Voják musí jíst, ať je Maďar, nebo Rus,“ říká kuchař, jenž vařil jak účastníkům maďarského povstání v roce 1956, tak i generálům sovětské armády, která je potlačila. Pod tohle tvrzení by se podepsali i ostatní účastníci dokumentárního filmu Jak se vaří dějiny, kteří jinak mnoho společného nemají a ke společnému jídlu by spolu nejspíš neusedli.
Film slovenského režiséra Petera Kerekese stojí na geniálně jednoduchém nápadu: vyzpovídat vojenské kuchaře, kteří se účastnili nejrůznějších konfliktů. Na válku se tak daří nahlédnout z jiného úhlu, než umožňuje běžná optika přímých účastníků, obětí či historiků. Kerekes se při výběru protagonistů rozmáchl velkoryse doširoka. Vedle zmíněného Maďara sehnal výpovědi kuchařů německé i sovětské strany 2. světové války, francouzských veteránů alžírských bojů za nezávislost, kuchařku sovětské invaze do Československa či tři různé zástupce konfliktu v bývalé Jugoslávii. Místo se našlo i pro takové postavy, jako je Žid, kterému se podařilo arzenikovým chlebem otrávit tři stovky esesáků, nebo kuchař z ponorky, jenž jako jediný přežil její ztroskotání.
Pokrmy z místa činu Režisér výpovědi prokládá vizuálním refrénem v podobě polní kuchyně přenášené vrtulníkem a bohatě je ilustruje archivní stopáží. Vtipně je také opatřuje recepty typu „komisárek pro 18 milionů německých vojáků“ či „klobásky pro 120 000 sovětských okupantů“.
Kerekes používá metodu hravé rekonstrukce: nechává kuchaře před kamerou skutečně vařit, často na místech, kde kdysi působili, a vede je k přehrávání jejich dávných zážitků typu setkání s tankem v kukuřičném poli. Hravé jsou i další oživující postupy jako třeba animace plastových figurek vojáčků nebo vaření na stolku v moři při stoupajícím přílivu. Takové nápady mnohdy drastická vyprávění aktérů nijak nezlehčují, a naopak podtrhují jejich krutou absurditu.
Další režisérova metoda už tak hladce nefunguje. Kerekes mnohé z výstupů staví kontrapunkticky proti sobě. Střídavé vyprávění Němce a Rusky o 2. světové válce do sebe ještě zapadne jako zip a „pointa“, při níž se oba nad svými vzpomínkami a čerstvě upečenými chleby rozpláčou, patří k nejsilnějším místům filmu. Střihové oslí můstky mezi porcováním kohouta a líčením nelidskostí páchaných na francouzských vojácích v Alžírsku či další paralely mezi masem padlých a masem, jež je drželo při životě, už však působí mechanicky. Ještě nucenější jsou potom otázky zpoza kamery, jimiž se Kerekes pokouší od tematiky vaření vyšplhat na obecnější rovinu. Zmínka o „esenci“ vína ho inspiruje k dotazu, zda lze ve válce zůstat věrný své (lidské) podstatě, jindy zase násilně přirovnává recepty k rozkazům nadřízených.
Takové berličky přitom nejsou potřeba: vzpomínky aktérů mluví samy za sebe a nabízejí fascinující pohled do málo známého zákulisí války. Mnohdy do nich prosakuje černý humor - třeba v historce o tom, jak se Chorvati, Srbové a Bosňáci při jednáních o budoucnosti Jugoslávie navzájem šikanovali ultranacionalistickými jídly.
I k působivě humanistickému vyznění pak film dospěje samospádem, bez režisérových explicitních snah. Snímek tak svou originální premisu naplní téměř bezchybně. Jak se vaří dějiny je univerzálně srozumitelný dokument, který si lze bez přehánění představit jako oscarového vítěze.
***
HODNOCENÍ LN ***** Jak se vaří dějiny (Ako sa varia dejiny) Slovensko/ČR 2008 Scénář a režie: Peter Kerekes Kamera: Martin Kollár Hudba: Marek Piaček Vystupují: Vassilij Nikolajevič Logunov, Franz Wienhart, Liepke Distel, Békés Mihály, René Bianchi, Branka Mudreni a další Distribuce v ČR: Aerofilms Premiéra: 23. 4. 2009
Za mír mezi národy Obecně srozumitelný vizuál se zaříznutou holubicí míru zastřešuje film, který vznikl ve slovensko-česko-rakouské koprodukci a ve kterém se mluví německy, rusky, srbsky, maďarsky, francouzsky, hebrejsky a dalšími jazyky.
