To jen tak na úvod – něco ze života. Vrátím se k vyprávění.
Takže je všední den a najednou zazvoní telefon, což se stává opravdu často. Tak často už ale se nestává, že se na druhém konci ozve slovensky mluvící muž a představí se jako organizátor filmového festivalu na Slovensku Overland Film Fest. Že jsem prej byl nominován s filmem Bosnou 2022 jako jeden z pěti filmů na cenu. Přísahám, myslel jsem si, že si dělá srandu.
Točím pro zábavu naše cesty Land roverem po blízkém východě jako koníček a mám svůj Youtube kanál 4WDCZ. Pak mi v hlavě bliknul telefon z minulého roku, když jsme zrovna balili na cestu do Bosny. Někdo mě zval na nějaký festival a já jsem s díky odmítl. Neměli jsme v tu chvíli čas. Byli jsme v myšlenkách už na cestě.
Teď bych asi měl vysvětlit proč mluvím v množném čísle. Součástí větších „expedičních“ výprav je další člen posádky Radim. Můj dvaadvacetiletý syn, který mi pomáhá při navigaci a pilotuje dron.
Muž na druhé straně povídá, že by byl moc rád kdyby jsme přijeli osobně na galavečer. No tak jsem asi tři vteřiny váhal a předběžně jsem souhlasil. Muž pokračoval. Mám pár nepsaných podmínek abyste nenarušili průběh večera. No byl jsem opravdu zvědavej, jakou výzvu pro nás nachystali. Takže – musíme být v obleku, protože půjdeme po červeném koberci. Pomalu jsme si začínal myslet, že jsem v pořadu Natoč to.
V hlavě mi problikla vzpomínka na můj jediný oblek, poslední dobou používaný jen na pohřby, jak se houpe někde úplně vzadu ve skříni – několik let bez povšimnutí. Svou image stavím na Indianu Jonesovi a jemu podobných kladných hrdinů. A teď mám jít v obleku po červeném koberci? No vlastně proč ne.
Souhlasil jsem, protože si myslím, že se má v životě zkusit všechno.
Podíval jsem se na mapy. Domů jsem přišel s oznámením, že za pár dnů vyrážím na filmový festival na Slovensko jako host, jestli se někdo nepřidá.
Syn toho moc nenakecá, ale řekl, že pojede se mnou.
Pani Colombová (tak přezdívají mou ženu sledující na mém Youtube kanálu, protože se ve videích objevuje opravdu jen sporadicky) vymyslela plán.
„Pojedeme všichni a uděláme si prima výlet,“ řekla žena, podívala se do mapy a zjistila, že je prostředí festivalu opravdu kouzelné. Neskutečná příroda. Syn taktně mlčel a já souhlasil. Zablokoval jsem dokonce pension, což u mně nebývá zvykem. Jsem takovej člověk čundráckého charakteru. V mém Land roveru se vyspí dva lidi. Ve třech už by se to nedalo, i když bych mohl spát venku.
Cesta na mapách ukazuje cca šest hodin cesty. Dálniční známku nemám. Jsem takzvanej boomer. Člověk uznávající opravdové hodnoty. Užít si cestu do nejmenších detailů a kochat se nepoznanýma krajinama a architekturou.
Nakonec to pro nás nebyla nijak extrémně dlouhá cesta. Projeli jsme už mnoho zemí. Všechny mimo dálnice. Se synem se střídáme v řízení a tak cesta příjemně ubíhá. Na místo ubytování jsme dorazili v pátek večer. Hlavní galavečer festivalu měl proběhnout až v sobotu od 18.00, a tak jsme měli dost času vyšlápnout si v sobotu ráno jeden z blízkých nejvyšších vrcholů.
Penzion je od kempu, kde se koná festival, vzdálen půl kilometru, což je paráda. V pátek večer se jdeme podívat na festival, kde probíhají různé přednášky a workshopy. Je už tma.
Jdeme vesnicí a už z dálky je slyšet přednáška o video technice na cestách. Kemp je opravdu plný lidí stejného vyznání. Mám sto chutí navštívit každé auto, karavan, bydlík zvlášť. Trochu se rozhlížíme po kempu. Bohužel nám tma zabraňuje udělat si představu o množství aut a cestovatelů. Podíváme se na kousek přednášky a jdeme spát. Ráno je nádherně a tak nám nic nebrání vydat se na cestu k jednomu z nejvyšších vrcholů v blízkém okolí.
Jedna z věcí, která nás jako rodinu spojuje, je láska k přírodě, turistika a poznávání nových míst.
Vím, že za to místňáci nemůžou, ale tolik lidí na jednom místě už jsem dlouho nezažil.
Místo se jmenuje Suľovské skály a my jsme se rozhodli vyšplhat na skálu, kde ční zřícenina Suľovského hradu. Už od paty strmé skály bylo narváno a my jsme v podstatě šli nebo spíš šplhali v nepřetržité frontě lidí. S infarktem na zádech jsme zdolali převýšení. Ten výhled stál, ale za to. Dechberoucí výhledy do krajiny.
