Španělsko také naštěstí nemá smutnou zkušenost s ruskou invazí. Právě na ní se mě začali v poslední době mnohem častěji ptát lidé i ze širšího okolí, protože věděli, odkud pocházím. Na rok 1968, jestli si pamatuji na ruské tanky v ulicích, jak potom až do sametové revoluce vypadal život v tehdejším okupovaném Československu.
Další podle mého názoru velký rozdíl byl (a pořád ještě je) ve vnímání jaderného nebezpečí: použití nukleárních zbraní Ruskem, případně útok na některou z ukrajinských jaderných elektráren. Vliv na to má asi opět skutečnost, že je Ukrajina od Španělska daleko.
Kateřina Ferenčíková NolascoKateřina Ferenčíková Nolasco žije v Baskicku, autonomním regionu na severu Španělska. Učí angličtinu a příležitostně pracuje pro média.  Kateřina Ferenčíková Nolasco |
Když jsem se bavila s kamarády v Česku, toto téma se objevovalo často včetně způsobů, jak se v takové situaci chovat. Černobyl si bohužel pamatujeme všichni… Tady sice existuje Rada pro jadernou bezpečnost, ale už ne skvělá paní Drábová, která denně na sociálních sítích informuje a uklidňuje ohledně jaderné situace na Ukrajině. Ve Španělsku to není potřeba. A s nákupem jódových tablet si taky asi nikdo starosti nedělá.
I přes tyto rozdíly se ve Španělsku zvedla velká vlna solidarity. Už před válkou tady žilo na 110 000 Ukrajinců a k nim se od jejího začátku přidalo asi 80 000 běženců. Většina z nich jela za příbuznými nebo známými, hlavně do Madridu, Katalánska, Valencie a provincie Malagy. Pomáhala jim po všech stránkách celá řada organizací jako Červený kříž, Cáritas nebo UNICEF.
Akce madridských taxikářů
K těm přibylo mnoho dalších, často i soukromých iniciativ: sbírky finanční i materiální a nabídky ubytování pro ty, kteří nemají ve Španělsku nikoho. Za zmínku určitě stojí spontánní akce madridských taxikářů. Začátkem března se přes třicet vozidel vydalo na dlouhou cestu k polsko-ukrajinské hranici s humanitární pomocí a přivezli zpět stovku lidí, kteří museli kvůli válce opustit své domovy. Frajeři. To byl nejčastější komentář, jakým lidé hodnotili tento počin na sociálních sítích.
Samozřejmě, lidí s přímými vazbami na Ukrajinu se válka dotýká víc. V Baskicku působí od roku 1996 Sdružení na pomoc dětem z oblasti Černobylu. Každým rokem sem přijížděly na letní prázdniny děti, které měly dvojitou smůlu: postihly je následky černobylské tragédie a chudoba v celém regionu. K tomu se teď přidala ještě válka a ti, které zdejší rodiny už považují za svoje, jsou jejími dalšími oběťmi. Konkrétní jména a tváře. Zatím se je nepodařilo z Ukrajiny evakuovat. Lidé z asociace sice žádají o zřízení humanitárního koridoru, ale zatím bez výsledku. Mezitím se aspoň snaží dopravit do oblasti Černobylu pomoc ve formě základních potravin a léků.
A nakonec hodně osobní pohled kamaráda mé dcery. Je adoptovaný a narodil se na Ukrajině. Do Španělska si ho rodiče přivezli, když mu byl rok, a domov je pro něj tady. Když ale začala válka, jeho samotného překvapilo, jak prožíval to, co se děje v jeho rodné zemi. Více než kdykoli předtím si přál vědět, kdo jsou jeho biologičtí rodiče. Najednou se začal cítit mnohem více jako Ukrajinec. Jako jeden z nich. I v tom smyslu, že lépe pochopil bezmoc těch, kteří žijí v zahraničí, a nemohou udělat nic pro to, aby válečné hrůzy přestaly. Jejich brzký konec si přejeme všichni.
