Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

Po stopách UNESCO: Angolský venkov, capoeira a sušení ryb

Cestování

  7:11
V jihozápadní Angole žije kromě nejznámějších a nejfotogeničtějších obyvatel kmene Himba ještě nejméně jeden velmi zvláštní kmen zvaný Mucacureca. Jedná se však o velmi izolované společenství, které by mělo žít v blízkosti Národního parku De Iona. Podle mnoha lidí, kterých jsme se na ně vyptávali, je téměř nemožné je najít a někoho, kdo by nás k nim zavedl, nebo by o nich věděl, se nám nepodařilo sehnat.

Namibe má asi 200 000 obyvatel a je třetím nejdůležitějším angolským přístavem po Luandě a Lobitu. foto: Alexandr Bílek

Když jsme se snažili něco „vygooglovat“ nenašli jsme o nich na internetu prostě vůbec nic. A protože v angolských parcích nejsou žádná zvířata, všechna totiž byla během války místními obyvateli snědena, našim jediným cílem tak bude projet Národní park De Iona a doufat, že se nám čirou náhodou na někoho z nich podaří natrefit.

Krásné koloniální město Namibe

Jsme v pobřežním městě Namibe, a protože potřebujeme akutně odstranit problém s přívodem paliva, musíme najít někoho, kdo se vyzná a je schopný nám palivový a rovnou i vzduchový a olejový filtr sehnat. Naše jsme již všechny použili. Zrovna kolem nás projíždí jiný Land Rover, a tak ho máváním zastavujeme. Kluci ochotně zabrzdí a jdou obhlížet naše auto. Jeden z nich nám nabídnul, že nás do servisu doprovodí, prostě se jen zaklínil mezi naše potravinové zásoby v kufru auta a za pár minut nás dostal až do garáže, nad kterou se nádherně vyjímalo logo Land Roveru.

Zatímco si našeho plechového kluka berou monterkáři, plní nadšení a zvědavosti do parády, odcházíme si prohlédnout centrum města. Samotná garáž je umístěna jen tři bloky od centra, v tradiční portugalské koloniální zástavbě a celé centrum města je taktéž ve stejném stylu. Většina domů je po rekonstrukci a z mnoha obchůdků na nás pokřikují zvědaví prodavači. Nikoliv však v arabském stylu s cílem za každou cenu něco prodat, nýbrž ze zvědavosti a touhy prachobyčejně si potřást rukama cizinců. Tato atmosféra i křesťanská kultura je nám vlastní, tam kde byli Portugalci nebo Španělé, tam je vždy velmi příjemná atmosféra. Potloukat se uličkami nás baví a vždy je co objevovat, architektonické skvosty jsou úplně všude kolem nás. Po dvou hodinách zvědavého „očumování“ se usadíme v místní kavárně a pozorujeme cvrkot.

Promarněná příležitost jednoho kavárníka

Namibe má asi 200 000 obyvatel a je třetím nejdůležitějším angolským přístavem po Luandě a Lobitu. Město založili v polovině devatenáctého století portugalští mořeplavci a pány zde byli až do roku 1975, kdy získala Angola nezávislost. Bělochů zde ve městě žije velmi málo, a když už tu nějaký je, patří mezi podnikající smetánku. S jedním takovým se dáváme do řeči v jeho kavárně uprostřed bulváru. Mezi dvěma jízdními pruhy je parková alej a v ní zasazená poměrně moderní malá budova se zahrádkou. Místo je atraktivní, ale být někde v Evropě, měl by hošánek dost problém se uživit, neboť tomuto byznysu absolutně nerozumí, chybí tolik důležitá a do detailu propracovaná čistota a elegance tohoto atraktivního a voňavého kavárenského prostředí.

Poněkud špatně viditelné dopravní značky
V Angole existuje více než 90 etnických skupin. Nejpočetnější jsou Ovimbundu...

Prestižní adresa by ho nespasila ani v Paříži nebo Lisabonu, pokud by to tam vedl tak, jak to vede tady. Dělá to jako by to byl nějaký zaplivaný bufet. Ale tady je Portugalec ze všech nejlepší, je u něj také nejdráž a pokud se ve městě nějaký běloch ukáže, rozhodně ho najdete zde. Krvácí nám srdce při pomyšlení na promarněnou šanci být skutečnou hvězdou města. Sedí s námi asi hodinu, vypijeme spoustu kávy, kterou má opravdu dobrou a vypráví nám o tom, jak se sem dostal a jak se tu žije. Měl v Lisabonu pět kaváren a hospod, ale nikde se mu nedařilo. Tak se rozhodl pro změnu a je už 6 let tady.

