Říjnové ráno v přístavu Vasiliki je ospalé. Místní vysedávají nad kávou na promenádě. Snídáme přímo na mole zdejší variantu burku plněnou masem. Čerstvé přímo z pekárny je tohle jídlo téměř nepřekonatelné. Jeho vůně přivábí houf místních koček, které v uctivé vzdálenosti čekají, jestli náhodou na ně něco nezbude.
Chceme se podívat do vnitrozemí. Silnice spojující vesnici Syvros s nejvýše položenou obcí ostrova Eglouví je pěkně vidět. Šplhá po úbočí kopců až tam, kde končí vegetace a začínají šedé skály. Na mapě připomíná výsledek práce dítěte, které poprvé v životě pracuje s jehlou a nití: cik-cak, cik-cak. Kostrbatý šev.
Adamova velká cestaDva dospělí, malý chlapec a obytná dodávka. Jak se žije na pár metrech čtverečních v domku na kolečkách? Jak vidí země, které projíždějí? Adamovu velkou cestu můžete sledovat na Instagramu a také Facebooku ZDE. |
Vyrážíme nahoru. Až k syvrovské návsi jde všechno hladce. Za dlážděným pláckem s velkými stromy se najednou silnice vmáčkne mezi domečky a pak nás ukazatel vede ostře vlevo. Náš Weinsberg CaraBus má na délku 639 centimetrů, další desítky čísel přidávají kola na nosiči na zadních dveřích. Rozhodně jej nechceme „pokřtít“ o roh budovy, kolem které se musíme protáhnout, nebo s ním očesat pár tašek vyčnívajících nad ulici. Vystupujeme, prohlížíme si odbočku a říkáme si: „To dáme!“
Sotva proklouzneme, zastavujeme znovu. Za palírnou silnice končí. Ač je v mapě značená, asfalt končí a po úbočí šplhá polňačka s travnatým pruhem uprostřed. Ztrácí se mezi stromy, jejichž větve jsou podezřele nízko. Jen v některých úsecích je vidět vylitý beton. Projedeme? Očešeme solární panel na střeše? Neobrousíme si nástupní schůdek o vyčnívající kus skály? Znovu vystupujeme a jdeme si nepřehledný úsek projít. Couvání zpět na náves je to poslední, co bychom chtěli ve zdejších uličkách provozovat.
Po 300 metrech jsme u hřbitova, kde opět začíná asfalt a cesta vypadá na místní poměry normálně. Jedem, našich 160 koní pod kapotou nás podrží a zanedlouho šplháme serpentinami mezi vinicemi. Oč se řidič víc musí soustředit a neustále řadit v nájezdech do prudkých vraceček, o to má posádka lepší výhled. Na konci stoupání je to jako z letadla.
Mezi vrcholy Stavrota (1182 m. n. m.) a Katharia Rachi (1006 m. n. m.) zastavujeme u velkého vysílače. Jako na dlani máme náhorní plošinu, která je k našemu překvapení „civilizovaná“. Všude tam, kde je to alespoň trochu možné, jsou políčka oddělená kamennými zídkami. Za pár minut scenérie zmizí, protože vrcholy zahalí mlha a vynoří se cyklista na horském kole, kterého jsme předjížděli ve stoupání. Slušný výkon.
Plošinu opouštíme u opuštěné letní vesnice nad Eglouví. Než se vnitrozemí Lefkady začalo vylidňovat a než se rozšířila auta, místní se na zemědělskou sezónu přesouvali sem. Dnes jsou kolem kostelíka Agios Donatos vidět jen bílé zídky a ruiny staveb. Serpentiny do vsi jsou brutální, v několika zatáčkách musíme couvat. Naštěstí nepotkáváme žádné auto v protisměru. Jako závěrečná tečka tohoto dobrodružství přichází uzoučká ulička. Poprvé na Lefkádě sklápíme zpětná zrcátka a navigátorka výpravy Aneta ukazuje. Tentokrát je to o centimetry na obou stranách obytňáku. Ale vyjde to, ufff…
Samotné Eglouví se pyšní titulem nejvýše položené vesnice na Jónských ostrovech (730 m.n.m.) a také tradicí pěstování vyhlášené čočky. Můžeme doporučit tavernu se žlutou fasádou přímo na návsi, která disponuje vyhlídkovou terasou s famózním výhledem nejen na vesnici, ale také na horský masiv, kterým jste právě projeli. Praktická rada na závěr: s ničím širším než 200 cm se na tuhle cestu nevydávejte.
Expediční Weinsberg CaraBus 630 ME- obytná vestavba do dodávky Fiat Ducato - výkon motoru: 160 koní - počet míst na jízdu, na spaní: 4/3 - expediční výbava instalovaná ve společnosti Hykro (www.hykro.cz ): solární panel, měnič napětí, zdvojená nástavbová baterie |
