulice, mimo dosah očí. Černý oděv je zahaluje od hlavy až k patě, na svět se dívají skrze mřížku závoje přetaženého přes tvář. Některé nosí dokonce i rukavice.
Mezi Šibamem a Maribem vede poměrně kvalitní silnice. Po cestě se lze zastavit na
drink z cukrové třtiny, jenž je výsledkem tvrdé práce velbloudů, kteří točí primitivním mlýnkem drtícím pruty se sladkou šťávou. Oblast Ramlat As Sab’atayn je dodnes rájem beduínů. Kdo zaplatí za jejich doprovod, nesetká se s únosy ani jinými nepříjemnostmi a může zažít i nějaké to dobrodružství – zajezdit si na písečných dunách, navštívit nomádské kmeny, popít s nimi čaj a přespat ve stanech, které se ale dnes dovážejí ze sousední Saúdské Arábie. Doby domácí výroby jsou již dávno pryč. Beduíni vyměnili velblouda za moderní čtyřkolky, muži jezdí za prací k ropným společnostem, které v poušti těží černé zlato, a ženy zůstávají s dětmi v táborech se zvířaty.
Velbloudi stále křižují pouští, i když už bez naloženého nákladu a často zcela sami, ale ke svému majiteli prý vždy cestu najdou. Stále oblíbené je velbloudí mléko, které se musí pít ihned po nadojení, jinak zhoustne. Restaurace ve městech nabízejí velbloudí pochoutky z masa, které chutná jako tučné hovězí.
Na cestách pouští potkáváme tajemné malé kulaté domky s oválnými či hvězdicovitými otvory ve stropě. Jejich původ ani stáří nejsou známy. Až daleko za obzor se od nich táhne trasa označená stejnými kameny. Kdysi to možná byly „hotely“ pro karavany s kořením.
Pouštní bouře 
V noci se přihnala písečná bouře a vše zasypala pískem. Když se náš stan začal sklánět pod nánosy tíživých zrnek, měli jsme srdce v krku. Zavčas jsme ještě unikli do útrob vozidla, ale i to dostalo zabrat. Zrána už vězelo hluboko v písku a nebylo schopné z nově narozené duny vyjet. Náš beduín naštěstí zaparkoval o něco lépe a v pohodě se rozjel, aby nás lanem vytáhl.
Východní města Tarin a Sajún jsou centry tvrdé muslimské kultury. Leží zde hrobky islámských světců, k nimž ale „nevěřící“ zpravidla nemá přístup. Jemen žije jednou nohou ve středověku a křesťan je zde člověk druhé kategorie, který nesmí ani do některých mešit. Tu nejkrásnější, Bílou mešitu, ve městě Rad’a z roku 1512 jsme si ale prohlédnout mohli. Snad proto, že ji zrekonstruovali evropští restaurátoři. V duchu islámu zde nenajdete žádné postavy, ale jen záplavu nádherných květů a ornamentů.
Přesouváme se na jih, který dříve tvořil samostatný, socialistický Jemen. I dnes je zde oproti severu země uvolněnější atmosféra, přestože po sjednocení země roku 1990 odtud musely zmizet ruské diskotéky i pivovary. V bývalé metropoli jihu Adenu najdete ale i dnes večerní podniky, kam se místní chodí bavit s tmavými kráskami z Afriky.
Další cesta po západním pobřeží nám otevírá pozemský ráj – krajinu se zpěněnými vlnami Arabského moře a písečnými dunami přehlížejí vulkány, jejichž sopečná činnost přidala půdě nové tóny. Černá láva kontrastuje se smaragdovou zelení jezírka u sopky nedaleko starého přístavu Qany. Zrána připlouvají delfíni a skotačí ve vodě. Nad bílým jemným pískem přelétají ptáci, kteří migrují z Indie a Afriky. Místní ženy se koupou v teplé vodě v pyžamech s dlouhými rukávy, Evropan si zde ale může najít vzdálený koutek mezi kameny a vklouznout do jezírka na Adama. Pláž je soukromá, dokonce zde funguje jakýsi hotel, ovšem po jemensku. Chatky z rákosu nemají dveře ani toaletu, na tu se chodí do společné místnosti nebo do moře.
