Velkolepá, do detailu dotažená show, všechny hity, trocha ušišlané češtiny, smích a dobrá nálada, pár sympatických kiksů a několik čarokrásných momentů na oplátku. Je dobře, že vystoupení Coldplay přihlížela vyprodaná, do posledního místa zaplněná aréna - tak dobře zvládnutých velkých vystoupení letos mnoho nebylo. I když na to, aby mohli zatleskat, si museli diváci chvíli počkat.
Sparingpartnerem aktuálního turné Coldplay je Albert Hammond Jr., zpěvák a kytarista newyorských The Strokes. Přijel s čtyřčlennou kapelou a druhou sólovou deskou. Je otázkou, nač potřebuje natřikrát, nakřivo a s nízkým kontrastem oxeroxovaná kopie jeho domovské kapely tři kytary; jeho písničky by zvládlo (vymyslet i zahrát) kdejaké začínající trio z předměstí, a patrně by to znělo i lépe. Ve vymezené půlhodince se Hammond dočkal, přímo úměrně plnící se aréně, výraznějšího ohlasu až na samém konci, kam duchaplně zařadil své nejchytlavější skladby.
„Konečně jsme tady!“
Na hlavní hvězdy se čekalo do půl desáté. Poloinstrumentální intro Life in Technicolor, které kapela odehrála za průsvitnou oponou, dávalo tušit skvělé vizuály. S obrovským plátnem Eugena Delacroixe s odkazem na francouzskou revoluci korespondovaly i kostýmy členů kapely, barevné, otrhané lidové „uniformy“, pódiové doplňky a barevně počmáraná španělka frontmana Chrise Martina, se kterou zahájil singl z nové desky, Violet Hill. Nadšení publika trochu skrylo mírné zvukové obtíže začátku show, navíc Coldplay dost chytře zařadili hned na úvod několik ze svých největších hitů - stěžovat si nemohl nikdo, nebylo totiž na co. Nádherné klavírní intro Clocks doprovázel ohlušující vřískot, agresivní rudá světla a lasery a ve chvíli, kdy se přidal Will Champion na bicí, podlaha celé arény začala příjemně dunět. Na to, že jsou písně Coldplay často jen rádiový pop, dokážou i docela překvapit. Bohužel si zároveň nešlo nevšimnout, že na party, které na albu mohl Martin přezpívávat donekonečna, měl na koncertě jen jeden pokus; není divu, že mu to občas ujelo. Snad za to částečně mohlo údajné nachlazení, ale často svůj vokál srážel do nižších poloh, kde už je to jen kousek k tomu, aby zněl i falešně. Ovšem třeba píseň Fix You popletla celá kapela. „Děsně jsme to zkazili. Je mi to tak líto, sakra. Jsme poprvé v Praze, a takhle to pokazit...“ Ve skutečnosti to působilo mnohem líp, než si Martin myslel. Sice to byla s přivítáním (v sympatické komolené češtině: „Dobry fečer všem. Konečně jsme tady!“) prakticky jediná věta směrem k publiku, ale rozhodně to bylo, pokud nic jiného, alespoň milé. Na jednu krátkou část koncertu se kapela přesunula k okraji pódia, aby (s elektronickou bicí soupravou) odehrála taneční verzi skladby God Put a Smile Upon Your Face, na které pak navázal sám Martin na piano s Talk, The Hardest Parta kratičkou instrumentálkou Postcards from Far Away. Osamocený u piana, kde jej zasahoval jediný kužel světla, se postaral o jeden z nejlepších momentů show. Monumentální hitovka Viva la Vida opět zastihla čtveřici v dobré náladě. Vtipkovali, Martin rozjíveně pobíhal po celém jevišti, v pasážích, které to dovolovaly, suverénně improvizovali. Publikum bylo nadšené a to nejlepší je teprve čekalo. Pódium pohaslo a kapela se rozběhla na druhou stranu arény, kde si - jen akusticky a rovnou mezi lidmi - vystřihla jeden z největších hitů The Scientist a novinku Death Will Never Conquer, kterou odezpíval Will Champion. Výborný, originální nápad = fanoušci u vytržení.
Tisíce papírových motýlů
Moc nezbývalo: vygradovaná Politic, při skladbě Lovers in Japan se do arény spustily tisíce barevných papírových motýlů. Jednoho z nich, co přistál na piánu krátce před finální Death And All His Friends, Martin chvíli přežvykoval, načež vyplivl se slovy: „Ále, to byl jen takový fórek, nejím motýly.“ Krátce před jedenáctou se vraceli s přídavkem v podobě svého prvního velkého hitu Yellow a „opravky“ popletené Fix You. Není pravděpodobné, že by si od půlky koncertu někdo z fanoušků všímal drobných falešných poda nadtónů nebo snad faktu, že nové skladby (kterých byla většina) zdaleka nemají tak hitový potenciál. Kluci z Coldplay, nejlepší kapely světa, jsou totiž docela sympaťáci.
***
HODNOCENÍ LN ***** Coldplay, 22. září, O2 Arena, Praha
