Začalo to velmi zvláštně. Paní Kubišová ve svém pořadu Chcete mě? (podotýkám, že jej programově NEsleduji, neboť bych chtěla VŠECHNA ta opuštěná zvířata) držela v náručí černý chumel a pronesla na kameru: „A ještě je tu pejsek Kubík. Velmi plachý a potřebující hodně, hodně lásky od svého budoucího pána.“ – „Au!“ řízla jsem se při té větě při krájení cibule do prstu. Ještě jsem si pohrála s myšlenkou, že paní KUBIšová doporučuje psa KUBíka, a pak televizi raději vypla.
Týden jsem se nadále starala o svá čtyři robátka, po celou tu dobu mi ale hlavou zněla sugestivní věta z televize. A pak mi to konečně (tentokrát tuším nad mrkví) došlo: Kubík přece čeká NA MĚ! Jen já ho můžu z jeho plachosti a smutku svou láskou dostat! Manžel byl jednoznačně proti. Útulkáře nikdy! Dělá škody a komplikuje život! Další týden ale viděl, že brouk v mé hlavě nemizí, naopak, stává se noční můrou. Pro Kubíka jsme nakonec dojeli. Byl opravdu nehezký, vychrtlý, ocas stažený hrůzou, zalezlý v koutečku svého kotce v obrovském psím útulku. A útulek plný štěkajících („Odveď mě! Vem si mě!“) psů.
Přivezli jsme Kubíka domů a já čekala na příval lásky. On ale zalezl pod lavici. Tam setrval dva dny. Naštěstí ho tam opečovávala naše tučná a přátelská mopsice Boženka. Po dvou dnech Kubík povylezl a ležel další dva dny bez hlesu a pohnutí pod stolem. Pouze se přestal klepat. Poté se osmělil a postupně objevil obrovskou zahradu a děravé ploty. Začal si chodit, jak byl ze svého předútulkovského mládí zvyklý, na pravé voříškovské toulačky po vsi! Božena ho ve všem mateřsky podporovala a já na něj mluvila (víc mi nedovolil) podle mého názoru láskyplným hlasem. Kubík nahodil jiskru v oku, narovnal shrbený hřbet a začal lehce pobíhat po domě. Pouze byl pořád velice tichý.
Až jednou přišla za mnou nenadálá návštěva a Kubík vyrazil s ohromným, zkraje komicky ochraptělým štěkotem na mou ochranu! Bariéra byla prolomena. Od té doby se datovala naše vzájemná obrovská láska. Kubík se ode mě nehnul téměř na krok. Všechny vetřelce obíhal za zuřivého štěkotu ve velkých kruzích. (Při jeho ustrašenosti to byla ohromná odvaha!) Nenápadně za mnou vskakoval do postele. Zásadně si lehal na mé oblečení a při vaření usedal na mou nohu. A devastoval! Kdykoli jsem opustila domov, ohlodával ze žalu dveře. Nejvíce ty kuchyňské, vedoucí ven (byly nové, škoda dvacet tisíc), ale občas i ty do vedlejších pokojů. A dostupoval-li jeho žal vrcholu, hupsnul na psací stoly našich chlapců a odtud ohryzával i okna. A já ho přes všechny ty škody milovala. Jako levá ruka patří k pravé... Můj svatý manžel psa nejen nevyhnal, ale když viděl, jak plný lásky ten černý tvoreček je, omezil se jen na občasný, téměř laskavý bručivý slovní výlev.
Kubík u nás prožil úchvatné dva roky. Byly to roky svobody (chodil si na procházky, kdykoli se mu zachtělo, ušila jsem mu jen ze signálních vest šátečky na krk, aby ho něco nepřejelo). Potom začal zčistajasna teskně výt. Několikrát. Nebyl k utišení. Zůstal ve mně nepříjemný pocit. Dva dny nato se nevrátil včas z ranní procházky. Dobelhal se z posledních sil později – prokousnutý z obou stran tenkého hřbítku – asi nějakým velkým psem. Odjeli jsme na poslední injekci, záchrana byla vyloučena.
V prázdnotě své duše jsem vyšůrovala celý dům, umyla okna, která už dlouho čekala na svou porci úklidu... Sousedka se už na mě nemohla dívat: „Nechtěla byste Karlose? Je zavřený v malém kotci a trápí se tam už několik měsíců.“ A tak k nám za několik „rozhodovacích“ dnů (vyplněných zoufalými pokusy manžela, „ne, útulkáře už nikdy!“) dorazil Karlíček. Béžový míšenec labradora a jezevčíka, čestný nástupce Kubíka a budoucí canisterapeutický pes.
Nemohu si ale pomoct: Kubík musel vědět, že jsou jeho dny u nás sečteny. Aby k nám mohl přijít pro svou porci lásky další pes, musel on odejít. Tak jako levá ruka patří k pravé, byl ale právě ten malý, černý, nenápadný voříšek můj pes. MŮJ PES. Kubík.