Dej si pauzu, dej si kat
Po celé zemi se pěstuje Catha edulis neboli kat – malý strom s drobnými zelenými
listy, které při žvýkání působí jako kofein. Bez katu si většina Jemenců nedokáže svůj život představit, stále ho přežvykují a nedokáží bez něj ani usnout. Kat tvoří důležitou část ekonomiky – znamená pracovní aktivitu, příjem, čilý obchod, na druhé straně ale poněkud snižuje produktivitu. Kdo žvýká, je v pohodě a do práce se nehrne. V každé vesnici, na zastávkách autobusů a benzinkách najdete trh s katem – muže sedící v kukaních z rákosu, obklopené haldou listí, přežvykující jako krávy, s nadutými tvářemi a nabízející svůj produkt kolemjedoucím. Ceny se liší podle místa a podle kvality. A samozřejmě jako všude v arabském světě je vždy třeba smlouvat. Kat je nicméně jedním z hlavních důvodů, proč mnozí Jemenci nedokáží nic ušetřit.
K nejteplejším částem šťastné Arábie, jak se kdysi Jemenu říkalo, patří západní pobřeží s městem Al-Hodajdou. Brzy ráno sem rybáři přivážejí své úlovky. Štědré Rudé moře nabízí nejen ryby, ale i obří žraloky, chobotnice a sépie. V ulicích města osvěží zprahlé hrdlo čerstvá šťáva z manga, papáji, banánu či melounu. Prodavač se zvědavě vyptával, odkud jsme, a při dotazu na placení jen mávl rukou – to je dárek ode mne, hlavně že vám chutnalo. Kmeny podél západního pobřeží žijí ve vesnicích v chatkách ze sušené trávy. Ženy se odívají do pestrobarevných látek a jsou méně stydlivé. Vlasy mají ale samozřejmě zahalené, a protože se nikdy nesetkaly s jiným obyčejem, vyvádějí je prostovlasé Evropanky z míry. Snad i proto nás několik dívek pozvalo na posezení do kulaté chatky a paní domu přinesla na tácku horký sladký čaj. Záhy se seběhla všechna mládež z okolí a ty odvážnější si dokonce troufly i sáhnout na mé blonďaté vlasy. „Harám, harám….“ znělo z jedněch úst k druhým. To je přece zakázáno! „Lé?“ ptala jsem se proč, a nikdo nedokázal odpovědět. Všichni zmlkli, usmívali se, ale snahy ošátkovat mne se nevzdali. Drobná černoočka se nenápadně přihnala ze strany, aby mi na hlavu nasadila oranžový pruh látky.
Na západním pobřeží leží také slavná Mokka – dříve bohatý přístav, který dal jméno kvalitní jemenské kávě. Časem se ale pěstování kávy rozšířilo i do dalších států a Jemen postupně ztratil odbytiště, sláva Mokky upadla. Dnes je to spící vesnice a štuk na kdysi nádherných vilách pomalu ztrácí lesk. 
Cesta zpět do hlavního města vede přes Taiz, kde se ve velkém prodávají džambíje – krátké dýky, které musí nosit za pasem každý správný muž v Jemenu (tedy pokud nemá přímo kalašnikov). Džambíje jsou často zdobené drahokamy a drahými kovy a za opaskem je nosí již chlapci v pubertě. Je to důkaz síly, odvahy a chrabrosti – vlastností, které byly této zemi, jejíž celá historie je protkána násilnostmi a válkami, rozhodně ceněny výš než třeba u nás. Jemenské vesnice jsou tradičně stavěny na kopcích, v horách či alespoň na velkých balvanech, aby se mohly bránit proti útoku nájezdníků. I když k podobným bojůvkám dnes již nedochází, mnozí muži vycházejí do ulic v dlouhé volné róbě, přes niž mají přetaženou pušku. Západní jsou drahé, takže ruský kalašnikov je zde opravdu populární.
Naše putování po Jemenu končí v metropoli Sana’a. Procházka uličkami starého města připomíná pohádku orientu stovky let zpět. Vysoké hliněné domy pozorují příchozí bohatě zdobenými okénky, každý má jen malé dveře a do vyšších pater se vylézá po uzoučkém schodišti s vysokými schody. Jak se zde pohybují starší obyvatelé, těžko říci. Na náměstích lidé pěstují zeleninu a ovoce, každý má své políčko, které obdělává, tedy lépe řečeno, které obdělává jeho manželka. Interiéry bytů jsou kombinací poměrně velkého prostoru, ale nábytku je poskrovnu. „Nejste náhodou z Čech?“ zastaví na rohu malého tržíku bosý chlapík v dlouhé košili. Zaslechl náš rozhovor a vzpomněl si na svá studia v Brně. „To bylo, ach jo! Diskotéka, výlety, a teď musím do mešity.“ Pohled na vysokoškoláka, který skončil nakonec bez práce, byl trochu smutný. „Napište mi a pošlete mi recept na knedlíky,“ mává na nás ještě Mohamed z dálky a usmívá na rozloučenou. Ma’a s-saláma.