Národní park
V dálce byl vidět obrovský lom a klikatící se cesty údolím. Zvolili jsme krátký okruh. Cesta byla náročnější, protože v některých místech byli mostky a žebříky. Sledoval jsem jednu holku, její kluk kolem ní poskakoval jako kamzík. Bylo znát, že on se nudí, zato holka vypadala, že to každou chvilku vzdá. Láska je však mocná. A Radim? Taktně mlčel.
Cestou přes lávky bylo kolem všude hodně řemeslníků, kteří lávky zrovna opravovali, takže jsem si chvílemi připadal jak na indickém tržišti. Provoz byl obousměrný a některé lávky chyběly. Proti nám šli dva řemeslníci s žebříkem nahoru k zřícenině. Jen na chvilku si položili žebřík. To neměli dělat, protože se žebřík stal součástí lávek. Řemeslníci jen stáli a koukali na nekonečný proud turistů kteří ho využívali jako lávku. Myslím, že tam stojí dodnes.
Je sobota odpoledne a my se po krátkém odpočinku oblékáme do dress code a připravujeme se na galavečer. Součástí galavečeru je promítnutí všech nominovaných snímků. Před každým snímkem probíhá krátké seznámení s autory. Po skončení každého dokumentu pak krátký rozhovor. Náš snímek je v programu zařazený jako první na 18.00 hodin.
Cestou k jevišti ještě potkávám známého, kterého jsem nikdy neviděl naživo a chvilku pokecáme. Přicházíme k červenému koberci, kde se hemží spousty kreativních tvůrců. Znám je v podstatě všechny z dokumentů a příspěvků na sociálních sítích. V pozadí stojí člověk, který mi opravdu někoho připomíná, nedokážu si ho zařadit. Kouká na mně a já jdu automaticky k němu v domnění, že je to jeden z organizátorů akce. Chvilku s ním prohodím pár slov a usuzuju, že je to jen návštěvník.
U červeného koberce se shlukují lidi. Mimochodem kluk v dlouhém kabátě a s šálou. Jako vystřižený z dob filmu z minulého století. Kecáme o technice a způsobu natáčení, když tu se tam objeví muž, kterého jsem si pořád nedokázal zařadit a svitlo mi. Vždyť je to cestovatel co projel na praseti půlku světa. Pozor ne na zvířeti, ale na motorce ČZ, které nikdo neříká jinak než prase.
Uděláme společnou fotografii a už jsme vyzváni ke krátkému představení našeho dokumentu. Po pár základních informacích usedáme mezi diváky a náš dokument tak může začít. Lidé utichnou a na plátně se začíná rozvíjet náš příběh. Po cca jedné minutě ve filmu zvolám „dobré ráno Maďarsko“ tma. Vypadl proud v celém kempu. Ok, stane se.
Chvilku kolem pobíhá pár lidí a už se žhaví projektor. Elektrika zase funguje. Náš film začíná znovu, lidé utichnou a náš příběh se rozvíjí. Po cca jedné minutě ve filmu zvolám: „Dobré ráno, Maďarsko“. Tma. Vypadla elektrika a já si říkám, že porota bude mít tuhle větu vypálenou v mozkových závitech nadosmrti. Elektriku se podařilo znovu nahodit a náš dokument se rozbíhá znovu.
Na tomto festivalu je moc hezké, že se filmy nehodnotí pouze po profesní stránce, ale samozřejmě jak působí film na diváky, jak je originální a tak dále. Snímky byly opravdu odlišné. Od „dovolenkových s trochou dobrodružství“ po snímky vyloženě expediční a cestovatelské.
A kdo teda nakonec proměnil nominaci? Byl to snímek z produkce Nesmrtelní dědci. Lidé, kteří cestují Velorexem po celém světě. Součástí výpravy byl i cestovatel na praseti. Mimochodem tvůrce dokumentu je právě ten kluk v dlouhém kabátě. Syn hlavního protagonisty snímku.
Když si přebíral cenu, zmínil, že vyhrál už podruhé a právě ta první výhra ho v životě nasměrovala na školu, kde studuje střih a předvedl nám všem moc hezké gesto. Rozhodl se, že už je to v podstatě nespravedlivé a předal cenu tvůrkyni filmu, který byl točený na outdoor kamerku. Řekl: „Předávám vám cenu, aby vás posunula a motivovala k další tvorbě stejně jako mně.“ Opravdu moc hezké gesto.
Zhodnocení?
Neskutečně motivující festival, kde potkáte lidi na stejné vlně. Popisovat všechny možné aktivity a filmy by bylo na opravdu dlouhý článek. To ale není záměr toho mého.
Doufám, že se potkáme na dalších ročnících Overlandu.
