Pražská kavárna Slavia. Kterou z nekonečných zmínek o ní vybrat? Kterého hosta zmínit? Na které setkání, jež změnilo chod života dotyčných i věcí obecných, upozornit (třeba Václav Havel tu potkal svou ženu Olgu)? Který stůl vyzdvihnout, protože jeho židle zatížily na okamžik zvlášť významné zadky?
Je tu Nezvalův Edison: „Už zas trhat ve snách bledé lilie už zas jíti do kavárny Slavie už zas srkat každodenní černou kávu už zas míti stesk a nachýlenou hlavu.“
Olivův obraz Piják absintu, jenž už desítky let putuje po stěnách této kavárny, protože z jeho původního (a současného) místa ho v padesátých letech vytlačil Klement Gottwald a po jeho smrti, údajně lidštější nástupce, Antonín Zápotocký.
Nebyl to první nevkus v dějinách kavárny. Během druhé světové války ji pojmenovali Viktoria (Vítězství), a když nastalo květnové povstání, vystrkali Pražané malé kavárenské stolky a židle skrz okna a utvořili z nich barikádu přehrazující nábřeží. Představa hostů, že kulaté stolky odolají pásům tanků, byla úsměvná – s trochou škodolibosti může sloužit jako karikatura českých představ o válce. Viděné z okna kavárny.
Války podle kavárenských bojovníků a revolucionářů.
O pár let později tu uděloval své audience výtvarný teoretik Jindřich Chalupecký. Kdo ví, co by právě on dnes řekl na výhled z oken (z nichž Seifert hleděl na pražskou Seinu a plival absint na počest Apollinaira), jež zdobí zlaté nápisy populárních nápojů.
Ne Paříž, ale Amerika!
Ne absint, ale Coca-Cola!
Takový je začátek jedenadvacátého století v kavárně Slavia. ?
