NOMÁDI: Dodávkou s dětmi. Kempování na slovinské farmě, kde ráno potkáte ovce na pastvě

Večer, když už slunce zapadne za zalesněný hřeben a ruch všedního dne utichne, se tady můžete vrátit o pár století zpět. Stačí jen zavřít oči a poslouchat. Krajinou se nese odbíjení zvonů se středověkého kostela svatého Ondřeje, cinkání zvonců dobytka a občas večerní ticho pročísne vzdálené zabučení krávy.

Vzduch je plný vůně sušícího se sena. Když oči otevřete, uvidíte široké údolí, které do tvrdých hornin Kamnicko-Savinjských Alp vytlačit brutální silou dávný ledovec. Údolí protkané stromořadími a po staletí trpělivě obhospodařované horaly. Údolí, kde jsou usedlosti rozeseté mezi loukami. V tomhle magickém okamžiku, kdy dole rozkládá křídla nastupující noc, žhne ve dne šedé úbočí Grintovce rudou barvou slunce a sněhová pole jsou jako cákance barvy, které na štítech hor zanechal vášnivý umělec v záchvatu geniality, který se nikdy nevrátí. Vítejte ve slovinském Jezersku (více čtěte ZDE).

Kempujeme na farmě Šenkova domačija, kterou vede rodina Karničarů. Šéfku podniku, usměvavou Polonu, ráno potkáte, jak pomáhá zvládnou nápor hostů mířících na vyhlášenou snídani. Mimochodem zdejší míchaná vajíčka by měl ochutnat každý. Večer, když se šouráme k dodávce, Polona trhá bylinky ve skleníku.

Když se staví nové ohrady kolem luk, tak kluci Karničarovi nejprve vyjedou do hor patřičně obouchaným pick-upem a porazí stromy, aby je sami zbavili kůry, opálili jejich konce nad ohněm a pak zatloukli do země. Nad vstupním portálem do domu je datum 1521 a zaklenutý mázhaus, ve kterém je dnes recepce, napovídá, že jádro farmy může být ještě starší (více čtěte ZDE).

Pro cestovatele s malými dětmi tady mají dětské hřiště. Ale to hlavní lákadlo se neorganizovaně pohybuje po celé farmě. Kromě slepic a kachen tak za stodolou můžete potkat dvojici ovcí místního plemene Jezersko-solčavská ovce, které se nechájí pohladit. V ohradě u zeleninové zahrady přebývají čtyři prasátka a nedaleko králikárny sídlí dvě kozy. Další ovce farmáři na léto vyhánějí na pastvu do hor. Není divu, že Junior vstává s otázkou: „Půjdeme se podívat na prasátka?“

„Zapojili jsme se do programu, jehož cílem je zachovat tradiční místní druhy hospodářských zvířat. Právě proto chováme třeba Jezersko-solčavskou ovci,“ vysvětluje Polona Karničar.

19 fotografií

Farmaření se tady volně prolíná s turistickým ruchem. Zatímco v jedné ze stodol, která má charakteristikou střechu z několika vrstev prken, mizí jeden balík sena za druhým, v druhé jsou sprchy a sociální zařízení pro kemp. Do nejstarší budovy farmy pak Karničarovi vestavěli apartmány (více čtěte ZDE).

Česká stopa nad Jezerskem

Onoho letního dne to byla velká sláva. Dámy dorazily ve světlých halenkách, dlouhých sukních a slušivých kloboučcích. Pány zdobily mohutné plnovousy, či alespoň kníry. Na výpravu si vzali sáčka ve sportovním stylu a pumpky pod kolena. Někteří z nich svírali v rukou dlouhé hole, které v Belle Époque patřily k výbavě vysokohorských turistů. Prostranství před chatou bylo zcela zaplněné. Psal se rok 1900 a v Kamnicko-Savinjských Alpách se otevírala Česká chata, slovinsky Češka koča.

Vznik budovy iniciovali čeští alpinisté. Budete si tu připadat skoro jako doma: jednoduchý dřevěný nábytek, v hlavní místnosti zelená kachlová kamna, na stěnách archivní fotky. Na jedné z nich je zachycen profesor Karel Chodounský (více čtěte ZDE): Purkyňův žák, uznávaný lékař a také milovník vysokých hor. V roce 1897 skupina kolem Chodounského zakládá Český odbor Slovinského alpského družstva (“Češka podružnica Slovenskega planinskega društva“), tedy první organizaci, která sdružovala Čechy se zájmem o vysoké hory a o lezecký pohyb v horách. O tři roky později už Chodounský a spol. otevírali Českou chatu.

„Může to znít sice trochu příznačně pro národ Járy da Cimrmana, že za první českou horolezeckou organizaci považujeme slovinský spolek, nicméně jednak se ocitáme v době, kdy byly oba národy součástí stejného státu, jednak byla benevolencí lublaňského ústředí ponechána Českému odboru rozsáhlá autonomie v rozhodování a financování, včetně vydávání vlastního časopisu v českém jazyce pod názvem Alpský věstník, takže šlo o do velké míry skutečně autonomní českou organizaci,“ uvádí Martin Mašát.

