Lidovky.cz: Co předcházelo vašim dálkovým pochodům? Jste dlouhodobá milovnice dlouhých túr, nebo jste měla spíše náhlý nápad a odvahu to vyzkoušet?
Už odmala jsem milovala hory. Což mi teď třeba připadá jako paradox, protože pocházím z moravské Hané, která je placatá, žádné hory v okolí. Chůzi jsem taky milovala. Vždy mě udivovalo na ostatních, že si stěžují, že je to strašně daleko. A jak se raději svezou hromadnou dopravou. Přitom to většinou bylo jen pár minut...
České hory mám ráda. Nejvíce prochozené mám Jeseníky, ale nejsou mé nejoblíbenější. Jako malá jsem chodila do kroužku ochránců přírody, se kterými jsme občas jezdili na tábory nebo víkendovky. Jeden víkend jsme takhle vyrazili na chatu uprostřed Beskyd. Pamatuji si, že to bylo někdy na podzim, bylo sychravo, mlha, vůbec krásné počasí... Ale výhledy byly stále dechberoucí. Díky tomu jsem si je zamilovala.
V létě před maturitou jsem byla s partou přátel v Krumlově na vodě. Tam mě náhle napadlo, že bych mohla jít k oceánu, do Portugalska. Přemýšlela jsem, na kdy to naplánovat, a rozhodla se, že vyrazím po maturitě.
Lidovky.cz: Vaše zatím nejdelší cesta byla 4 000 kilometrů dlouhá túra, kterou jste ale musela přerušit. Co se stalo?
Nic závažného. Na cestu jsem vyrazila v červenci po úspěšné maturitní zkoušce. Ihned jsem si sbalila a vydala se procestovat svět nejlepším způsobem – pěšky. Těsně předtím, než jsem překročila Pyreneje a hranice Španělska, jsem si začala psát s jedním dalším horalem. Zrovna šel trail na jihu Portugalska, na který jsem měla na konci také navázat. Pak plánoval se svým kamarádem přechod pohoří Sierra Nevada na jihu Španělska.
V tu dobu už jsem byla pryč z hor, šla jsem po polních cestách směr Portugalsko. Odpověděla jsem mu na příspěvek, že bych se k němu nejraději přidala. O pár dní později jsem stála u silnice se zdviženým palcem směr Sierra Nevada. Tam jsme se skoro až na konci poprvé setkali a já se zmínila o svých dalších velkých plánech. Na to mi kluci odpověděli, že by bylo dobré zkusit někoho oslovit. Ale to bych se musela nejprve vrátit do Česka. Tak jsem se tedy do Čech na otočku vrátila.
Bohužel jsem zrovna onemocněla a byla nemocná přes měsíc. V ten moment jsem už měla domluvenou pouť za Světlušku na leden. Tak jsem se rozhodla nejprve překročit Evropu a poté dokončit svůj první dálkový pochod.
Marcela Burgrová
 |
Lidovky.cz: Dočetla jsem se, že na svých výpravách neutrácíte žádné peníze. Jak tedy fungujete – zejména co se jídla týče – třeba na místech v přírodě, kde nelze provozovat ani „dumpster diving“?
Takhle na cestách, když člověk cestuje pěšky, utrácí fakt málo. Za dopravu neutratím nic, mám nohy. Spím venku nebo využívám cestovatelkou aplikaci CouchSurfing. A další položka, která bere nejvíce peněz, je jídlo. My, co žijeme v civilizované Evropě, kde nám pomalu lítají pečení holubi do pusy, vyhodíme neuvěřitelného množství jídla. Je to stále dobré jídlo, jen na obalu je napsané exspirační datum, a tak se už „nehodí“ do regálu. Proto dělám „dumpster diving“, zachraňuji jídlo z kontejnerů. Mám to i jako menší výzvu.
Spousta lidí říká, že cestování je drahé. Čím déle jsi na cestách, o to víc se prodraží. Ale opak je pravdou, je spousta způsobů, jak můžete cestovat levně. Trasu jsem si naplánovala podle sebe, není to žádná oficiální turistická trasa. Z toho důvodu musím mít naplánovaný přechod přes města, abych mohla „ulovit“ nějaké jídlo. Ale není to nic neobvyklého. I kdybych si jídlo kupovala, musím jednou za čas navštívit město.
Lidovky.cz: Co se týká samotného dumpster divingu... Je to všude dostupné řešení? Jsou země, kde to nevidí úplně rádi, případně není ani přílišný výběr…
V Evropě je to dostupné téměř všude. Samozřejmě se musí počítat s tím, že je to nelegální. Nikde to nevidí úplně rádi, proto se chodí až po zavíračce. Ovšem s některými obchody se dokonce i u nás v Česku dá domluvit, že vám vyřazené jídlo po zavíračce budou dávat. Největší problém jsem doposud měla ve Francii. Tam jsem vždy narazila na zavřené nebo schované kontejnery. Ale naštěstí fungují internetové překladače, kde jsem napsala vysvětlení, co dělám, proč jsem tu a zaťukala při úklidu prodejny na obchod. Doposud nejlepší úlovky jsem měla ve Švýcarsku, kde jsem objevovala spoustu sladkostí, drahých čokolád, oříšků...
Lidovky.cz: Jak na cestách řešíte bez placení osobní hygienu, noclehy a celkově běžné fungování?
