PĚŠKY SAMA DO ISTANBULU: Na hodné, ale i zlé lidi můžete narazit všude

Ve středu jsem chtěla dojít až do Sofie. To znamenalo ujít 44 km. Jak to tak ale už u mě bývá, tak jsem si už nějakou dobu trpěla v bolestech s další věcí. Je to tak. Tentokrát se pro změnu ozvalo vrzání a tudíž zánět v nožní klenbě. Cesta mě už ale naučila mnoho a to třeba i to, jak zvládat zdravotní problémy typu zánětu šlach. Chce to klid, ledovat, mazat protizánětlivou mastí a tejpy taky dost pomáhají. Do Sofie jsem tedy nedošla. Ušla jsem jen 34 km s tím, že jsem nasedla na bus a druhý den jsem se pak vrátila a těch 10 km došla.

Nicméně přesuňme se na začátek dne. Vycházel jsme z města Dragoman. Při odchodu se se mnou loučili potulní psi a jejich štěňátka. Musím říct, že v Srbsku ani v Bulharsku jsem prozatím se psy problém neměla. Musím zaklepat. Mám totiž upřímně po zkušenostech z Rumunska, kde byli agresivní úplně všichni - od pasteveckých, přes potulné až po ty u domů, takovou malou fóbii. Jakmile slyším štěkot, tak mi tuhne krev v žilách. Naštěstí to pomalu, ale jistě odeznívá, a to právě díky kladným zkušenostem, které na své pokračující cestě nabírám. 

Dopoledne se šlo dobře, putovala jsem po staré nefrekventované silnici tvořené dlažebními kostkami. Ta vedla hned vedle dálnice. Šlo se mi tedy nějakých 21 km bez větších překážek. Velmi jsem se však obávala místa, kde se tato má cesta měla napojovat na silnici (dle mapy.cz vhodná pro chodce), která byla ještě pár kiláků zpět klasifikována jako dálnice. Bylo mi tedy více než jasné, že stejně všechna ta auta a kamiony pojedou do Sofie právě tudy. Mé obavy se naplnily. Dálnice se změnila pouze na čtyřproudovou rychlostní silnici.

Měla jsem tedy 3 možnosti:

• Nechat se zabit projíždějícím kamionem, když půjdu po krajnici
• Nadejít si 8,5 km už s tak dost bolavou nohou
• Drát se skrz pole okolo silnice a doufat, že to zkrátka nějak projdu

Samo sebou jsem se oněch 7 km okolo rychlostky, než jsem měla sejít na město Bozhurishte, drala šnečí rychlostí skrz pole. Nebyla jsem z toho nadšená i z jednoho dalšího důvodu. Je to ideální místo pro hady - například zmiji růžkatou. Jakmile jsem šla někde, kde šlo hůře vidět, sondovala jsem před sebou trekovou holí. Dokonce jsem se ujistila, že nejsem blázen, protože projíždějící cyklista na mě volá - “bla bla zmija bla bla”. Teda, říkal toho asi víc, ale nepotřebuji být úplně Bulhar, abych pochopila slovo zmije.

Odhadla jsem ho správně, protože mi to pro jistotu zopakoval ještě v angličtině. Naštěstí mě uklidňoval fakt, že pokud mě má kousnout, tak je na to asi ta nejvhodnější chvíle, protože kde jinde by se mi dostalo protijedu, než v hlavním městě Sofii. Druhý den jsem došla oněch zmíněných 10 km. Potom to ale bylo více méně o léčení nohy a poznávání Sofie.

Pojďme si tedy říct, co rozhodně v tomto městě nevynechat!

• Katedrálu sv. Alexandra Něvského
• Katedrála svätej Nedele
• Sofijská synagóga
• Vitosha Boulevard
• Bojanský kostel

Pro mě přidanou zábavou byl třeba i geocaching a návštěva živé muziky. To vše díky lidem, se kterými jsem trávila čas na hostelu. Hostel je dle mého ta nejlepší varianta ubytování ve velkých městech. Člověk díky “spolubydlícím” cestuje do různých zemi skrz vyprávění.

Noha se zlepšila, ale ne natolik, abych vyrazila do hor. Zároveň mě však tlačil čas a musela jsem se rozhodnout. Nakonec jsem tedy v cestě pokračovala v pondělí. Bohužel však ne skrze NP Rila, ale tou nejkratší cestou do Istanbulu. Zároveň jsem snížila i svou denní dávku kilometrů. Když jsem se začala onomu omílanému velkoměstu vzdalovat, měla jsem nádherný výhled na hory, které se mi nepodařilo navštívit a právě i na Sofii. Večer jsem zakončila spaním na tom nejvíc zajímavém AirBnb. V podstatě jsem pro sebe měla letní chatku s obří zahradou a hlavně úžasným západem nad vší tou krásou.

Pokračování mé cesty ale nebylo stejně „sluníčkové“. Je za tím jedna nepříjemná zkušenost, kdy mě těsně před nejmenovanou vesnicí zastavil jeden opravdu divný muž v autě. Ptal se mě, kam jdu apod. Samozřejmě, že jsem zalhala, že jdu jen do oné vesnice za kamarády. Potom mě začal sledovat. Snažila jsem se mu ve vesnici ztratit z dohledu a po nějaké chvíli se mi to povedlo. Schovala jsem se v obchodě, když jsem se mu vytratila na nějakou dobu ze zorného pole díky zastavujícímu kamionu. 

Nechci zabíhat do detailů, nicméně, pokud vám něčí chování připadá podezřelé, pravděpodobně i je. Zbystřila jsem už tehdy, když jsem postřehla, že jel v protisměru (všimla jsem si ho, protože divně koukal) a potom se někde otočil, aby u mě mohl přistavit (šla jsem totiž po pravé straně silnice kvůli tomu, že se tam šlo lépe). Už v tu chvíli jsem měla ruku na pepřáku, který vždy nosím v kapse na bederáku. Musím říct, že se mi z toho obchodu „mé záchrany“ ani nechtělo odcházet a pokračovat po stejné silnici dál. 

Součástí obchodu bylo i malé posezení ve vnitrobloku, takže jsem tam nakonec seděla asi půl hodiny. Nakonec jsem se odhodlala s tím, že jsem rodině hned popsala situaci, poslala trasu kudy jdu a co 15 minut jsem psala sms „ok“, aby věděli, že je vše v pořádku. A přesně o tom to je, cestovat sám/a muže být více nebezpečné a proto člověk musí dbát zvýšené obezřetnosti. Uklidnila jsem se až tehdy, kdy jsem došla do dalšího města, u kterého jsem nocovala. Jak jsem měla nahnáno, tak jsem šla fakt rychle, což moje noha úplně neocenila, ale moje existence docela jo. Absolvovala jsem tedy za poměrně krátkou chvíli 31 km.

Naštěstí pro mě vše dobře dopadlo. Ráda bych však vyzdvihla ještě jednu věc, kterou si musí hodně z nás uvědomit. Na hodné, ale i zlé lidi můžete narazit všude, jak v Bulharsku, kterým procházím, tak doma v ČR, takže netřeba takovouto zkušenost generalizovat. Z toho všeho si odnáším hlavně to, že v horách je vždycky víc bezpečně (smích)!