Pátek 26. dubna 2024, svátek má Oto
130 let

Lidovky.cz

Dodnes zůstali v zamořeném okolí Černobylu. Svá rodiště nikdy neopustíme, shodují se

Svět

  8:21
Jadernou elektrárnu Černobyl obklopuje obří zamořená země nikoho - oblast, kterou ještě před 30 lety obývaly desítky tisíc lidí. Tamější opuštěné vesnice a města však nejsou zcela liduprázdné. Dodnes v nich přežívá asi 130 lidí, kteří navzdory prosbám, výzvám i nařízením své rodné domovy zkrátka odmítli opustit.

JEDNA Z ŽEN, KTERÁ ŽIJE V NEJZAMOŘENĚNJŠÍ OBLASTI SVĚTA. foto: Reprofoto Twiiter

V sobotu 26. dubna 1986 se Sovětský svaz probudil do smutného rána. Po největší jaderné havárii v dějinách lidstva zemřely stovky lidí, radiace navíc zamořila i široké okolí černobylské elektrárny, které v oné době obývalo asi 116 tisíc lidí.

V okolí Černobylu se daří vlkům i kancům, tvrdí studie

Po počátečním chaosu a rozpacích rozhodly sovětské úřady jasně: všichni obyvatelé zasažených území musí okamžitě pryč. Většina z nich uposlechla. Někteří však své rodné domy buď vůbec neopustili, nebo se do nich krátce po evakuaci znovu vrátili.

„Zastřelte nás!“

A žijí tam dodnes. Je jich asi 130 a ve svých někdejších příbytcích zůstávají i přesto, že jsou si plně vědomi, že nikde na celé planetě není oblast, která by byla radioaktivními látkami zamořena více než právě jejich okolí. Informoval o nich server The Guardian.

Tři Češi vstoupili do zakázané zóny u Černobylu

„Když nás našel voják, jak se po evakuaci křovím plazíme zpět do své vesnice, řekla jsem mu: Pokud nás tam nepustíte, můžete nás rovnou zastřelit a zakopat,“ popsala Hana Zavorotnyová, jak se v létě 1986 se svými příbuznými tajně vracela do svého domova.

Drtivá většina ze stávajících černobylských rezidentů jsou ženy. Převážné části z nich už dávno bylo osmdesát let. „Bábušky“, jak si říkají, žijí v opuštěných roztroušených vesničkách, které dnes jen zřídka mají více než deset obyvatel.

Černobyl a město duchů. Zážitek, na který nezapomenete

A jedovatých látek se nebojí. „Žádná radiace mě neděsí, větší strach mám z toho, že budu mít hlad,“ vysvětluje Zavorotnyová. „Přežili jsme hladomor za Stalina, nacistickou genocidu, desítky let sovětské nadvlády, proč bychom teď utíkali před nepřítelem, kterého ani nevidíme,“ dodávají její sousedky, které si samy pěstují hospodářské plodiny a chovají zvířata, aby přežily.

Rakovina, nebo smutek?

Odborníci však hovoří jasně: dlouhodobý pobyt v oblasti zamořené radioaktivními izotopy cesia, stroncia a americia se ve zdraví přežít nedá. Tamější obyvatelé dříve nebo později (pokud se tak už dávno nestalo) onemocní rakovinou – nejspíše rakovinou štítné žlázy.

„Jsme na tom špatně, ale ti, kteří odešli, dopadli mnohem hůř. Opustili svou vlast – umřou smutkem. To se nám nikdy nestane,“ shodly se „bábušky“.

Ať už obyvatelé v okolí Černobylu následkům tragédie z před třiceti let podlehnou, nebo ne, jedno je jisté. Ochranné pásmo se dříve nebo později definitivně vylidní. Počet lidí, kteří v něm zůstávají, je totiž čím dál tím nižší. V roce 1986 jich tam žilo 1200, o patnáct let později 500 a dodnes jich tam přežívá už jen málo přes sto.