Angolský venkov

Výměna oleje v motoru a výměna všech filtrů trvala asi hodinu, další opravy ještě hodiny tři. Za práci chtěli jen 2000 Kč, což bylo na zemi, která má pověst předražené země, hodně levné. Rozloučili jsme se a domluvili se, že se v dalších dnech ještě zastavíme a uděláme další opravy. Protáhli jsme auto uličkami chudinských čtvrtí, kolem přístavu, prošmejdili vzdálenější části města, a když si jsme skutečně jisti, že je vše v pořádku, jedeme se podívat po pobřeží na jih do 180 km vzdáleného městečka Tombua. Ještě před městem jsme navštívili kostel se hřbitovem, na který jsme byli den předtím upozorněni a kde hroby, kříže a dokonce i oltář v kostele jsou již dávno pohlceny pouštním pískem. Je zde neuvěřitelný klid, jen dva černobílí broučci si užívají svoji intimní chvilku.

Je zde neuvěřitelný klid, jen dva černobílí broučci si užívají svoji intimní...

U moře jsme zahlédli spoustu lidí, a tak jsme se k nim vydali, což v důsledku znamenalo dvě hodiny šmejdění a focení. Na jedné st raně vraky lodí pamatující ještě krále „klacka“, na druhé skoro až jihočeský statek v dost dezolátním stavu, ve kterém žije asi 20 rodin. Vypadalo to, že cizince vidí tak jednou za půl roku, všichni se navzájem svolávali a po pár minutách to kolem nás vypadalo jako bychom byli uprostřed hejna kobylek. Prošli jsme si pobřeží, které spíše než idylickou pláž připomínalo smetiště, lidé spali v písku s hlavou v lavoru nebo vaně, psi se líně povalovali v okolí, a když zaslechli nějaký neznámý hluk, jen líně zvedli svoji sympatickou hlavičku.

Hlavní a jedinou možností, jak se v těchto končinách uživit, je rybolov, otvírání ryb a sušení na slunci patří k jediné místní povinnosti. Ryby jsou všude, buďto na zemi rozložené na starých sítích nebo důmyslně poskládané na dřevěných sušácích. Jedná se vesměs o tuňáky nebo sardinky. Protože takové prostředí je velmi fotogenické, neupejpali jsme se a lidé nám rádi a ochotně pózovali. Za odměnu od nás dostali špagety, pesto a fazole v tomatové omáčce.

Kostel a přilehlý hřbitov

Z našich zásob jsme jim věnovali ještě 5litrový kanystr pitné vody a děti dostali psací potřeby a sešity do školy, které věnovala firma Origo-autosklo. Byli nadšení a my zase vděční za pěkné fotky. Před vjezdem do buše jsme chtěli načerpat do všech možných nádob naftu, ale u jediné pumpy byla nafta vyprodána již před týdnem. Vracet se nám nechce, a tak ležíme půl hodiny v mapách a propočítáváme, zda nám to, co máme, může vydržet, když budeme Národní park De Iona chtít napříč přejet.

Angolský tanec capoeira

V Angole existuje více než 90 etnických skupin. Nejpočetnější jsou Ovimbundu žijící ve střední a jižní části Angoly a mluvící jazykem Umbundu, nebo Bakongo žijící v severní části země mluvící nářečím Kikongo. Angola je známá svým tradičním etnickým uměním, vyřezávají zde dřevěné masky nebo sochy, které patří mezi nejlepší ve střední Africe. To samé se týká košíkářství, keramiky nebo textilu. K nejlepším patří také hudební nástroje jako je marimba, ngoma nebo mbiry. V centru města je zajímavou dominantou budova starého kina, která je považována za skvost tehdejší architektury. Místní již dlouhá léta trpělivě čekají na peníze, které zajistí její znovuvzkříšení.

Před kinem nás už asi půl hodiny pozoruje parta kluků, cítíme jejich pohledy, i když jsme k nim otočeni zády. Párkrát tak na ně pokyneme rukou, aby k nám přišli. Jsou velmi nerozhodní a stydí se. Nevadí, jdeme k nim sami. Prohodíme pár frází ve španělštině ale odpovědí je jen tiché zamumlání a oči mířící k zemi. Začnu do nich trochu šít, vyptávám se a Veronika jim postupně podává ruku. Najednou ožijí, všichni se k ní hrnou a touží se jí dotknout, je to vtipné.

