Z Nerpia, vesnice s pár obyvateli a mnoha ořešáky, vyrážíme proti proudu řeky. Předtím natankujeme plnou nádrž nafty, protože člověk nikdy neví. Silnice se klikatí mezi kopci, údolí se zužuje a pod hradem Taybona, který se hrdě tyčí na skále, už je to regulérní soutěska vymletá Rio Taibilla. Mohlo nás varovat, že ve vesnici Pedro Andrés se na nás dívají se zaujetím a že palubní navigace naší obytné dodávky píše „Bezejmenná cesta“.
  |
Pokračujeme dál na západ, nabíráme výšku. Silnice se kroutí jako užovka plovoucí na hladině rybníka. Objevují se první díry v asfaltu. Další varování. Tohle je opuštěný kraj, říkám si, když střídám dvojku s trojkou ve stoupání. V nadmořské výšce 1400 metrů se vyškrábeme na náhorní plošinu. Jsou tady pole, sady, pár farem rozesetých v mělké pánvi. V sytě zelené trávě vidíme dvě lišky.
