PĚŠKY SAMA DO ISTANBULU: Indiánský běh v bouřce a varování místních před Tálibánem a policií

A tak jsem pokračovala směrem k mému vysněnému cíli - Istanbulu. Z města Ihtiman jsem kráčela po silnici a míjela hromady odpadků, stáda koní, opuštěné psy a hlavně jakousi osadu plnou polorozpadlých budov. Zanedlouho jsem vkročila do lesů a cesta začala být příjemnější. Našla jsem dokonce i vodopád, naneštěstí pro mě úplně vyschlý. Kousek od něj se nacházela zřícenina Gate of Trajan. 

Zaplatila jsem si vstup za pár korun a šla jsem se podívat dovnitř. Sice mě takové věci zase tolik nebaví, ale ono toho po cestě už k vidění mnoho nebývá, protože hory jsou v nedohlednu a velkou část dnů šlapu hlavně asfalt a vyhýbám se autům. Jedná se o historický horský průsmyk, který byl později pojmenován podle římského císaře Trajana, na jehož příkaz byla na kopci nad průsmykem postavena pevnost jménem Stipon, jako symbolická hranice mezi provinciemi Thrákie a Makedonie. Průsmyk je znám především díky velké středověké bitvě ze dne 17. srpna 986, během níž byly síly byzantského císaře Basila II směrovány bulharským carem Samuilem, čímž se fakticky zastavilo byzantské tažení v bulharských zemích. Toť k historii.

Mé kroky dále pokračovaly směrem na vesnici Vetren. Po cestě jsem potkala uštěkaného psa, kterému jsem pohrozila holí, jak se tak nějak stalo mým zvykem z Rumunska. Netrvalo dlouho a uprostřed ničeho jsem narazila na dva muže, co si dělali piknik. Moc jsem jim nerozuměla, ale pochytila jsem jen to, že nemám chodit sama a slova - problém, Tálibán a policie. Příběh jsem si už ale musela poskládat sama. Ani ne za hodinu jsem potkala postaršího pána, který si opravoval moped. Byl další člověk, co se zděsil, že jdu sama takhle lesem a začal se mě ptát, zda alespoň umím box či karate na sebeobranu. Začalo mě trochu stresovat, že i místní projevují obavy o mou bezpečnost.

Jakmile jsem pokračovala, míjela jsem ruiny bývalé vesnice Palanka a taky malou přehradu. Jediné, co mi kazilo mé kochání se, byla přicházející bouřka. Dala jsem se tedy v posledních 3 kilometrech do indiánského běhu. Unikla jsem. Bohužel pro mě jsem se po téměř 28km už ve 3 odpoledne nacházela ve svém denním cíli. Bouřka měla trvat celou noc a protože jsem měla obavy, že by mě mohla ve stanu vytopoit, rozhodla jsem se, že budu hledat střechu nad hlavou. Tu jsem ale ve vesnici Vetren nenašla, a tak jsem se vydala na stopa s tím, že zítra si dostopuji zpět a budu normálně pokračovat. Stopla jsem si Miroslava. 

Přestože se chystal do Sofie, tak nakonec si půl hodiny zajel, aby mě dovezl, kam jsem potřebovala. Dokonce se se mnou šel podívat i na autobusové nádraží, zda mi zítra zpět do vesnice nejede nějaký autobus, protože stop bude trochu komplikovaný (bus jede, ale až ve 14:40, takže smůla). Proč ten příběh ale sdílím je to, že řekl jednu krásnou myšlenku: „Mně dělá radost takhle pomáhat. Sám vím, jak skvělé je, když mi někdo pomůže, když cestuji. Já pomůžu tobě a ty zas někomu dalšímu, až se ta pomoc nakonec třeba zase někdy vrátí ke mně“.

Druhý den jsem si přivstala, abych se vyhla odpolední bouřce, a šla jsem na stop. Do vesnice Vetren, kde jsem předešlý den skončila, jsem se zvládla dostat na jeden, protože jsem si zastavila holčinu, co tam jezdí za vesnici krmit volně žijící psy. Žádné jiné řešení tu pro tyto opuštěné duše nemají, takže jsem vděčná, že někteří dělají alespoň toto. Pokračovala jsem tedy ve své cestě. V další vesnici jsem si šla koupit zmrzku. Pán na mě koukl, zeptal se odkud jsem a pak lpěl na tom, že si ji mám vzít darem. Bouřce jsem ušla, takže kromě šlapání asfaltu tento den hodnotím velmi pozitivně!

Následující den jsem došla do města Plovdiv. Cesta nic moc, za to ono zmíněné město opravdu stojí za návštěvu. Můžete zde vidět:

• starověké thrácké opevnění,

• římský amfiteátr

• sousedství Kapana

• staré město Plovdiv

• či vystoupat na jeden z kopců s výhledem na celé město

Další den nebyl posvícení. Chtěla jsem ujít 40 km, ale moje noha se rozhodla to po 22,5 km z ničeho nic zabalit. Vrátila jsem se tedy vlakem zpět do Plovdivu, abych mohla rozjet svůj chladicí rituál a odpočívat. Avšak ještě předtím jsem šla zcheknout, jak mi jede nějaký bus/vlak další den zpět. Na internet není spoleh a na prodavačky za okénkem vlastně taky ne (paní hledala informace v ručně popsaných papírech, ve kterých měla obrovský nepořádek). Z tohoto mám jeden postřeh, nenadávejte, ani pod nosem, nikdy nevíte, kdy za vámi stojí Čech.

Ráno jsem potom opět vyrazila na cestu. Dojela jsem si, kde jsem skončila a pokračovala v chůzi. Cesta byla nehezká, horko těžko se mi vyhýbalo autům a jako správnej mamlas jsem při jednom takovém uhýbání šlápla na okraj silnice/ šotoliny, zvrtla si už jednou na pouti zvrtnutý kotník a hodila šipku do příkopu. Ale no stress! Už totiž skvěle ovládám tejpy, ty mi většinu cesty zachraňují zadek. Navíc to má jedno velké pozitivum! Takhle mám bolavé obě nohy, takže už nemám kam uhýbat bolesti, tudíž se mi nestane, že bych jednu část těla přetěžovala více, než druhou! Všechno dobrý i s tímto jsem si dala poměrně „v pohodě” 28 km.

Nebudu vás napínat, další den to nevypadalo jinak. Nuda, samá nuda. Přišly mi zajímavé jen tři věci. Že jsem šla okolo města Dimitrovgrad, a tak jsem si přišla, že jsem se teleportovala zpět do Srbska. Množství melounů prodávaných ve vesnicích. Množství dýní prodávaných ve vesnicích. Proč? Protože to musí být sakra velká konkurence! No a to je všechno. Ale dala jsem si 30 km a nohy to docela zvládají, takže dobrý!

Ani další den nepřinesl žádná velká překvapení, pořád to byl asfalt, auta a všudypřítomné melouny! A na oslavu? Dala jsem si tu nejhorší zmrzlinu, která spatřila světlo světa! (smích) Tak trochu doufám, že další dny už budou záživnější. Navíc ve čtvrtek bych měla překonat bulharsko-turecké hranice a tak se dostat do poslední země na mé cestě.