Protože takové prostředí je velmi fotogenické, neupejpali jsme se a lidé nám...

Uděláme pár fotek a skočím do auta pro pár dárků. Najednou se rozestoupí a začnou něco nacvičovat. Nejdříve si myslíme, že se jen předvádějí, ale jeden z nich se rozmluví docela dobře anglicky a vysvětluje, že se jedná o tradiční angolský tanec „capoeira“ a že oni ho dokonale zvládají. Později zjišťujeme, že se jedná o bojové umění kombinované s akrobacií, hudbou a tancem. Říká se, že tanec vznikl mezi angolskými otroky, kteří byli odvlečeni do Brazílie. Zde cvičili tuto neobvyklou kombinaci jako způsob usměrnění agrese a sebevyjádření.

Národní park De Iona

Přestože nemáme dost nafty, rozhodujeme se, že pojedeme terénem alespoň do vesnice, která je 90 km daleko a pak uvidíme co dál. Cesta docela šla, prvních 80 km byla jen poušť, občas nějaký ten pouštní stromeček a velké množství vzácných květin Welwitschia Mirabelis, postupně se to začalo trochu zelenat. Podle naší navigace jsme právě dojeli doprostřed vesnice, ovšem všude jsou jen keře, tráva, kamení a nikde nic. Říkáme si, že bude třeba o pár kilometrů dál, ale opak byl pravdou. Větší vesnice, od které jsme si slibovali, že by zde bylo možné sehnat palivo, tady prostě nikde není. Naléváme proto do nádrže všechnu rezervní naftu, a když zjistíme, že máme téměř plnou nádrž, rozhodujeme se pokračovat dalších 250 km.

V poušti se objevují čas od času malé skalnaté hromady, jako by je sem nějaký obr vysypal. Cesta se ale najednou mění ze široké prašné na úzkou, kamenitou, pěšinka má často jen 50 cm. Začíná to být náročné, často se pěšinkou nemůžeme ani protáhnout a musíme nějaké to křoví navijákem vyrvat ze země. Cesta se často ztrácí a musíme tak improvizovat a hledat, které to pěšinky jsou ty správné. Je skoro tma, a tak jdeme vařit, dáme si rizoto s tuňákem, Verča ještě sbírá nějaké dřevo na další den na zátop a ještě chvilku jedeme.

Uprostřed ničeho

Projíždíme kolem jedné maličké vesničky Tabor, která má asi 10 chatrčí, vlaje zde vlajka jedné z politických stran MPLA, která spolu se stranou UNITA během občanské války válčila. UNITA byla podporována Kubou, MPLA zase USA. Zajímavostí je, že právě UNITA unesla skupinu Čechů někdy kolem roku 1983, kteří následně museli v zajetí ujít přes 1.300 km. Jeden člověk tenkrát zemřel. Jedna z unesených dokonce navštívila před pár lety naši Hromovku, a když zjistila, že cestujeme, svěřila se nám s některými „zážitky“. Muselo to být hrozné.

Lidé z této vesnice, která jako jediná skutečně existuje jak na mapě, tak v reálu, jsou ochotní nám poradit, jenže v jejich tvářích cítíme nějaké zvláštní napětí. Jejich tváře jsou velmi drsné a nesou známky těžkého života. Hluboké rýhy ve tváři vypadají jako jizvy a oči hluboce usazené jsou pichlavé a nedůvěřivé. Pokud by probíhala válka, dovedu si představit, že by nás asi okamžitě zajali. V hlase však cítíme určité uklidnění. Ochotně radí kudy jet, prstem ukazují, kterým směrem nahoru do hor, ale cesta zde žádná není, a tak několikrát za námi běží, že jedeme blbě.

Orientovat se v tomto terénu nelze jinak než kompasem. Nikde nejsou cedule, pokud ji tam někdo přece jen zapíchnul, je na ní název vesnice, kterou vůbec neznáme a naše mapy ji neevidují. Pozdě večer se nám podaří propíchnout kolo. Jdeme spát.

Autor:

2. týden: Vyhrajte dobroty pro batolata v hodnotě 3 466 Kč
2. týden: Vyhrajte dobroty pro batolata v hodnotě 3 466 Kč

Zúčastněte se volby jména roku 2024 a správně odpovězte na soutěžní otázku.