Dnes je těžké si představit, jaké potíže provázely budování horské chaty v nadmořské výšce 1542 metrů nad mořem na přelomu 19. a 20. století. Ostatně první nákladní lanovku sem postavili až v roce 1969, do té doby představovalo zásobování slušný sportovní výkon. I dnes, pokud vám pivo nepřijde dost vychlazené, tak vám obsluha doporučí navštívit dřevěný žlab napájený z ledoveho horského potoka.

Od Planšarského jezera na Češkou koču vede červená značka. Na 6,3 kilometrech turista nastoupá přes šest stovek výškových metrů. Pokud chcete cestu urychlit, kombinujte kolo a pěší výstup. K místu zvanému Štularjeva planina v nadmořské výšce 1250 metrů totiž vede na horském kole dobře sjízdná lesní cesta. Tady můžete bicykl odložit a pokračovat dál po značce pěšky. Celý výstup i hůře trénovaní jedinci (vyzkoušeno na vlastní kůži) zvládnou za 2 hodinky. Pro větší drsňáky sem vede i ferrata.

Kola, turistika, lyže

Slovinci jsou národ vášnivých cyklistů s náklonností k horským silničkám. Alespoň soudě podle koncentrace jezdců, které jsme potkávali během cesty po Kamnicko-Savinjských Alpách. Řidiči se k bikerům chovají s respektem a raději několik minut počkají, než by riskovali předjíždění, při kterém by ohrozili sebe i ostatní účastníky silničního provozu.

Oblíbeným cílem kolařů bývá Planšarské jezero, kde je molo jako stvořené pro pořízení cílové fotky pro sociální sítě. Manévry, při nichž se uřícený cyklista pokouší vytvořit selfíčko tak, aby se mu do kompozice vešlo jeho sportovní náčiní, vodní hladina a horský masiv, bývají více než úsměvně.

V zimě tu najdete trasy na běžky. A samozřejmě i na sjezdovky. A tady se opět dostáváme ke klanu Karničarů. V roce 2000 vystoupal na vrchol Mount Everest do výšky 8850 horolezec ve žluté bundě a modré kukle. Na rozdíl od svých kolegů si však na vrchol nejvyšší hory světa vynesl i lyže Elan. Cestu dolů do základního tábora absolvoval Davo Karničar právě na nich aniž by slaňoval či slézal skálu. Stal se tak prvním člověk v historii, který sjel bez přerušení nejvyšší horu světa. Davo vytvořil svoji skialpinistickou verzi Seven summits neboli Koruna Země.

Sjel na lyžích ze sedmi nejvyšších vrcholků všech kontinentů na planetě. Zvládl to jako první na světě (více čtěte ZDE). Některá horská dobrodružství absolvoval se svým bratrem Dejcem, například 1995 Davo a Dejc Karničarové sjeli Annapurnu. Davo v roce 2019 bohužel zemřel, paradoxně právě v rodném Jezersku při práci v lese, když pracoval sám na vlastním pozemku. Jeho příbuzní ho našli mrtvého. Dejc je dnes starostou Jezerska.

Náklady na cestu do Slovinska K cestě do oblasti Kamnicko-Savinjských Alp jsme zvolili trasu přes Vídeň, Graz, Maribor a Celje. Prakticky celá cesta vede po dálnicích, což je výhodné z hlediska spotřeby paliva. Navíc se zde neplatí žádné dodatečné mýto za průjezd tunely. Tankujeme plnou nádrž až „po špunty“ na benzince Tank Ono v Popovicích jižně od Brna, kde se 11. 6. litr nafty prodával za 29,50 Kč. Ve Slovinsku je téměř všude možné platit kartou a to včetně horských údolí, kde končí silnice Navigace ukazuje vzdálenost 461 kilometrů do našeho prvního cíle: kempu Menina. Na tempomatu nastavuji rychlost 100 kilometrů v hodině. Po příjezdu do Meniny je ukazatel paliva přesně na polovině, spotřebovali jsme tedy 40 litrů nafty v ceně 1 180 Kč, průměrná spotřeba dodávky tedy byla 8,67 litru nafty na sto kilometrů. K tomu je nutné připočítat desetidenní rakouskou dálniční známku pro vozidla do 3,5 tuny za 9,90 EUR a slovinskou dálniční známku pro dodávky za 60 EUR, kterou jsme kupovali on-line s délkou platnosti měsíc (celkem jsme plánovali na cestě strávit 3 týdny). Při kurzu 24 Kč za Euro dělají celkové náklady na cestu tam 2 857 korun. Všechny platby proběhly bezhotovostně pomocí karty.

Partnerem cesty byla Visa.