Tohle je to nejmenší. Spávám venku v přírodě, někdy – pokud jsem třeba v nějakém větším městě – využiji službu CouchSurfing. Je to cestovatelské aplikace, díky které můžete poznat místní a někdy u nich i přespat takzvaně na gauči. Hygienu tedy řeším u lidí, kteří mě občas pozvou k sobě. Ale nejčastěji venku v potocích, horských jezerech nebo na záchodcích fastfoodových restaurací, kde si také nabiji potřebnou elektroniku.
Lidovky.cz: S jakou finanční rezervou jste se tedy vydala na minulý pochod?
Bylo to asi sto tisíc. S tím, že jsem ve finále utratila peníze jen za boty.
Lidovky.cz: Vybavíte si nejtěžší či nejkritičtější moment své poslední túry?
Na jeden si vzpomínám, ale bohužel nejsem ještě připravená ho zveřejňovat.
Lidovky.cz: A naopak nejhezčí vzpomínka?
Těch bylo více. Ovšem moment, kterému se vždy usměji, se stal ve Francii. Když jsem takhle čekala na zavíračku obchodu a poté už byla moc unavená hledat nějaké místo ke spánku, tak jsem si ustlala v keři u „Mekáče“. Nikdo mě neviděl – alespoň v noci. Ráno na mě čekal budíček tří hlav zaměstnanců fast foodu. Jeden z nich telefonoval. Bála jsem se, že volají policii. Ihned jsem vyskočila a vysvětlila jim, co dělám. Okamžitě se mě zeptali, jestli mi není zima. Odpověděla jsem, že ne. Pak se mě zeptali, jestli nechci něco k jídlu, a vzali mě dovnitř do zavřené restaurace. Tam mi dali jídlo i kávu zdarma.
Lidovky.cz: Máte nějaký krizový plán pro případy, že byste se nějak vážně zranila? Jak přivolat pomoc nebo co obecně v takové chvíli dělat...
Popravdě nad takovými věcmi nedumám. Snažím se myslet optimisticky, ony se pak ve finále dějí jen ty příjemné věci. Musím přiznat, že plán nemám. Jsem ostatně stále v Evropě, kolem mě chodí „hodně“ lidí, signál je skoro všude. Na přivolání pomoci by to nebylo tak těžké jako někde v Africe nebo jižní Americe, kde bych skutečně krizový plán potřebovala.
Lidovky.cz: Chodíte celou dobu úplně sama, nebo se k vám třeba občas někdo přidá? Není to trochu osamělý „koníček“?
Chodím sama, ale nejsem vůbec sama. Každý den potkávám lidi –místní nebo další cestovatele. Když člověk chce, není nikdy sám. Osamělý koníček to být nemusí. Když máte ovšem kolem sebe ty správné lidi, které baví totéž. Já se rozhodla na tuhle cestu vyrazit sama, abych byla otevřenější k poznávání cizí kultury.
Lidovky.cz: Co je pro vás hlavní motivací několikaměsíční túru vydržet?
Že pokud dám tohle, dám pak v životě už všechno. Jsem hodně cílevědomý a ambiciózní člověk a mám hodně plánů. Také se nerada vzdávám. Proto je pro mě motivací, že když to dám, dám pak všechny další projekty.
Lidovky.cz: Momentálně jste na své další, tentokrát 9 000 km dlouhé cestě. Odkud kam vede tentokrát vaše trasa a v čem bude proces pochodu odlišný od toho předchozího?
Aktuální trasa vede z nejjižnějšího bodu Evropy ze španělské Tarify až k nejsevernějšímu bodu Evropy na norský Nordkinn. Trasu jsem si naplánovala sama podle toho, co bych chtěla vidět. A také tak, abych mohla říct, že jsem skutečně překročila Evropu. Trasa vede ze Španělska podél pobřeží do Andorry, poté přes jižní část Francie do švýcarské Ženevy a pak znova přes hraniční část Francie a Německa do Lucemburska, Belgie, Nizozemska, severního Německa a Dánska. V Dánsku nemám úplně vymyšlené, jak se dostanu do Norska.
Jsou dvě varianty. Buď se vydat trajektem rovnou do Norska, nebo si stopnout auto v Kodani a přejet most do Švédska. Sama doufám v tu druhou možnost. Odlišné to bude hlavně v tom, že nebudu chytat žádné stopy. Na minulé cestě jsem občas uhnula z trasy na místa, která jsem chtěla vidět, přestože přes ně moje trasa nevedla. Teď mám trasu naplánovanou bez stopovacích zastávek, pouze pěšky.
Lidovky.cz: Co jsou ty nejdůležitější věci, které je třeba mít na takový dálkový pochod vždy u sebe?
Nejdůležitější je mít dobré boty. Správná obuv je základ každého úspěšného trailu. Já mám na sobě boty značky Altra a za žádné jiné bych je už nevyměnila. Dokážu s nimi ujít i 1 500 kilometrů bez puchýřů. Dále jsou důležité věci na spaní, karimatka, spacák, tarp nebo stan... Ale to záleží, jestli člověk bude spát venku jako já nebo po hostelech.
Lidovky.cz: Během současného pochodu máte zapnutou sbírku, z níž putují peníze Světlušce, která podporuje těžce zrakově postižené. Proč jste si vybrala, že podpoříte právě Světlušku?
Už na svém prvním dálkovém pochodu jsem si hrála s myšlenkou, že chci prochodit svět a dobře poznat všechna zákoutí očím skrytá. Chtěla jsem, aby cesty měly i nějaký hlubší význam, někomu třeba pomohly. Proto mě napadlo spojovat se s různými organizacemi. Pro Světlušku jsem se rozhodla, protože chci po konci poutě udělat výstavu fotografií s vizuálními stopami.
